nožky převázané provazem tak, že odumřely, to jsem nesnášel, ach

nesnášel, ani když v mrazech vozili v otevřených patrových vagónech

prasata na pražská jatka, prasata s hlavičkami u sebe, prasata,

která se bála pohnout, jediným pohybem že by z nich vyprchalo ještě

víc teplo, prasátka se zmrzlými nožkami, porcelánovými kopýtky! ach,

to jsem nikdy neměl rád! ani když je vozili v letních parných dnech,

bez vody, až z Maďarska, celý vlak prasat s otevřenými tlamami, tak

otevřenými žízní, jak žízní umírající pták... Vyběhl jsem z dopravní

kanceláře.

"Odkud je tahle zátěž?" optal jsem se vlakvedoucího.

"Z fronty, deset dní je dobytek na cestě," mávl rukou. Vyskočil jsem

na platon vagónu a podíval jsem se dolů.

A všechen ten dobytek byl ozhřivý, několik jich tam leželo mrtvých,

jedné krávě viselo od zadku mrtvé, zahnívající tele... všude jen

hrozné páry očí tiše vyčítajících, umučených očí, nad kterými jsem

zalomil rukama. Celý vlak dobytčích vyčítavých očí.

"Ti Němci jsou prasata!" křičel jsem.

Vlakvedoucí mávl rukou a křičel: "Prasata, to je málo! Tam poslední

tři vagóny jsou plný už skoro pomřelých ovcí .., hlady si jedna

druhé spásly kožichy!"

"Už máme páru," řekl strojvedoucí a dodal tiše: "Slyšeli jste to?

V noci na dnešek partyzáni vyhodili ostře sledovanej transport u

Jihlavy tak šikovně, že spadl celej do propasti, a druhou náloží

ještě na ten vlak shodili ten most."

A vystoupil na mašinu a zatáhl za rukojeť a náklaďák se rozjížděl

a odvážel vagóny, z kterých vyčnívaly kravské rohy a oči, vagóny,

z nichž dole trčely probořené nohy, odřené a ukoptěné o pražce. A

za obilním skladištěm, liverpůlem, tam u rampy, byly přistavené dva

vagóny, které ráno přivezla raketa, vagóny určené pro pražské jatky.

Pak projely dva ostře sledované vojenské transporty, samé tanky,

samí Tygři, každý vlak s velitelem na lokomotivě, už asi jako

následek práce partyzánů u Jihlavy. A od vesnice přiváděli honáci

hovězí dobytek, vzpouzejícím se stračenám lámali ocasy. Jedna kravka

si ze zoufalství lehla na silnici a chasníci jí shrnuli pod ocas

trošku slámy a tu slámu zapálili. Pak z velkostatku přijížděl vůz,

koně napínali postraňky, protože vzadu byl přivázaný býk, měl

rozbitá kolena a protržený nos, jak si vytrhl kroužek z chřípí. Teď

byl uvázaný za rohy za vůz, který jej táhl. Asi příliš pozdě si ten

býk vzpomněl, že děvečka jej vyvedla a vydala řezníkům zradou, na

vůni své sukně, na kterou byl ten býk zvyklý a za kterou by šel až

na konec světa. Teď po tající sněhové cestě jej vůz táhl plihem a

krvavá kolena zanechávala za sebou dvě červené čáry.

"Miloši," řekl výpravčí Hubička, otočil si mne a vzal za bradu, "to

tam, na tý esesácký mašině, to ti nikdy nezapomenu. Vzal jsi to za

mě."

A pak volal telefon z hradla. "Němci jsou prasata," povídám.

Zvedl jsem telefon. Pak jsem se polekal.

"Pane výpravčí, spadlo nám rameno semaforu!"

"Čemu jsme postavili na volno?" zeptal se.

"Rychlíkové raketě."

"To je blbý," řekl.

"Pane výpravčí," povídám, "já tam sjedu na bicyklu a přidržím rameno

do polohy volno." A vyběhl jsem a ujížděl pěšinkou podle liverpůlu

ke stožáru návěstidla, po kramlích jsem vystoupil, obkročmo se

posadil na lampu a zvedl rameno návěstidla, a už se blížila

rychlíková lokomotiva vlaku, který vezl na frontu jídlo a pití pro

důstojníky a dopisy, raketa, která projíždí stanicemi, před kterou

má jedině přednost ostře sledovaný vojenský transport, strojvedoucí

počapl, když mne uviděl na semaforu, ale já jsem vytáhl služební

baterku a zelenou barvou jsem dával znamení, že je volno, a

strojvedoucí opět přidal rychlosti a ta rychlíková souprava

nákladních vagónů proletěla, byl jsem zaplaven kouřem, viděl jsem

až za chvilku, jak výpravčí stál a díval se na míhající se nápravy,

lokomotiva rozvířila sníh a táhla jej za sebou, za posledním vagónem

pořád sála sněhovou metelici, zdobenou papírky a větvičkami...

A pak přišla polední pauza, na kamnech jsem si ohřál polévku v modré

baničce, postavil jsem vjezdové návěstidlo pro motorovou drezínu,

výpravčí si dal nohy na telegrafní stůl a díval se oknem na modré

nebe.

"Kdo jede v tý drezíně, neříkali?" optal se.

"Traťmistr, řekli," povídám a míchal jsem lžicí v modré baničce. Pak

se tichounce otevřely dveře a kdosi vešel, viděl jsem šedivé

kalhoty, vyleštěné boty, zimník.

"Máte tady pěknou zábavu," řekl příchozí.

"Že," povídám a dál jsem srkal polévku a pan výpravčí Hubička měl

dál nohy na telegrafním stole a dál se díval na nebesa.

"Víte, kdo já jsem?" optal se příchozí.

"Vím," povídám, "přišel jste si pro konsignační list, jste od

dobytka."

"Možná," pravil příchozí. "Kdepak máte pana přednostu?"

"V holubníku," povídám.

A příchozí muž strašlivě zakřičel.

"Ten je tady, ale víte, kdo já jsem?" znovu se ptal a odpověděl si,

"jsem dopravní šéf Slušný!"

A já jsem už věděl a slyšel vypravovat přednosty a výpravčí, kteří,

i když jen vypravovali o dopravním šéfovi Slušném, už tím vyprávěním

se roztřásli. Vyskočil jsem a baničku se lžicí v jedné ruce, druhou

jsem salutoval a hlásil se:

"Záškolák Miloš Hrma se hlásí ve službě."

"Pusťte tu baničku!" zařval dopravní šéf a udeřil do modré baničky,

která upadla na podlahu a dopravní šéf do ní kopl, až s řinkotem

zaletěla pod almárku. A stál jsem a salutoval, ale výpravčí Hubička

pořád seděl na židli a pořád měl nohy na telegrafním stole, jako by

ochrnul hrůzou z dopravního šéfa. A pod okny se mihl pan přednosta

a vešel do kanceláře, tak jak byl, jak seběhl z holubníku,

prostovlasý, teď salutoval a hlásil stanici.

"Pohov," řekl dopravní šéf tichounce a potom si pozorně prohlížel

starý služební kabát pana přednosty, plný holubího trusu, s rozkoší

setrval na jediném knoflíku, obešel pana přednostu a díval se na

jeho zaneřáděné kalhoty.

"Já jsem myslil...," pravil pan přednosta.

"On také myslí?" optal se mne dopravní šéf tichounce.

"Ano," povídám.

"Ano?" divil se dopravní šéf, "a víte, že já jsem navrhl, aby tenhle

vrchní adjunkt byl povýšen na dopravního inspektora?"

Pokrčil jsem rameny.

"Poslyšte, chtěl jste se stát dopravním inspektorem?" optal se pana

přednosty, nad kterým se vznášelo peříčko.

"Chtěl," vydechl pan přednosta a peříčko se vzneslo a pérovalo nad

jeho čelem.

"A co takhle pást housátka?"

"Nechtěl," vydechl přednosta a peříčko opět vzlétlo jak bílý

otazník.

"O tom si promluvíme v Hradci. Ale pěkná stanice, jen co je pravda!"

zařval dopravní šéf a jednou ranou smetl botky pana výpravčího se

stolu. "Víte, kdo je v drezíně? Komise, která přišla projednat,

jestli na tohohle pána podáme žalobu pro zločin omezování osobní

svobody... anebo s ním zavedeme disciplinární řízení!" A ukázal na

výpravčího Hubičku.

Pan přednosta otevřel dveře do své kanceláře, ukázal na ten krásný

perský koberec s červenými a modrými květy, na mahagonový stůl, na

palmu, která rozvírala list jako paraplíčko, na turecký kuřácký

stoleček a taburetky, ale dopravní šéf zavrtěl hlavou.

"Jaký pán, takový krám," řekl.