Nic nechápe. A jak by taky mohl? Měl štěstí. Neví, co to je šedý teror, co to je don Reba. Všechno, čeho byl za těch patnáct let práce na téhle planetě svědkem, se dá tak či onak vměstnat do rámce výchozí teorie. A když mu vykládám o fašismu, o úderných oddílech šedých, o aktivizaci měšťanstva, bere to jako emocionální výrazy. „Nežertujte s terminologií, Antone! Terminologický zmatek mívá nebezpečné následky!“ Nemůže pochopit, že běžná úroveň středověkých zvěrstev byla zlatým věkem Arkanaru. Don Reba je pro něj něco na způsob vévody Richelieua. Moudrý a prozíravý politik hájící absolutismus před svévolí feudálů. Jediný já na celé planetě vidím strašný blížící se stín, jenomže ani já nemohu pochopit, čí je to stín a kde se vzal… A jak ho mohu přesvědčit, když je schopen v nejbližším okamžiku, to je mu vidět na očích, poslat mě na Zemi, abych se léčil?

„Jak se daří ctihodnému Sindovi?“ zeptal se nahlas.

Don Kondor ho přestal provrtávat pohledem, zahučel: „Děkuju, dobře,“ a dodal: „Musíme už si jednou uvědomit, že ani ty, ani já, nikdo z nás neuvidí reálně hmatatelné plody své práce. Nejsme fyzikové, ale historikové. Naší jednotkou času není vteřina, ale století a naší prací není ani setba, spíš jen připravujeme půdu pro setbu. A přitom sem občas přiletí ze Země ti… nadšenci, hrom aby do nich… Sprinteři s krátkým dechem…“

Rumata se křečovitě ušklíbl a začal si mechanicky přitahovat jezdecké boty, ačkoli to nebylo třeba. Sprinteři. Ano, byli tu sprinteři.

Před deseti lety Stefan Orlovskij, nazývaný don Kapada, velitel samostřílové roty Jeho císařského Veličenstva, nařídil při veřejném mučení osmnácti estorských čarodějnic svým vojákům, aby zahájili palbu proti katanům, probodl císařského soudce a dva soudní vykonavatele a byl palácovou ochranou nabodnut na kopí. Zkroucen v předsmrtných mukách křičel: „Jste přece lidé! Bijte je! Bijte je!“ — ale skoro nikdo ho neslyšel, protože dav řval: „Palte čarodějnice! Přiložte na oheň!“

Přibližně ve stejné době na druhé polokouli Karl Rosenblum, jeden z největších odborníků na selské války v Německu a Francii, vystupující zde jako obchodník kožešinami jménem Pani-Pa, podnítil povstání murisských rolníků, útokem dobyl dvou měst a byl zabit ranou do zad, protože se pokoušel zabránit drancování. Ještě žil, když pro něj přiletěli vrtulníkem, ale mluvit nemohl, jen provinile a nechápavě koukal velkýma modrýma očima, z nichž mu neustále tekly slzy…

A krátce před Rumatovým příchodem skvěle zakonspirovaný přítel a informátor kajsanského tyrana (Jeremy Tufnut, odborník na dějiny pozemkových reforem) najednou zničehonic provedl palácový převrat, zmocnil se vlády, po dva měsíce se pokoušel zavést Zlatý věk, tvrdošíjně nereagoval na zuřivé výzvy sousedů i Země, vysloužil si slávu blázna, šťastně se vyhnul osmi atentátům a nakonec byl chycen havarijní skupinou Ústavu a ponorkou dopraven na základnu u jižního pólu…

„To jsou věci!“ zamumlal Rumata. „Celá Země si dodnes myslí, že nejsložitějšími problémy se zabývá nulová fyzika…“

Don Kondor zvedl hlavu.

„No konečně!“ řekl tiše.

Ozval se dusot kopyt, zlostně a kvílivě zařehtal chamacharský hřebec, zaznělo energické zaklení se silným irukánským přízvukem. Ve dveřích se objevil don Hug, hlavní komoří Jeho Jasnosti vévody Irukánského, tělnatý, brunátný, s kníry bojovně nakroucenými vzhůru, s úsměvem od ucha k uchu a drobnýma veselýma očkama pod loknami kaštanové paruky. A znovu sebou Rumata trhl, jako by chtěl vyskočit a příchozího obejmout, protože to byl přece Paska, ale don Hug si najednou upravil výstroj, na otylém obličeji se mu objevila nasládlá úlisnost, mírně se předklonil, přitiskl si klobouk k hrudi a našpulil rty. Rumata letmo pohlédl na Alexandra Vasiljeviče. Ale Alexandr Vasiljevič zmizel. Na lavici seděl nejvyšší soudce a strážce velkých pečetí — levou ruku podepřenou v bok, pravou na jílci zlaceného meče.

„Značně jste se opozdil, doně Hugu,“ řekl nevlídně.

„Tisíckrát se omlouvám,“ vykřikl don Hug a plavně přistoupil ke stolu. „Přísahám při rachitidě mého vévody, že to zavinily naprosto nepředvídané okolnosti! Čtyřikrát mě zastavily hlídky Jeho Veličenstva krále arkanarského a dvakrát jsem se potýkal s nějakou sebrankou^ Graciézně pozvedl levou ruku omotanou zkrvaveným hadříkem. „Mimochodem, urození donové, čí vrtulník to stojí za chalu-pou?“

„To je můj vrtulník,“ prohlásil don Kondor podrážděně. „Já nemám čas na potyčky po silnicích.“

Don Hug se vlídně usmál, usedl rozkročmo na lavici a řekl:

„Takže, urození donové, jsme nuceni konstatovat, že velemoudrý doktor Budach tajemně zmizel někde mezi irukánskými hranicemi a Úžlabinou těžkých mečů…“

Otec Kabani se pojednou zavrtěl na svém loži.

„Don Reba,“ řekl ze spaní výrazně.

„Budacha nechtě na starosti mně,“ řekl Rumata naléhavě, „a pokuste se mě konečně pochopit…“

Rumata sebou trhl a otevřel oči. Byl už jasný den. Venku pod okny probíhala hádka. Kdosi, zřejmě nějaký voják, hulákal: „Ty lumpe prrrašivá! Tohle bláto vylížeš vlastním jazykem!“ (To nám ten den pěkně začíná, pomyslel si Rumata.) „Mlčí-íš! Při páteři svatýho Miky, nerozčiluj mě, nebo se neznám!“ Druhý hlas, hrubý a chraptivý, drmolil, že se na ulici musí Člověk dívat, kam šlápne. „K ránu drobátko sprchlo a víte přece, jak dávno nebyla dlážděná…“ „On mi bude eště radit, kam se mám dívat!“ „Radši mě pusťte, urozený doně, nedržte mě za tu košili.“ „On mi bude eště radit…“ Ozvalo se hlučné plesknutí. Zřejmě už druhý políček — první Rumatu probudil. „Radši mě nebijte, urozený done,“ ozývalo se zdola drmolivě.

Známý hlas. Kdo by to mohl být? Nejspíš don Tameo. Budu muset zařídit, aby dneska o toho chamacharského hřebce obehrál zase on mě. Zajímalo by mě, jestli se někdy vyznám v koních. My, Ruma-tové Estorští, se sice od nejdávnějších dob v koních nevyznáme, zato jsme znalci bojových velbloudů. Ještě dobře, že v Arkanaru skoro žádní velbloudi nežijí. Rumata se protáhl, až mu zapraskaly klouby, nahmatal v hlavách postele pletenou hedvábnou šňůrku a několikrát zatáhl. V hloubí domu zacinkaly zvonečky. Kluk zřejmě kouká na ten skandál venku, pomyslel si Rumata. Taky bych mohl vstát a obléknout se sám, ale byly by zbytečné řeči. Zaposlouchal se do nadávek pod oknem. Je to ale silný jazyk! Tomu entropie nehrozí! Jen aby don Tameo toho člověka neprobodl… Poslední dobou se v gardě objevili fandové, kteří prohlásili, že pro čestný boj mají pouze jeden meč, kdežto druhý používají speciálně při pouličních štvanicích — péčí dona Reby se prý teď štvanice ve slavném Arkanaru hodně rozmnožily. Ale ba ne, don Tameo k nim nepatří. Náš don Tameo je trošinku zbabělý a navíc je známý politik…

To je otrava, když den začíná hlasem dona Tamea… Rumata usedl a obemkl si kolena pod přepychovou potrhanou přikrývkou. Zmocňuješ se ho pocit tíživé beznaděje, nejraději by se roztesknil a oddal myšlenkám na to, jak jsme slabí a nicotní proti konkrétním okolnostem… Na Zemi nás něco takového ani nenapadne. Tam jsme zdraví, suverénní kluci, kteří prodělali kurs psychologické přizpůsobivosti, a jsme připraveni na všechno. Máme skvělé nervy: dokážeme se neod-vrátit při mučení a popravách. Umíme se neslýchané ovládat: jsme s to vyslechnout výlevy i nejbeznadějnějších kreténů. Zapomněli jsme, co to je štítivost, plně nám vyhovuje nádobí, které se podle zdejších zvyklostí dává vylízat psům a pak pro zvýšení lesku se vytře špinavým podolkem. Jsme dokonale převtěleni, dokonce ani ve snech nemluvíme pozemskými jazyky. Máme spolehlivou zbraň — základní teorii feudalismu, vypracovanou v tichu kabinetů a laboratoří, na archeologických nalezištích a v seriózních diskusích…

Škoda jen, že don Reba nemá o téhle teorii ani potuchy. Škoda jen, že psychologická příprava se z nás loupe jako opálenina, upadáme do krajnosti a jsme nuceni znovu a znovu si sugerovat: „Zatni zuby a pamatuj si, že jsi maskovaný bůh, že oni nevědí, co činí, a takřka žádný z nich není ničím vinen, a proto musíš být trpělivý a snášenlivý…“ Ukazuje se, že studnice humanismu v našich duších, které se na Zemi zdály bezedné, vysychají se znepokojující rychlostí. Svatý Miko! Byli jsme přece opravdovými humanisty tam na Zemi, humanismus byl kostrou celé naší povahy, v úctě před Člověkem, ve své lásce k Člověku jsme dospěli až k antropocentrismu, ale tady se najednou s hrůzou přistihneme při myšlence, že jsme nemilovali Člověka, ale pouze průkopníka, krajana, člověka sobě rovného… A stále častěji si uvědomujeme: „Ti zdejší, jsou to vůbec lidé? Jsou opravdu schopni stát se lidmi, i když třeba až v budoucnosti?“ A tu si vzpomeneme na takové, jako je Kira, Budach, Arata Hrbatý, na skvělého barona Pampu, a začínáme se stydět, a to je taky nezvyklé, nepříjemné, a především to nepomáhá…