koleji, rada Zednicek se díval na ty utržené střechy, otvory po

kulometech. Pan přednosta vyšel do prvního patra, kde pak křičel,

tloukl židlí do podlahy, až v kanceláři dopravy padala omítka. A

hulákal do světlíku.

"Mravní bahno! Staré město Sodoma! Prostituce pod ochranou policie

se uchyluje do kaváren a restaurací a kanceláří. Manžel donutil

ženu, aby provozovala prostituci! Hrozil jí, když nepůjde na štrych,

že jejího synáčka rozřeže pilkou. Otírání si parůžku! Odstříknutí

brčka! Lepší by bylo, aby Bůh zatroubil k poslednímu soudu a učinil

všemu konec!"

A pak znovu chodil kuchyní a dupal, abychom dole věděli, jak námi

trpí. Až za hodinu sestoupil do své kanceláře. V parádní uniformě.

A zatím na rampu vyváděli posledního býka, kterého přivezli

nákladním autem, taky ho děvečka přivedla řezníkům až do auta; když

vyjeli, býk začal dělat dílo. Řezník povídá pomocníkovi: Bohouši,

ten panchart nám vyvrátí sajtny, tady máš nůž a vypíchni mu voči!

A pomocník Bohouš, který to potom vypravoval v kanceláři, se obrátil

a okýnkem protáhl ruku a na dvoje hrábnutí vypíchl býkovi oči. "A

bejk byl potom klidnej jak beránek," řekl v kanceláři pomocník

Bohouš, "hehehe, už asi nechtěl mít nic se světem." A když za tímhle

býkem zavřeli nákupčí s rachotem dveře, pan přednosta se probudil.

A po římse okna se batolili jeho holoubci, vrkali a ukláněli se mu,

ale pan přednosta se na ně mračil, vrtěl hlavou, objížděl si prstem

límec, pak se zase zamyslel a byl smutný a smutnější. Otevřel skříň,

podíval se na tu nejnovější uniformu, kterou ještě nikdy na sobě

neměl, na které už byla vyšita jediná zlatá hvězda, obšitá zlatým

krumplováním a zlatou nití, z toho samého materiálu, jako bývala

vyšitá generálská lipová ratolest.

A neudržel se, proběhl dopravní kanceláří, vyběhl do prvního patra,

do kuchyně, a pro jistotu několikrát vykřikl do světlíku:

"Inspektorská zahrádka je v prdeli!"

A potom, když odjely osobní vlaky, když výpravčí Hubička zase stál

na perónu a díval se do modrounkého předjarního nebe a jistě zase

tam viděl to, co mu založilo v oblasti ředitelství Hradec Králové

slávu, jistě tam viděl ten film, jak se na tom modrém ohromném

plátně pokládá telegrafistka a on jí vyhrnuje sukni a potom bere

jedno razítko za druhým, razítka veliká jako kostelní věž, a ta

razítka otiskuje do jejího měkkého masa kolem zadnice, najednou se

otočil, rozhodl, a v přístěnku, kde stály páky a rukojeti od

návěstidel a výhybek a předvěstí, mi pošeptal:

"Miloši, zejtra máme noční, zase spolu... naší stanicí projede

nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva, vezou to v

otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po

půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední nejsou kopce a žádný

stavení... ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru..."

"To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?"

"Všechno dostaneme včas..."

"Kde je ten vlak?"

"Zejtra vyjede z Třebíče."

"Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?"

zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo.

To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.

Ze zámku přišla zpráva, že pan přednosta je pozván k hraběti

Kinskému na večeři, že v sedm hodin pro něho přijede štolba. A já

jsem stáhl zatemnění a rozsvítil světla v dopravní kanceláři. A v

kanceláři pana přednosty, i když tam byla elektrika, rozsvítil jsem

petrolejovou lampu s kulatým knotem, lampu se zeleným stínítkem. A

vycházel jsem s výpravčím Hubičkou k vlakům, projíždějícím naší

stanicí, dával jsem znamení zelenou lucernou. Pan přednosta si nesl

do kanceláře ten svůj baronský mundúr, šedivé kalhoty a mysliveckou

kamizolu a švarcemberský klobouček s tetřevím peřím. Nechal otevřené

dveře do dopravní kanceláře a strojil se a byl rád, že je viděn.

A polní cestou od zámku přijížděl štolba na bílém koni a druhého

bělouše měl vedle sebe. Na nebi se třepotaly hvězdy a noc

vyzařovala. Pod botkama začal vrzat a chrupat zmrzlý sníh. Zelená

lampa tiše syčela v kanceláři pana přednosty, který se na sebe

upřeně díval do zrcadla. Už byl v gala, i jelenicové rukavičky a

švarcemberský klobouček. A ta lampa házela na strop bílý kroužek,

kolem kterého se rozptylovaly větší kruhy, jež se podobaly hrudi

kostlivce. Když jsem býval o prázdninách u babičky, svítila na stole

taky taková lampa a já jsem ležel rád večer v posteli a díval se na

strop, na ty stíny kolem bílého kroužku, který tam vrhala ta

petrolejka, a ať jsem se díval, jak jsem chtěl, pořád jsem viděl na

stropě takového kostlivce, i když jsem si přikryl oči peřinou, pořád

jsem viděl ten strop a na něm kostlivce. Jednou jsem se zase díval

na strop a babička přinesla v zástěře polínka a vysypala je s

rachotem ke kamnům. Vykřikl jsem: Upadly hnáty kostlivci!

A na perón přijel štolba na bílém koni a vedle něho osedlaný bělouš.

Tak byli ti koňově bílí, že vydávali světlo jako kvetoucí keř

jasmínu za letní noci. A pan přednosta vyšel z kanceláře, štolba

seskočil a pomohl panu přednostovi do třmene. Pan přednosta přitáhl

uzdu a odklusal k holubníku a volal nahoru:

"Jen spinkejte! Já se vám zase vrátím. Pan přednosta přijede!

Hajejte, děťátka moje!"

A polští rysové vrkali, tloukli křídly do mřížky spuštěného výletu

a pan přednosta odjížděl na koni doprovázen štolbou. Pak přejel trať

a dva bělouši klusali tvrdou polní cestou, bylo slyšet jejich

kopyta, ale bělouši splynuli se sněhovou plání, jen legračně byl

vidět pan přednosta a štolba, jejich tmavé šaty a jejich postavy

sedící jakoby ve vzduchu.

Výpravčí Hubička vytáhl grafikony jízdních řádů, složených na štůčku

jako plátno nebo hedvábí, rozložil ten jízdní řád, naklonil se nad

ním a tužkou projížděl trasou.

Odhrnul jsem zelenou záclonku a prodával jízdenky, z přítmí čekárny

se vynořovali cestující, kupovali si lístky a zase se vraceli do

tmavých koutů, neradi vycházeli do mrazivého vzduchu, uhadovali

podle výpravčího, zda jejich osobák přijíždí, někdy jsem byl na

cestující zlomyslný, osobní vlak byl ještě půl hodiny nazpátek, ale

já jsem se oblékal a vyhrnul límec a vyšel jsem na perón, jako bych

šel očekávat jejich osobáček, a cestující se vyhrnuli za mnou, ale

já se jen trošku prošel a potom jsem postavil lucernu vedle koleje

a vrátil se do teplé kanceláře a cestující, když promrzli, vrátili

se ke kamnům do čekárny, odkud se na mne nepřátelsky dívali. To i

pan přednosta někdy využíval stínů a zatemnění noci a obouval si

gumové galoše a obcházel za noci stanicí a nakukoval, co dělají

výpravčí. Ach, mne jednou přistihl, jak jsem po půlnoci spal. Seděl

jsem na židli s bradou na prsou a spal, zatímco pan přednosta stál

na zábradlíčku u kasy v čekárně a shora, přes zelenou záclonku se

na mne díval a potom tiše, na gumových galoších, přišel na perón,

tiše otevřel, tiše stál nade mnou a kochal se a potom mne vzal za

rameno a zatřásl mnou a já, jak jsem byl rozespalý, myslil jsem, že

jsem doma a je ráno, a povídám: Kolik je hodin, tatínku? a pan

přednosta křičel: Tady je přednosta a žádnej tatínek. A jsme ve

službě! Tatínek! Potom o tom poslal zprávu do Hradce a přišel mi

červený mangl.

A osobní vlak vjížděl do stanice, vyšel jsem na perón a cestující

se vyhrnuli z čekárny a vlak zvolna přijížděl, na druhém vagónu

stála na stupátku Máša, do noci svítil její bílý nákrčník, na prsou