Okamžitě se přestal bránit. Šetřil síly. Chvíli po něm dupali — soustředěně, mlčky, a s rozkoší při tom hekali. Pak ho popadli za nohy a táhli. Když ho táhli kolem otevřených dveří ložnice, zahlédl ministra dvora přibitého ke stěně kopím a na posteli chumel zakrvácených prostěradel. Tohle je přece převrat! pomyslel si Rumata. Ubohý chlapec!

Vlekli ho po schodech a tam Rumata ztratil vědomí.

Ležel na travnatém kopečku a díval se na oblaka plující po hluboké modré obloze. Bylo mu dobře, byl klidný, ale na sousedním kopečku seděla palčivá, vyzáblá bolest. Byla mimo něj a zároveň v něm, zvlášť v pravém boku a týle. Kdosi vykřikl: „Nechcíp? To bych vám utrh hlavu!“ A hned nato se z nebe snesl příval ledové vody. Opravdu ležel na zádech a díval se do nebe, ale ne na travnatém kopečku, nýbrž v kaluži, a obloha nebyla modrá, ale olověně černá, rudě žíhaná. „Ale ne,“ řekl jiný hlas. „Je živ, koulí očima.“ To já jsem živ, pomyslel si. To mluví o mně. To já koulím očima. Ale proč se pitvoří? Odnaučili se mluvit po lidsku?

Vedle něj se kdosi pohnul a hřmotně čvachtal ve vodě. Na nebi se vynořil černý obrys hlavy ve špičaté čepici.

„Tak co, urozený doně, půjdete sám, nebo vás máme táhnout?“

„Rozvažte mi nohy,“ řekl Rumata zlostně a pocítil rezavou bolest v rozbitých rtech. Ohmatal si je jazykem. Pěkné rty, jen co je pravda, pomyslel si. Koblihy, a ne rty.

Kdosi se shýbl k jeho nohám, hrubě je přehazoval a potahoval. Kolem se ozývaly tlumené hlasy:

„Teda vy jste ho zřídili…“

„Co se dalo dělat? Málem by byl útek… Stejně je začarovanej, šípy od něj odskakujou…“

„Já znal jednoho takovýho, toho jsi moh mlátit sekyrou, a nic mu to neudělalo.“

„Ale to byl určitě někdo z lůzy.“

„No, to byl.“

„Tak vidíš. Ale tohle je urozená krev.“

„Sakramentský chlapi… Nadělali jste tu uzlů, to se nedá rozvázat. Posviťte mi!“

„Vem to nožem.“

„Kamarádi, radši ho nerozvazujte. Nebo se do nás zase pustí… Mně už jednou málem rozmačkal hlavu.“

„Jen klid, ten už si nebude začínat…“

„Víte, kluci, říkejte si co chcete, ale já ho vzal tím kopím pořádně. Takhle už jsem prorazil leckterý brnění.“

Z temnoty vykřikl pánovitý hlas:

„Tak co, už to bude?“

Rumata pocítil, že nohy má volné, napjal tělo a posadil se. Několik podsaditých vojáků přihlíželo, jak se vrtí v kaluži. Rumata zaťal zuby studem a ponížením. Pohnul lopatkami — ruce měl zkroucené na zádech tak důkladně, že ani nevěděl, kde má lokty a kde zápěstí. Sebral všechny síly, prudce vyskočil na nohy, ale okamžitě se začal svíjet strašnou bolestí v boku. Vojáci se rozesmáli.

„Tak ten asi neuteče!“ řekl jeden.

„Dali jste mu co proto, sakramentský chlapi…“

„Tak co, doně, moc to nejde?“

„Přestaňte žvanit,“ řekl ze tmy onen pánovitý hlas. „Pojďte sem, doně Rumato.“

Rumata vykročil po hlase a cítil, jak vrávorá ze strany na stranu. Odkudsi se vynořil muž s pochodní a šel před ním. Rumata poznal, kde je. Bylo to jedno z četných vnitřních nádvoříček ministerstva ochrany trůnu, někde poblíž královských koníren. Hned si uvědomil, že zahnou-li doprava, povedou ho do Věže, do vězení. Půjdou-li vlevo, znamená to do kanceláře. Pohodil hlavou. Nevadí, řekl si v duchu. Dokud žiju, mohu se ještě prát. Zahnuli vlevo. Takže ne hned, pomyslel si Rumata. Bude předběžné vyšetřování. Zvláštní věc. Pokud přijde vyšetřování, z čeho mě mohou obviňovat? Vlastně je to jasné. Pozvání traviče Budacha, otrávení krále, spiknutí proti trůnu… Třeba i zavraždění prince. A pochopitelně špionáž ve prospěch Iru-kánu, Soanu, barbarů, baronů, Svatého řádu a tak dále a tak dále… On je to vlastně div, že jsem ještě naživu. Z toho vyplývá, že ta bledá houba má ještě něco za lubem.

„Sem,“ přikázal muž s pánovitým hlasem.

Otevřel nízké dveře a Rumata sehnut vstoupil do rozlehlé, tuctem svícnů ozářené místnosti. Uprostřed na ošoupaném koberci seděli a leželi zkrvavení, svázaní lidé. Někteří z nich byli už mrtví nebo v bezvědomí. Skoro všichni byli bosi, v potrhaných nočních košilích. Podél stěn, nedbale opření o sekyry a halapartny, stáli příslušníci úderných oddílů s rudými tlamami, sveřepí a sebevědomí — vítězové. Před nimi přecházel s rukama za zády důstojník s mečem. Měl na sobě šedou uniformu s promaštěným límcem. Rumatův průvodce, vysoký muž v černém plášti, přistoupil k důstojníkovi a cosi mu zašeptal do ucha. Důstojník přikývl, se zájmem pohlédl na Rumatu a zmizel za květovanými závěsy.

Vojáci si Rumatu prohlíželi rovněž se zájmem. Jeden z nich s oteklým okem řekl:

„Ten don má pěknej kamínek!“

„Kamínek je moc pěknej,“ přitakal druhý. „Akorát tak pro krále. A obruč je z litýho zlata.“

„Teď jsme králové my.“

„Tak co, sundáme mu ji?“

„Ml-lčet!“ řekl polohlasně muž v černém plášti.

Vojáci se na něj zadívali nechápavě.

„Kdo si to na nás ještě otvírá hubu?“ řekl voják s oteklým okem.

Muž v plášti neodpověděl, otočil se k němu zády, přistoupil k Rumatovi a postavil se vedle něj. Vojáci ho výhružně obhlíželi od hlavy k patě.

„Není to farář?“ řekl voják s oteklým okem. „Co to máš, faráři, za ksindl na tváři?“

Vojáci se rozřehtali. Ten s oteklým okem si plivl do dlaní, přehodil si sekyru z jedné ruky do druhé a vykročil k Rumatovi. Jen počkej, ty ji chytneš, pomyslel si Rumata a nenápadně napřáhl pravou nohu.

Voják se před ním nastavil a prohlížel si člověka v černém.

„Koho jsem nejradši zabíjel,“ pokračoval, „tak to byli faráři, všelijaká písmácká havěť a řemeslnická sebranka. To jednou…“

Muž v plášti prudce zdvihl ruku dlaní nahoru. Pod stropem cosi zvučně cvaklo. Ž-ž-ž! Voják s oteklým okem pustil sekyru z ruky a zvrátil se naznak. Z prostředka čela mu trčel krátký, silný šíp ze samostřílu s bohatě opeřeným koncem. Rozhostilo se ticho. Vojáci ucouvli a bázlivě přejížděli očima otvory pod stropem. Muž v plášti spustil ruku a rozkázal:

„Odtáhnout tu mršinu, rychle!“

Několik vojáků přiskočilo, popadli zabitého za nohy a za ruce a vlekli ho pryč. Ze závěsů se vynořil šedý důstojník a pohybem ruky zval dovnitř.

„Pojďte, doně Rumato,“ řekl muž v plášti.

Rumata vykročil k závěsům obloukem kolem hromady zajatců. Vůbec tomu nerozumím, říkal si v duchu. Za závěsy ve tmě ho chytili, prohledali, strhli mu z opasku prázdné pochvy a postrčili ho do světla.

Rumata ihned pochopil, kam se dostal. Byla to známá pracovna dona Reby ve fialových komnatách. Don Reba seděl opět na stejném místě, v naprosto stejné póze, napjatě vzpřímený, s lokty na stole a propletenými prsty. No prosím, a on má přitom hemeroidy, napadlo najednou Rumatu zničehonic s lítostí. Vpravo od dona Reby trůnil otec Cupik, důležitý, soustředěný, s našpulenými rty, vlevo pak dobromyslně usměvavý tlouštík s prýmky kapitána na šedém stejnokroji. Jinak v pracovně nebyl nikdo. Když Rumata vstoupil, řekl don Reba potichu a vlídně:

„A tady máme, přátelé, dona Rumatu.“

Otec Cupik se pohrdlivě zašklebil a tlouštík blahovolně pokývl.

„Našeho starého a neobyčejně umíněného protivníka,“ dodal don Reba.

„Když je to protivník, tak pověsit,“ prohlásil otec Cupik chraptivě.

„A jaký je váš názor, bratře Abo?“ zeptal se don Reba a sklonil se k tlouštíkovi.

„Víte… Já nějak…“ Bratr Aba se rozpačitě, skoro dětsky usmál a rozhodil krátké ručky. „Víte, mně je to vlastně jedno. Ale snad přece jen radši nevěšet… Radši upálit, co myslíte, doně Rebo?“

„No, to by šlo,“ odpověděl don Reba zamyšleně.

„Rozumíte,“ pokračoval okouzlující bratr Aba a vlídně se na Rumatu usmíval, „věší se chátra, spodina… Musíme přece v lidu udržovat úctu ke společenským vrstvám. Máme tu potomka starého rodu, významného irukánského špióna… Irukánského, nemýlím se, že?“ Popadl ze stolu lístek a krátkozrace se do něj zahleděl. „A vida, ještě soanského… No, tím spíš!“