Rumata dlouho mlčel. Muga mu podal oranžovou blůzu s červeně proužkovanými stuhami. Rumata si ji s odporem navlékl a pevně se přepásal.

Stále neodpovídal.

„Ano,“ řekl až po dlouhé chvíli. „Někdy ti o sobě povím všechno, maličká.“

„Budu čekat,“ pronesla vážně. „A teď už jdi a vůbec si mě nevšímej.“

Rumata k ní přistoupil, pevně jí přitiskl na ústa své rozbité rty, pak stáhl z ruky železný náramek a podal jí ho.

„Vem si ho na levou ruku,“ řekl jí. „Dneska už by k nám do domu neměli přijít, ale kdyby přece — ukaž jim ho.“

Dívala se za ním a on věděl přesně, co si myslí. Říkala si v duchu:

Nevím, možná že jsi ďábel, nebo syn boží, nebo člověk z pohádkových zámořských zemí, ale ne vrátíš-li se, umřu… A za to, že mlčela, jí byl neskonale vděčný, protože se mu hrozně těžko odcházelo. Bylo mu, jako by měl z prosluněného smaragdového břehu skočit po hlavě do páchnoucího močálu.

Ke kanceláři biskupa arkanarského šel Rumata zadem. Potajmu procházel přes dvorky, zaplétal se do hadrů rozvěšených k uschnutí, prolézal dírami v plotech, nechávaje na rezatých hřebících půvabné mašličky a cáry vzácných soanských krajek, sehnut přebíhal v brázdách brambor. A přece se mu nepodařilo uniknout bdělému oku černého vojska. Když vyšel na úzkou křivou uličku vedoucí k rumišti, narazil na dva zamračené, podnapilé mnichy.

Rumata se je pokusil obejít — mniši tasili meče a zastoupili mu cestu. Rumata uchopil jílce mečů — a mniši zapískali na tři prsty o pomoc. Rumata začal ustupovat k díře v plotě, kterou sem před okamžikem vlezl, ale z díry proti němu najednou vyskočil do uličky drobný čilý človíček s nevýrazným obličejem. Narazil ramenem do Rumaty, rozběhl se k mnichům a cosi jim řekl. Mniši si vykasali řízy nad kostnaté, fialově obepnuté nohy, rozběhli se pryč a zmizeli mezi domy. Drobný človíček se ani neotočil a cupital za nimi.

Aha, domyslel se Rumata. Špeh. Na mou osobní ochranu. A ani se moc neskrývá. Je prozíravý, ten biskup arkanarský! Zajímalo by mě, čeho se bojí víc — mě, nebo o mě. Sledoval pohledem špeha a pak zamířil k rumišti. Sousedilo se zadním traktem kanceláře bývalého ministerstva ochrany trůnu a dalo se očekávat, že nebude hlídáno.

Ulička byla prázdná. Ale teď už tiše po vrzávaly veřeje, bouchaly dveře, plakalo dítě, tu a tam se ozvalo bojácné šeptání. Nad poloshni-lou prkennou ohradu se vysunul uštvaný, hubený obličej, od zažraných sazí skoro černý. Na Rumatu se upřely vyděšené, zapadlé oči.

„Prosím o prominutí, urozený doně, ještě jednou prosím o prominutí. Neřekl by mi urozený don, co se děje ve městě? Já jsem kovář Kikus, říkají mi Chromajzl, měl bych jít do kovárny, ale bojím se…“

„Nechod'!“ poradil mu Rumata. „S mnichy nejsou žádné žerty. Král už není. Vládne don Reba, biskup Svatého řádu. Takže klidně seď doma.“

Po každém slově kovář chvatně přikyvoval, oči se mu naplňovaly zármutkem a zoufalstvím.

„Tak tedy Řád…,“ zamumlal. „Fuj, krucinál… Prosím o prominutí, urozený doně. Tak Řád, říkáte… A co to je? Šedí?“

„Ale ne,“ řekl Rumata a se zájmem si ho prohlížel. „Šedé už nejspíš vymlátili. Tohle jsou mniši.“

„Dejte pokoj!“ vyhrkl kovář. „Tak šedé už taky… To se podívejme na ten Řád! Tak šedé vymlátili? To je samozřejmě dobře. Ale co my, urozený doně, co bude s námi, co myslíte? Přizpůsobíme se? Myslím pod tím Řádem…“

„Proč by ne?“ řekl Rumata. „Řád taky musí jíst a pít. Přizpůsobíte se.“

Kovář ožil.

„Já si taky myslím, že se přizpůsobíme. Já si myslím, že hlavní zásada je — nech každýho na pokoji a každej nechá na pokoji tebe. Žejetotak?“

Rumata zavrtěl hlavou.

„Tak to ne! Kdo nechává každého na pokoji, ten to obvykle nejvíc odnese.“

„To je taky pravda,“ povzdychl si kovář. „Jenomže co si má jeden počít? Jsem sám jako kůl v plotě a na krku mi visí osm usmrkanců. Ech, matko boží, kdyby aspoň mýho mistra zamordovali. Byl u šedých jako důstojník. Co myslíte, urozený doně, mohli ho zamordovat? Já mu dlužím pět zlatek.“

„Nevím,“ řekl Rumata. „Dost možná, že ho zamordovali. Ale uvažuj radši o tomhle, kováři: Ty jsi sám jako kůl v plotě. Ale takových kůlů je u vás ve městě nějakých deset tisíc.“

„No a?“ řekl kovář.

„Jen uvažuj,“ řekl Rumata rozzlobeně a šel dál svou cestou.

Ten vymyslí starou belu. Na uvažování je u něj příliš brzy. A zdálo by se, že není nic snazšího: deset tisíc takových lamželezů, když dostane vztek, rozmačká kohokoli na kaši. A to je právě to — ten vztek v nich ještě není. Jenom strach. Každý za sebe, jen bůh za všechny.

Keře černého bezu na konci bloku domů se náhle rozhýbaly a do uličky se vplazil don Tameo. Když spatřil Rumatu, radostí vykřikl, vyskočil na nohy, zavrávoral, roztáhl ruce zmazané od země a vykročil mu vstříc.

„Můj urozený done!“ zahlaholil. „Já mám takovou radost! Jak vidím, taky jdete do kanceláře.“

„Samozřejmě, můj urozený done,“ odpověděl Rumata a obratně se vyhnul objetí.

„Dovolíte, abych se k vám připojil, urozený done?“

„Bude mi ctí, urozený done.“

Vyměnili si poklony. Bylo zřejmé, že od včerejška, kdy začal, nemůže se don Tameo zastavit. Vytáhl z širokánských žlutých kalhot umělecky tvarovanou skleněnou láhev.

„Nemáte chuť, urozený done?“ nabídl uctivě.

„Srdečný dík.“

„Rum!“ prohlásil don Tameo. „Pravý rum z metropole. Zaplatil jsem za něj zlatku.“

Sešli k rumišti a s ucpanými nosy kráčeli přes hromady odpadků, mršiny psů a smradlavé kalužiny, v nichž se převalovaly spousty bílých červů. Ranním vzduchem se nesl rovnoměrný bzukot myriád smaragdových much.

„To je zvláštní,“ řekl don Tameo a zazátkoval láhev, „tady jsem ještě nikdy nebyl.“

Rumata neřekl nic.

„Donem Rebou jsem byl vždycky nadšen,“ řekl don Tameo. „Byl jsem pevně přesvědčen, že dříve či později svrhne nemohoucího monarchu, uvolní nám nové cesty a otevře zářivé perspektivy.“ Při těchto slovech sklouzl nohou do žlutozelené kaluže, řádně se pocákal, a aby neupadl, chytil se Rumaty. „Ano,“ pokračoval, když měli zase pevnou půdu pod nohama. „My, mladá aristokracie, budeme vždy na straně dona Reby. Konečně nastal čas kýžené rovnováhy. Posuďte sám, doně Rumato. Už hodinu chodím po uličkách a zahradách, ale nepotkal jsem za tu dobu ani jednoho šedého. Smetli jsme šedou chamraď z tváře země, a hned se v obrozeném Arkanaru dýše sladce a svobodně. Místo hulvátských kramářů, těch opovážlivých hrubců a nevzdělanců, jsou ulice plné sluhů božích. Viděl jsem, že se někteří šlechtici už veřejně procházejí před svými domy. Už se nemusejí bát, že je nějaký zabedněnec v zahnojené zástěře postříká svou ohavnou bryčkou. A už není třeba klestit si cestu hordou bývalých řezníků a hokynářů. Obdařeni požehnáním velikého Svatého řádu, k němuž jsem vždy choval nesmírnou úctu a — proč bych to tajil — upřímnou náklonnost, dojdeme netušeného rozkvětu, kdy ani jediný obyčejný člověk si netroufne pohlédnout na šlechtice, pokud nemá povolení podepsané okresním inspektorem Řádu. Nesu právě vypracovaný projekt v tomto smyslu.“

„Odporný puch,“ prohlásil Rumata od plic. „Ano, hrozný,“ připojil se don Tameo a zazátkoval láhev. „Ale zato jak svobodně se teď dýše v obrozeném Arkanaru! A ceny lihovin klesly na polovinu…“

Než došli, dopil don Tameo láhev do dna, mrštil jí na volnou pláň a zmocnilo se ho neobyčejné vzrušení. Dvakrát upadl, podruhé se odmítl očistit a prohlásil, že je obtížen mnoha hříchy, že je špinavý již od přirozenosti a přeje si v takovém stavu předstoupit před vládce. Znovu a znovu z plna hrdla citoval svůj vypracovaný projekt. „Tohle je hezky řečeno!“ pochvaloval si sám. „Vemte si třeba tohle místo, urození donové: Aby smradlaví nevolníci… To je myšlenka, co?“ Když se dostali na zadní nádvoří, pověsil se hned na prvního mnicha, který jim přišel do cesty, ronil proudy slz a žadonil o odpuštění hříchů. Napůl udušený mnich se mu zuřivě vytrhoval, pokoušel se hvízdáním přivolat pomoc, ale don Tameo ho popadl za řízu a oba se svalili na haldu odpadků. Rumata je nechal být. Když se od nich vzdaloval, ještě dlouho slyšel žalostné, přerývané pískání a výkřiky: „Aby smradlaví nevolníci… Dej mi požehnání… Z upřímného srdce! Náklonnost jsem choval, náklonnost, rozumíš tomu, ty tlamo odpor-ná?“