Rumata sklidil ze stolu, zametl podlahu a otřel sklo jediného okna, zčernalého špínou a chemickými pokusy, které otec Kabani prováděl na parapetu. Za oprýskanými kamny našel sud s lihem a vylil ho do myší díry. Pak dal pít chamacharskému hřebci, nasypal mu ovsa ze sedlové brašny, umyl se, usedl a čekal zahleděn na čadivý plamínek olejové lampy. Šestý rok už žil tímto podivným, dvojím životem. Na první pohled jako by si byl na něj zvykl, ale čas od času, jako například teď, ho najednou napadlo, že tu vlastně neexistuje žádný organizovaný teror, že nehrozí agresivní šedé nebezpečí, ale že se rozvíjí jakési obludné divadelní představení s ním, Rumatou, v hlavní roli. A v nejbližší chvíli, po nějaké jeho obzvlášť zdařilé replice, zahřmí potlesk a znalci z Ústavu experimentální historie nadšeně vykřiknou ze svých lóží: „To je ono, Antone! Výborně! Jsi chlapík, Toško!“ Dokonce se ohlédl, ale přeplněné hlediště nikde, jen zčernalé, omšelé stěny z oloupaných kulatin, potažené vrstvami sazí.

Venku tiše zařehtal a několikrát přešlápl chamacharský hřebec. Ozvalo se hluboké rovnoměrné hučení, dojemně známé a v těchto místech naprosto neuvěřitelné. Rumata se s pootevřenými ústy zaposlouchal. Hučení se přetrhlo, jazýček plamene nad lampičkou se za-kolébal a zaplál jasněji. Rumata začal vstávat a v tom okamžiku vkročil do místnosti z naprosté tmy don Kondor, nejvyšší soudce a strážce velkých státních pečetí obchodní republiky Soan, viceprezident komory dvanácti velkoobchodníků a rytíř císařského řádu Milosrdné pravice.

Rumata vyskočil, div neporazil lavici. Chtělo se mu přiskočit k hostovi, obejmout ho, zlíbat na obě tváře, ale nohy samy se podle etikety pokrčily v kolenou, ostruhy důstojně cvakly, pravá ruka opsala široký půlkruh od srdce do strany a hlava se sklonila, až se brada zabořila do načechrané krajkové náprsenky. Don Kondor strhl aksamitový baret s prostým perem, jaké se nosí na cesty, rychle, jako by odháněl komáry, jím mávl směrem k Rumatovi, pak odhodil baret na stůl a oběma rukama si u krku rozepnul přezky pláště. Plášť se ještě pomalu šinul za jeho zády k zemi, ale to už don Kondor seděl s nohama od sebe na lavici, levou ruku v bok, pravou od těla držel jílec zlaceného meče zabodnutého do nahnilých prken podlahy. Byl malý, hubený, s velkýma vyvalenýma očima v úzkém, bledém obličeji. Jeho černé vlasy obepínala masivní zlatá obruč s velkým zeleným kamenem nad kořenem nosu, jakou nosil i Rumata.

„Jste sám, doně Rumato?“ zeptal se udýchaně.

„Ano, urozený done,“ odpověděl Rumata smutně. Otec Kabani najednou hlasitě a srozumitelně pronesl: „Urozený doně Rebo! Jste hyena, abyste věděl!“

Don Kondor se neotočil.

„Přiletěl jsem,“ poznamenal.

„Doufejme, že vás neviděli,“ řekl Rumata.

„O jednu legendu víc nebo míň,“ řekl don Kondor popuzeně. „Nemám čas na cestování na koni. Co se stalo s Budachem? Kam se poděl? Tak už si sedněte, doně Rumato, prosím vás! Bolí mě za krkem.“

Rumata poslušně dosedl na lavici.

„Budach zmizel,“ spustil. „Čekal jsem na něj v Úžlabině těžkých mečů. Ale přišel jenom jakýsi jednooký otrhanec, řekl heslo a odevzdal mi pytel s knihami. Čekal jsem ještě dva dny, pak jsem se spojil s donem Hugem a ten mi oznámil, že doprovázel Budacha až k hranicím a že dál jde s Budachem jakýsi urozený don, kterému se dá důvěřovat, protože strašně prohrál v kartách a je donu Hugovi oddán tělem i duší. Čili Budach zmizel někde tady v Arkanaru. To je všechno, co vím.“

„Moc toho není,“ prohodil don Kondor.

„Nejde o Budacha,“ namítl Rumata. „Je-li živ, najdu ho a vytáhnu odkudkoli. To dovedu. Ale o tom jsem s vámi nechtěl mluvit. Chci vás znovu důrazně upozornit na to, že situace v Arkanaru překračuje rámec výchozí teorie…“

Na tváři dona Kondora se objevil mrzutý výraz.

„Ba ne, jen mě vyslechněte až do konce,“ pokračoval Rumata umíněně. „Jsem přesvědčen, že rádiem bych se s vámi nikdy nedomluvil. V Arkanaru se zatím všechno změnilo! Vznikl jakýsi nový, systematicky působící činitel. A vypadá to tak, jako by don Reba vědomě štval proti vědcům všechnu sílu šedých v celém království. Každý, kdo jen trochu převyšuje průměrnou šedou úroveň, je v nebezpečí. Poslouchejte, doně Kondore, to nejsou emoce, to jsou fakta! Jsi-li chytrý, vzdělaný, pochybuješ, říkáš věci, které nejsou obvyklé, nebo třeba jenom nechlastáš tolik, jak je zvykem — hrozí ti nebezpečí. Kdejaký kramář má právo uštvat tě až k smrti. Stovky a tisíce lidí jsou postaveny mimo zákon. Příslušníci úderných oddílů je schy-távají a věšejí podél silnic. Nahé, hlavou dolů… Včera v ulici, kde bydlím, udupali starce, protože zjistili, že umí číst a psát. Dupali prý po něm dvě hodiny, bezduše, se zpocenými zvířecími tlamami…“ Rumata se ovládl a dodal klidně: „Zkrátka a dobře, v Arkanaru nezůstane ani jeden gramotný.“

Don Kondor se na něj upřeně díval se stisknutými rty.

„Nelíbíš se mi, Antone,“ řekl rusky.

„Mně se taky moc věcí nelíbí, Alexandře Vasiljeviči,“ řekl Ruma-ta. „Nelíbí se mi, že jsme si sami svázali ruce i nohy už tím, jak jsme postavili problém. Nelíbí se mi ani jeho název — Problém nekrvavého ovlivňování. Protože v mých podmínkách to znamená vědecky zdůvodněnou nečinnost… Znám všechny vaše námitky! A znám teorii. Ale tady už neexistuje žádná teorie, tady vládne typická fašistická praxe, tady zvířata nepřetržitě ubíjejí lidi! Tady je všechno zbytečné. Znalostí se nedostává a zlato ztrácí na ceně, protože přichází pozdě.“

„Antone,“ řekl don Kondor, „nevztekej se. Věřím, že situace v Arkanaru je zcela výjimečná, ale jsem přesvědčen, že nemáš ani jeden konstruktivní návrh.“

„Ano,“ připustil Rumata, „konstruktivní návrhy nemám. Ale mám co dělat, abych se opanoval.“

„Antone,“ řekl don Kondor. „Je nás tu na celé planetě dvě stě padesát. Všichni se ovládají a všem to dělá potíže. Ti nejzkušenější už tu žijí dvaadvacet let. Přiletěli sem jenom jako pozorovatelé. Bylo jim zakázáno cokoli podnikat. Představ si to na chvilku — zakázáno cokoli podnikat. Ti by neměli dokonce ani právo zachránit Budacha. Ani kdyby jim ho rozdupávali před očima.“

„Nemusíte se mnou mluvit jako s malým klukem,“ řekl Rumata.

„Jsi netrpělivý jako malý kluk,“ prohlásil don Kondor. „A přitom my naopak musíme být mimořádně trpěliví.“

Rumata se trpce ušklíbl.

„A zatímco budeme čekat, experimentovat a mířit, budou ta zvířata každým dnem, každou minutou ničit lidi.“

„Antone,“ řekl don Kondor. „Ve vesmíru jsou tisíce planet, kam jsme ještě nepřišli a kde si historie běží podle svého.“

„Ale sem už jsme přišli!“

„Ano, přišli. Ale proto, abychom tomuto lidstvu pomohli, a ne proto, abychom si vybíjeli svůj spravedlivý hněv. Jsi-li slabý, odejdi! Vrať se domů! Koneckonců opravdu nejsi malý kluk a věděl jsi, co tu uvidíš.“

Rumata mlčel. Don Kondor, nějak skleslý a v mžiku zestárlý, se prošel kolem stolu, smutně pokyvoval nosem a táhl za sebou meč za jílec jako klacek.

„Všechno chápu,“ pronesl. „Vždyť jsem to všechno prožil. Jednu dobu mi tenhle pocit bezmoci a vlastní hanebnosti připadal hrozný. Někteří labilnější z toho začínali šílet. Poslali je domů a teď je léčí. Patnáct let jsem potřeboval, chlapče, abych pochopil, co je opravdu nejhroznější. Hrozné je, Antone, ztratit lidskou tvář. Poskvrnit si duši, zdivočet. My jsme tady bohové, Antone, a musíme být moudřejší než bohové z legend, které si zdejší lid vytváří jakžtakž podle svých představ a k obrazu svému. Ale přitom chodíme po okraji bažiny. Stačí chybný krok a jsi v bahně, které ze sebe do smrti nesmy-ješ. Goran Irukánský ve svých Dějinách sestoupení napsal: Když bůh, sestoupiv z nebes, přišel k lidu z Pitanských blat, nohy jeho zabláceny byly.“

„A za to Gorana upálili,“ řekl Rumata chmurně.

„Ano, upálili. Ale to napsal o nás! Jsem tady patnáct let. Chlapče, mně už se o Zemi přestalo i zdát. Jednou jsem se hrabal v papírech, našel jsem fotografii jedné ženy a dlouho jsem si nemohl vzpomenout, kdo to vlastně je. Někdy si najednou s hrůzou uvědomuji, že už dávno nejsem pracovník našeho Ústavu, ale exponát ústavního muzea, nejvyšší soudce feudální obchodní republiky. V tom muzeu je sál, kam bych měl být postaven. A tohle je na tom nejhroznější — sžít se s rolí. V každém z nás bojuje urozený padouch s průkopníkem. A všechno kolem nahrává tomu padouchovi, zatímco průkopník je beznadějně sám, opuštěný — Země je vzdálená tisíc let a tisíc parseků.“ Don Kondor se odmlčel a hladil si kolena. „Tak to je, Antone,“ řekl a jeho hlas začal nabývat na pevnosti. „Zůstaneme průkopníky.“