se, kulaté zrcátko, harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč

a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený otiskem

vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to

psaní a končilo: Deine Luise. A otisk dívčích rtů. A v koutě se na

mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na

podlaze leželi dva mrtví havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly

takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala

hejna vran a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky,

třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k

lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého

stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti,

co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem

tenkrát podrážkou do kmene stromu a z větviček a větví se sypal

zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale

byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.

A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a

nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl nohy na telegrafním

stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale

to jsem uměl i já, i já jsem usnul ve službě, když to na mne přišlo.

To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned

při první příležitosti usnout. Ale ten spánek výpravčích ve službě

je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale

něco ve výpravčího hlavě je vzhůru. To stačí, aby volal telegraf,

a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá

značku své stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva

na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá znamení,

že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a

zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo takový správný

výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející

kroky, slyší, že lokomotiva přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na

izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne,

jako byste upustili kávovou lžičku. A výpravčí se probudí a jde a

natluče návěst.

A po schodech bylo slyšet jak přichází pan přednosta, výpravčí

položil boty na podlahu a vstal. Pan přednosta vešel ve staré

uniformě, jistě zase půjde čistit holubník, kalhoty měl od holubího

trusu celé zabílené, rukávy taky. A já jsem vešel do dopravní

kanceláře.

"Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!" povídám. A hned mi

potřásali rukou a popleskávali mne, pan přednosta zaslzel.

"Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám

říkám," pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis vyhlášky, "sám

tenhle říšský zmocněnec Danko prohlásil v Hradci, že nebude ani

chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár českých výpravčích!" kýval

hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke

dveřím kanceláře se sletělo hejno polských rysů.

Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel na perón a

holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na hlavu, musel

roztáhnout ruce a polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu

na náměstí. A přednosta byl rád, že vlakvedoucí a jeho četa se na

něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se

koukal na pana přednostu a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno,

které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.

"Dali nám mizerný uhlí," řekl strojvedoucí, "už podruhý musíme dělat

páru."

"Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?" optal se

výpravčí.

"Pořád," přikývl strojvedoucí, "teďka maluju moře. Hergot, ten váš

přednosta by mohl s těma holubama do cirkusu."

"Bramborový divadýlko," řekl výpravčí, "ale do malování moře jste

se dal?"

A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho

četu a topiče, a hned jsem viděl, že tady zastavili jen proto, aby

si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se

o něm vypravuje, jak o noční službě vyhrnul telegrafistce sukně a

natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.

"Moře," povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na

pana výpravčího, "podle pohlednice zvětšuju moře."

"A co takhle do přírody si vyjít?" optal se výpravčí.

"Dejte mi pokoj s přírodou, v přírodě se všechno moc hejbá," zvolal

strojvedoucí a smál se a obrátil se k hytláku a zamrkal; rozesmáli

se všichni. "Podle přírody bych musel všecko dělat menší. Jen jednou

jsem se dal nachytat přírodou, půjčil jsem si ve škole vycpanou

lišku a zahrabal ji v lesejčku do listí, a než jsem ji začal

obkreslovat, přiběhli dva psi a lišku roztrhali! Tři sta korun!

Dejte mi pokoj s přírodou!"

Ale pan výpravčí Hubička se díval do modrého nebe, teď jsem to na

tom nebi viděl i já, jak přes celou oblohu se pokládá Zdenička, naše

telegrafistka, jak pan výpravčí jí něžně vyhrnuje sukni, pak bere

jedno razítko za druhým a dlouhými pohyby dává ta razítka na zadnici

telegrafistky... a viděl jsem, jak vlaková četa i strojní četa,

všichni se dívají do nebe, a všichni tam vidí to samé, tu krásnou

událost, kvůli které tady zastavili, pod záminkou, že dělají páru.

A když se vynadívali do modrého nebe, dívali se užasle na výpravčího

Hubičku; který byl najednou krásný. I ty vrásky podle úst, i ty

maličko křivé nohy mu slušely. Pochopil jsem, že pro ženské má pan

výpravčí jisté kouzlo.

"Víte, jak to moře omalovávám z pohlednice?" optal se strojvedoucí,

"ten dekl, na kterej maluju, ten si dám do svěráku, na ponk

připíchnu pohlednici a omalovávám. Ale nějak mám divnou ruku, nemůžu

pořád dostat na dekl to pravé vlnobití, ten švunk moře, jak je na

pohlednici."

"Pane Kníže," řekl výpravčí Hubička, "tu pohlednici si dejte do

svěráku taky. Hned vedle toho deklu... a potom vemte štětec a

dělejte nad tím vlnobitím na pohlednici takhle... takhle dělejte nad

vlnama štětcem, až to dostanete do ruky, a potom dělejte ty vlny

větší a větší, a když jsou takový, jaký potřebujete, mázněte je

rovnou na dekl."

"Vy máte, člověče, nápady...," žasl strojvedoucí.

A já jsem vběhl do dopravní kanceláře, volal telefon, slyšel jsem

pana přednostu, jak naoko nadává polským rysům, všichni ti holoubci

s ním teď byli v holubníku, to jednou bych se chtěl v tom holubníku

schovat a škvírou se dívat, co to tam pan přednosta s těmi holoubky

vyvádí? Měl jsem dojem, že se ti holubi i smějí, že pan přednosta

jim tam domlouvá, dokonce že nezpůsobného holoubka vezme a napráská

mu na zadek... A bakelitové sluchátko jsem měl u ucha a díval jsem

se na perón, kde ve slunci stáli mužští, teď se strojvedoucí

naklonil a cosi šeptal panu výpravčímu, ale když jsem se podíval

takhle bokem, na vagóny na přepravu uhlí, polekal jsem se. Z vagónu

trčely rohy hovězího dobytka, několik hlav se vzpínalo a obracelo

na perón oči, byly to velké kravské oči, plné zvědavosti a smutku.

A skoro v každém tom vagónu byla produpnutá podlaha a tou dírou

trčela kravská noha, odřená, nehybná, promodralá... ale tohleto já

jsem neměl rád, tohleto jsem nesnášel, když vozili hladová telata

a vlak mi stál ve stanici, aspoň jsem jim pootevřenými dveřmi

kastláku podal prsty, aby jim na chvilku nahradily vemeno, ale tohle

jsem neměl rád! ani ty vozy kůzlátek, když je sváželi řezníci, ty