se, kulaté zrcátko, harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč
a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený otiskem
vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to
psaní a končilo: Deine Luise. A otisk dívčích rtů. A v koutě se na
mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na
podlaze leželi dva mrtví havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly
takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala
hejna vran a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky,
třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k
lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého
stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti,
co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem
tenkrát podrážkou do kmene stromu a z větviček a větví se sypal
zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale
byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.
A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a
nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl nohy na telegrafním
stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale
to jsem uměl i já, i já jsem usnul ve službě, když to na mne přišlo.
To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned
při první příležitosti usnout. Ale ten spánek výpravčích ve službě
je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale
něco ve výpravčího hlavě je vzhůru. To stačí, aby volal telegraf,
a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá
značku své stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva
na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá znamení,
že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a
zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo takový správný
výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející
kroky, slyší, že lokomotiva přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na
izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne,
jako byste upustili kávovou lžičku. A výpravčí se probudí a jde a
natluče návěst.
A po schodech bylo slyšet jak přichází pan přednosta, výpravčí
položil boty na podlahu a vstal. Pan přednosta vešel ve staré
uniformě, jistě zase půjde čistit holubník, kalhoty měl od holubího
trusu celé zabílené, rukávy taky. A já jsem vešel do dopravní
kanceláře.
"Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!" povídám. A hned mi
potřásali rukou a popleskávali mne, pan přednosta zaslzel.
"Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám
říkám," pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis vyhlášky, "sám
tenhle říšský zmocněnec Danko prohlásil v Hradci, že nebude ani
chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár českých výpravčích!" kýval
hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke
dveřím kanceláře se sletělo hejno polských rysů.
Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel na perón a
holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na hlavu, musel
roztáhnout ruce a polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu
na náměstí. A přednosta byl rád, že vlakvedoucí a jeho četa se na
něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se
koukal na pana přednostu a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno,
které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.
"Dali nám mizerný uhlí," řekl strojvedoucí, "už podruhý musíme dělat
páru."
"Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?" optal se
výpravčí.
"Pořád," přikývl strojvedoucí, "teďka maluju moře. Hergot, ten váš
přednosta by mohl s těma holubama do cirkusu."
"Bramborový divadýlko," řekl výpravčí, "ale do malování moře jste
se dal?"
A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho
četu a topiče, a hned jsem viděl, že tady zastavili jen proto, aby
si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se
o něm vypravuje, jak o noční službě vyhrnul telegrafistce sukně a
natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.
"Moře," povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na
pana výpravčího, "podle pohlednice zvětšuju moře."
"A co takhle do přírody si vyjít?" optal se výpravčí.
"Dejte mi pokoj s přírodou, v přírodě se všechno moc hejbá," zvolal
strojvedoucí a smál se a obrátil se k hytláku a zamrkal; rozesmáli
se všichni. "Podle přírody bych musel všecko dělat menší. Jen jednou
jsem se dal nachytat přírodou, půjčil jsem si ve škole vycpanou
lišku a zahrabal ji v lesejčku do listí, a než jsem ji začal
obkreslovat, přiběhli dva psi a lišku roztrhali! Tři sta korun!
Dejte mi pokoj s přírodou!"
Ale pan výpravčí Hubička se díval do modrého nebe, teď jsem to na
tom nebi viděl i já, jak přes celou oblohu se pokládá Zdenička, naše
telegrafistka, jak pan výpravčí jí něžně vyhrnuje sukni, pak bere
jedno razítko za druhým a dlouhými pohyby dává ta razítka na zadnici
telegrafistky... a viděl jsem, jak vlaková četa i strojní četa,
všichni se dívají do nebe, a všichni tam vidí to samé, tu krásnou
událost, kvůli které tady zastavili, pod záminkou, že dělají páru.
A když se vynadívali do modrého nebe, dívali se užasle na výpravčího
Hubičku; který byl najednou krásný. I ty vrásky podle úst, i ty
maličko křivé nohy mu slušely. Pochopil jsem, že pro ženské má pan
výpravčí jisté kouzlo.
"Víte, jak to moře omalovávám z pohlednice?" optal se strojvedoucí,
"ten dekl, na kterej maluju, ten si dám do svěráku, na ponk
připíchnu pohlednici a omalovávám. Ale nějak mám divnou ruku, nemůžu
pořád dostat na dekl to pravé vlnobití, ten švunk moře, jak je na
pohlednici."
"Pane Kníže," řekl výpravčí Hubička, "tu pohlednici si dejte do
svěráku taky. Hned vedle toho deklu... a potom vemte štětec a
dělejte nad tím vlnobitím na pohlednici takhle... takhle dělejte nad
vlnama štětcem, až to dostanete do ruky, a potom dělejte ty vlny
větší a větší, a když jsou takový, jaký potřebujete, mázněte je
rovnou na dekl."
"Vy máte, člověče, nápady...," žasl strojvedoucí.
A já jsem vběhl do dopravní kanceláře, volal telefon, slyšel jsem
pana přednostu, jak naoko nadává polským rysům, všichni ti holoubci
s ním teď byli v holubníku, to jednou bych se chtěl v tom holubníku
schovat a škvírou se dívat, co to tam pan přednosta s těmi holoubky
vyvádí? Měl jsem dojem, že se ti holubi i smějí, že pan přednosta
jim tam domlouvá, dokonce že nezpůsobného holoubka vezme a napráská
mu na zadek... A bakelitové sluchátko jsem měl u ucha a díval jsem
se na perón, kde ve slunci stáli mužští, teď se strojvedoucí
naklonil a cosi šeptal panu výpravčímu, ale když jsem se podíval
takhle bokem, na vagóny na přepravu uhlí, polekal jsem se. Z vagónu
trčely rohy hovězího dobytka, několik hlav se vzpínalo a obracelo
na perón oči, byly to velké kravské oči, plné zvědavosti a smutku.
A skoro v každém tom vagónu byla produpnutá podlaha a tou dírou
trčela kravská noha, odřená, nehybná, promodralá... ale tohleto já
jsem neměl rád, tohleto jsem nesnášel, když vozili hladová telata
a vlak mi stál ve stanici, aspoň jsem jim pootevřenými dveřmi
kastláku podal prsty, aby jim na chvilku nahradily vemeno, ale tohle
jsem neměl rád! ani ty vozy kůzlátek, když je sváželi řezníci, ty