zvuky. A pan přednosta pozorně vložil do skříně rukávy a cípy, aby
je nepřivřel. Pak vzal pikslu se zadinou, otevřel okno a polští
rysové vletěli do kanceláře, rvali se ve vzduchu, kdo mu sedne na
rameno, a tak všichni posedali po panu přednostovi jak na nějaký
pomník nebo kašnu, ukláněli se a lísali se k němu, docela ani
nestáli o zadinu, spíš jim šlo o tu lásku, zobali mu tváře, ale tak
něžně, jako by to byly jeho malinké děti. Nákladní vlak odnesl svůj
rachot s sebou. Takový randál s vlakem v pohybu jde pořád, zrovna
tak, jako v čas míru s každým večerním vlakem čtverce a obdélníky
ze zářících oken.
"Co jen tak mohl pan výpravčí dělat se Zdeničkou, co?" povídám.
"Zvěrstva," řekl pan přednosta a usmíval se a nastavoval rty
holoubkům, "zvíře se na to nezmotá. Ale, Miloši, já už se s tím
nebudu zlobit, kárná komise to má v Hradci... Zkrátka pan výpravčí
Hubička o noční povalil Zdeničku a potom jí vyhrnul sukně a jedno
razítko naší stanice za druhým otiskl naší telegrafistce kolem
zadnice. I datumovku jí tam dal! Ale Zdenička přišla ráno domů a
maminka si ta razítka přečetla a přiběhla hned sem a že si bude
stěžovat na gestapu. Tak jsem, Miloši, musel sepsat protokol. Hrůza!
A hned musela Zdenička na ředitelství a tam si ty razítka prohlídl
i sám ředitel státních drah! Hrůza!" volal pan přednosta a holoubci
mu padali s rozpřažených ramen a tleskali křídly, aby udrželi
rovnováhu.
A podle plotu naší stanice, tam na druhé straně, cválala na černém
hřebci paní hraběnka Kinská, která se už vracela z dvorů, cválala
jakoby srostlá s tím černým hřebcem. A pan přednosta vyšel na perón
s těmi polskými rysy, ukláněl se cválající paní hraběnce, která
přejela trať a hnala hřebce před stanici, a tak lehce se svezla s
koně, jen její jezdecké kalhoty zadrhly o kožené sedlo, a potom jí
pan přednosta políbil ruku, a ověšený polskými rysy kráčel s ní a
paní hraběnka, jako by se to samo sebou rozumělo, nijak se
nepodivila nad těmi holoubky, ale sama jim nastavovala rukavičku a
rozmlouvala s panem přednostou.
Výpravčí Hubička mohl nechat oči na paní hraběnce. "Miloši, víš, co
bych chtěl? Chtěl bych se proměnit v tohle sedlo," a ukázal na
osedlaného černého hřebce, a pak si odplivl a zasmál se a řekl mi
důvěrně: "Miloši, měl jsem krásnej sen. Zdálo se mi, že jsem se
proměnil ve vozejk a paní hraběnka mě držela za vojku a rejdovala
se mnou do magacínu," a zase se díval tak necudně na paní hraběnku,
na její nohy, jak tak kráčela s panem přednostou k magacínu obilí,
k liverpůlu, a pan přednosta se tak polekal nad jistou zprávou,
kterou mu asi právě řekla paní hraběnka, že holubi mu ustrašeně
vzlétli s ramen a odletěli. A paní hraběnka podala ruku panu
přednostovi a ten ji uctivě políbil, pak jí chtěl pomoci do třmenů,
ale paní hraběnka ho zadržela pohybem ručky a vyhoupla se na černého
hřebce, rozevřela na vteřinku nohy a pan výpravčí Hubička si utřel
ústa a prohlásil:
"To je pěknej prdeláč," a odplivl si.
A paní hraběnka cválala cestou z nádraží, ten černý hřebec se
odrážel od sněhu, který se třpytil růžovým sluncem. Pan výpravčí
Hubička rozděloval ženské do dvou tříd. Těm, které měly převahu od
pasu dolů, říkal jako paní hraběnce: prdeláč, a těm, které od pasu
nahoru měly krásné poprsí, říkal ceckounek. Jako vokounek, pohrabáč,
hřivnáč a tak.
A pan přednosta rozzlobený běžel do dveří stanice a zasyčel:
"Hubičko, už to ví i sama paní hraběnka Kinská!" A otočil se ve
dveřích a kýval strašlivě vážně hlavou a potom rovnou po schodech
do kuchyně, kde nejdřív několikrát udeřil židlí o podlahu, až v
dopravní kanceláři padala omítka ze stropu, a potom hulákal do
světlíku:
"Kletba erotického století! Všecko je přeerotizováno! Jen erotická
dráždidla. Výrostci i děti se zamilovávají do děvčátek pasoucích
husy! Milostné tragédie okoukané z četby a erotických filmů! Na soud
s pisateli a vychovateli a prodavači pornografických knih a obrazů!
Pryč se zrůdnou obrazotvorností mládeže! Rozsekal mrtvolu mlíkařky
a jistě by rozsekal mrtvolu i své sestřenice, kdyby mu v tom nebylo
zabráněno. V drogerii vystavená figurína znázorňující průřez boku
mladé ženy v životní velikosti. A mládež tohle přímo hltá! Ateliér
jednoho malíře vás nechá na pochybách, zda jste nevešli do
řeznického krámu s lidským masem. Kanibalismus! Vranská v kufru a
hledá se blondýn se zlatým zubem. Kupoval jí naposled
australské jablko v automatu Koruna. Huj! Samé maso! Vraždy z
vilnosti na obzoru. Na lavici obžalovaných s učiteli, kteří trpí
poučení ve věcech pohlavních. Čím víc nemravnosti a požitkářství,
tím méně kolíbek a tím více rakví!" chraptěl pan přednosta světlíkem
z kuchyně v prvním patře do dopravní kanceláře.
To bylo tím, že pan přednosta byl jednak členem S.O.S., Svazu
obrodných snah v Praze, a potom paní hraběnka, když objednávala
vagóny pro jateční dobytek, často vytýkala panu přednostovi, že je
vlažný ve víře, že když padne katolická církev, tak padne i celý
svět. A pan přednosta, když kráčel podle nějakého kostela, když byl
v uniformě, tak tomu kostelu salutoval, nebo když byl v civilu, tak
zase sňal svůj švarcemberský klobouček a klaněl se kostelu a něco
si s ním tiše brblal, hovořil.
V bloku zarachotilo a červené kolečko hrkalo a měnilo se v bílé a
já jsem vytáhl z bloku klíč a vyběhl na perón, do přístěnku,
lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech,
jako by se nic nestalo, tak se nějak tím křikem do světlíku očistil,
jako by to byla zeď nářků. Hubička o něm vypravoval, že zrovna tak
křičívá i na svou manželku, která - ač dcera řezníka z Volar - si
to nechává líbit, ale čtyřikrát do roka udělá vzpouru, a když pan
přednosta nejvíc na ni křičí a razí pro ni, co to je slušná ženská,
paní přednostová po něm hodí to, co má po ruce. Jednou před
vánocemi, když na ni křičel, zatáhla si pana přednostu do koupelny
a dala mu facku, až se zhroutil do vany k vánočnímu kaprovi.
Pan přednosta vešel do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil,
že s dopravou není všecko v pořádku.
"Tak co, hoši," řekl otcovsky, "máte situaci?"
"Voják nám stál u kolíku," zašklíbal se Hubička.
"Ten ostře sledovanej transport?" vyvalil oči.
"Ten s třema vykřičníky," povídám.
"Četli jste...?" ukázal na vyhlášku podepsanou panem říšským
zmocněncem.
"Četli," řekl Hubička.
"A uvážili jste...?"
"Uvážili a rozhodli," zasmál se výpravčí Hubička.
"Hoši, ale to by se mohlo kvalifikovat jako sabotáž," kýval pan
přednosta a vyšel na perón.
V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu
byl bledý inženýr Honzík, vedoucí betriebsamtu, který si sám zajel
pro tenhle vlak až do Libochu. A teďka tam stál jako rukojmí,
obracel oči v sloup a spínal ruce, stál těsně v okýnku mašiny a do
staničních oken a dveří ukazoval, jak naše stanička mu dala zabrat.
A pan přednosta salutoval a já jsem šel ke kolejím a salutoval jsem
taky. A lokomotiva zastavila a spustili se z ní dva štíhlí esesáci,
parabely v prstech, chvíli se dívali na mou červenou čepici. Srazil
jsem kramflekem a zasalutoval, ale oni mně každý z jedné strany
nasadili ústí té automatické zbraně na lalok plic a musel jsem po
schůdkách na stroj a vlak se rozejel. A mně to bylo divné, oba ti
