měla služební lampičku, na zápěstí na řemínku konduktérské

kleštičky, tak jako vždycky, i když jsme tenkrát natírali ten plot

kolem celých dílen, vždycky byla čistá, i na konci šichty tak, jako

by právě do ní přišla. A seskočila ze stupátka, a jak natáhla nožku,

měla černé střevíce a bílé ponožky, ve tváři jí zářily dolíčky a

obličej v modré noci svítil, jako by si před chvílí cípem ručníku

vyčistila ouška. A podala mi jablko a já jsem v jedné ruce držel

lucernu a ve druhé jablko a Máša se na mne přitiskla, vzala mne do

náruče, byla silnější než já, a tváře jí voněly mlíkem, přitiskla

se na mne tak, že olejová lampička mě hřála na prsou, plamen se mi

propaloval do srdce, a šeptala mi:

"Miloši, Miloši, já tě mám ráda, tolik ráda, ale tím vším, co bylo,

jsem já vinna, ptala jsem se děvčat, jak na to, ptala jsem se těch

starších, určitě všecko bude zase v pořádku, určitě, já už teďka

vím, jak na to... víš?"

A poodstoupila, vytáhla z kapsy jízdní řád, otevřela jej a podala

mi fotku, kterou jsem nikdy neviděl, cítil jsem v prstech, jak je

uhmataná..., byla to moje fotografie, kterou jsem jí dal tenkrát,

když jsme natírali červenou barvou ten plot, fotografii chlapce v

námořnických bílých šatech, otočil jsem fotku a na ní byla nalepená

jiná fotografie, poznal jsem hned, kdo to tam je na mne přilepený,

byla to dětská fotografie Máši, taky v námořnické bundičce, obě ty

slepené fotky byly vystřižené do oválu.

"Miloši, kdy k nám přijedeš, kdy?" optala se.

"Pozejtří, jestli budeš chtít," zakoktal jsem.

A musel jsem pískat znamení Vé devět, průvodčí, nastupte na svá

místa, a konduktérky zdviženou lampičkou dávaly znamení, že je

hotovo, a já zvedl zelenou lucernu a vlak se rozejel a Máša se znovu

na mne přitiskla, tak se přitiskla, jako se musely na sebe

přitisknout naše dvě dětské fotografie, aby při sobě držely, a Máša

mne políbila a pak se chytila železné tyčky a vyhoupla se na

stupátko, na prsou jí modrounce svítila služební lampička a já jsem

stál, oněmělý, protože jsem cítil, že jsem opravdovým mužským, mohl

jsem se o tom přesvědčit, taky jsem se sám ohmatal, ano, byl jsem

mužský, jak se to tak ale může stát, tak jak se mi to stalo, že když

k tomu mělo s Mášou dojít, že jsem najednou zvadl jako lilium.

Naposledy za mnou přišla do nemocnice, naklonila se nad mou postelí,

měla modrý plášť a stříbrné knoflíky, když se ten plášť nade mnou

naklonil, ty knoflíky zářily jako světla luceren nad mostem,

políbila mne, ale napřed jí vypadla z náprsní kapsy černá služební

píšťalka a udeřila mne do zubů, pak se posadila na postel a sedla

mi na zafačovanou ruku, ale brzy musela jít pryč, probouzel se z

narkózy nějaký pacient, který chtěl vstát, ale byl přikurtovaný a

křičel: Maxo, povol ty řídítka, povóóól, Maxóó! A vytrhl jednu ruku

z kurtů a hmátl pod postel a vzal skleněného bažanta a strašlivou

silou jej hodil, ten bažant přeletěl celou místnost a roztříštil se

o stěnu, u které jsem ležel, a ta rozprsklá moč postříkala Mášu,

odcházela a ve vlasech se jí třpytily krůpěje, ode dveří mi poslala

hubičku a teprve jsem se na ni podíval, a potom, když jsem vyšel z

nemocnice, rozhlížel jsem se, ale nikdo mi nepřišel naproti, ten den

jsem byl smutný, protože vedle mne ležela patnáctiletá dívenka,

našla ve skříni dárek, který pro ni měli její rodiče, byly to

válenky, neodolala a obula si je a jela v nich do Prahy, ale tam ve

skalách, u Satalic, se ten vlak srazil s jiným osobákem, a jak se

srazily lavice, tak té dívence uskříply nohy; když se probudila z

narkózy, pořád volala: Dejte ty válenky do skříně, ty válenky... A

šel jsem z nemocnice sám, když jsem se díval do výkladních skříní,

nepoznal jsem se, hledal jsem svou tvář, ale nebyla tam, jako bych

byl někdo jiný..., až jsem stál sám před sebou ve skříni, skoro jsem

na sebe čichal, ale přece jsem si myslil, že to je někdo jiný, až

jsem zvedl ruku a ten v odrazu zvedl ruku též, zvedl jsem druhou,

ten tam to udělal taky, a dívám se a u klandru stojí zedník, ohromný

chlap v bílých šatech, celý postříkaný a krabatý od vápna, na

dláždění leží hasicí přístroj značky Minimax, a ten zedník se na mne

dívá a v prstech si ubaluje cigaretu, pak si ji dává do rtů, škrtá

sirkou, obrací tu sirku do košíčku utvořeného z dlaně a sklání se

a zapaluji si, ale pořád se na mne dívá, jako by mezi námi byly ty

dveře v hotýlku v Bystřici u Benešova, pootevřené dveře, kam jsem

ve škvíře položil z jedné strany své oko a z druhé ten zedník...

bylo mi tenkrát, jako by někdo z druhé strany vzal za tutéž kliku

jako já. A teď jsem věděl, že ten obrovský starý zedník v bílých

zavápněných šatech, že to byl přestrojený Bůh...

Stanicí projelo několik náklaďáků, pak osobák, škvírami ve služebním

vagónu tryskala čára světla, tak jak děvčatům na plovárnách někdy

v rozkroku z plavek chloupky, topiči fofrovali uhelkou pod kotle

uhlí, světlo stříkalo do noci a pohybující se tělo topiče házelo

pohybující se stín na stěnu tendru, vjezdové návěstidlo a odjezdové

střídavě měnilo červené světlo v zelené, světelné znamení na

výměnách ukazovalo bílé značky, stojatý úzký obdélníček - značka pro

rovnou kolej, ležatý obdélníček - znamení, že kolej zahýbá do

křivého, a potom tam, kde končí slepá kolej u liverpůlu, tam je

trvale celou noc jasně modrá lucerna, a v semaforech na dálku

rachotí ramena při změně světel, kancelář tiká přístroji a sem tam

tichounce zadrnčí telefon, když se omylem propojil, v bloku rachotí

vybavování koleček při otvírání závěrů jízdních cest, a v tom

cvrlikání pan výpravčí Hubička chodil sem a tam, naplněný starostí

o ten jím ostře sledovaný vlak, který měl po půlnoci přivézt

osmadvacet vagónů střeliva, sledoval ten vlak na grafikonu a pak

naslouchal, hleděl na perón ve tmě do tmy a nahlížel do čekárny,

zatímco já jsem přemýšlel o Máše, trnul jsem, jak to bude, až by k

tomu zase mělo dojít? I já jsem teď postával na perónu, i já jsem

se díval na noční oblohu a tam jsem viděl svůj film, přes celé nebe

jsem pokládal Mášu, tak jako pan výpravčí Hubička Zdeničku na

telegrafní stůl, a kus prádla po kuse jsem z ní stahoval, ale když

tam na nebi ležela Máša nahá, nevěděl jsem, co s ní dál? Věděl jsem,

ale neměl jsem ještě tuhle zkušenost, protože jsem ještě nikdy v

ženě nebyl, kromě toho, kdy jsem byl v břiše své maminky, ale na to

jsem si nemohl vzpomenout...

A potom jsem slyšel, jak paní přednostová sestupuje po schodech, v

jedné ruce svíčku, v druhé hrnec se šiškami, jak vchází do sklepa,

kde poděšeně kejhal husák. Stál jsem na perónu a čtvercem okénka

jsem se díval do sklepa, paní přednostová i její stín se sklonily,

z hrnce vzala šišku, pak otevřela husákovi zobák a zastrčila tu

šišku do zobáku, pak držela ten zobák jak zavírací kudlu a prsty

stahovala hrdlem šišku do volete. A zase namočila šišku do vody a

dál krmila husáka, který se vzpouzel.

"Hned přijdu, vemte to na chvilku," povídám výpravčímu, "já si na

chvilku odskočím."

A potom jsem rukou hmatal po točité zdi a opatrně kladl botku z

točitého schodu na schod, a tiše jsem otevřel dveře do sklepa.

"Paní přednostová, nelekejte se, to jsem já, Miloš," povídám.

"Co je?" polekala se a zůstala stát se šiškou v prstech a světlo

svíce, která hořela za ní, jí svítilo skrz šedivou kadeř, a já jsem

viděl její ztrápenou tvář, taková Popelka to byla, zatímco pan

přednosta si hrál na barona Lánského z Růže.