Na náměstí před branou, ve stínu hranaté Veselé věže, stál vyřízený oddíl pěších mnichů ozbrojených sukovitými klacky, z nichž šla hrůza. Mrtvoly už byly odklizeny. Ranní vítr honil rozvířené žluté sloupy prachu. Pod širokou kuželovitou střechou věže jako vždy pokřikovaly a hádaly se vrány — tam na vyčnívajících trámech viseli hlavou dolů oběšenci. Věž byla postavena asi před dvěma sty lety předkem nebožtíka krále výhradně pro vojenské účely. Stála nad pevnými třípodlažními základy, v nichž byly kdysi uloženy zásoby potravin pro případ obležení. Pak ji však změnili ve vězení. V důsledku zemětřesení se však všechny podlahy uvnitř propadly a kobky musely být přeneseny do podzemí. Svého času si jedna z arkanar-ských královen postěžovala svému pánu a veliteli, že ji z radovánek ruší nářek mučených, rozléhající se do celého okolí. Nejjasnější manžel vydal rozkaz, aby ve věži od rána do pozdní noci vyhrávala vojenská kapela. Od té doby nese věž svůj dnešní název. Už dávno byla pouhou prázdnou kamennou kostrou, už dávno se vyšetřovací cely přemístily do nejnižších, nově vyhloubených pater sklepa, už dávno tam nevyhrávala žádná kapela, ale obyvatelé města věž stále ještě nazývali Veselou.
Obvykle bývalo kolem Veselé věže prázdno. Ale dnes tu bylo neobyčejně rušno. Odevšad k ní vedli, táhli, po zemi vlekli příslušníky úderných oddílů v šedých uniformách, zavšivené tuláky v hadrech, polonahé měšťany, jimž ze strachu naskočily vyrážky, úpěnlivě ječící děvky, hnali sem celé bandy pochmurně se rozhlížejících otrhanců z noční armády. A současně z jakýchsi tajných východů vytahovali dlouhými háky mrtvoly, házeli je na vozy a odváželi za město. Ti nejposlednější z dlouhé řady šlechticů a zámožných měšťanů, která vybíhala z otevřených dveří kanceláře, se s hrůzou a neklidem ohlíželi na ten děsivý shon.
Do kanceláře byli vpuštěni všichni, někteří byli dokonce přiváděni eskortou. Rumata se protlačil dovnitř. Bylo tam k nedýcháni jako před chvílí na rumišti, U širokého stolu, obložen seznamy, seděl úředník s nažloutle šedivým obličejem a velkým husím brkem za odstávajícím uchem. Žadatel, který byl právě na řadě, urozený don Keu, nafoukaně naježil kníry a představil se.
„Smekněte klobouk,“ pronesl bezbarvým hlasem úředník, aniž zvedl oči od papírů.
„Rod Keu má privilegium nosit klobouk na hlavě i v přítomnosti samého krále,“ prohlásil don Keu hrdě.
„Vůči Řádu nemá privilegia nikdo,“ odpověděl úředník týmž bez-krevným hlasem.
Don Keu zafuněl, ale klobouk smekl. Úředník klouzal po seznamu dlouhým žlutým nehtem.
„Don Keu…, don Keu,“ mumlal. „Don Keu, tady… Královská ulice číslo dvanáct?“
„Ano,“ řekl don Keu zvučným, podrážděným hlasem.
„Číslo čtyři sta osmdesát pět, bratře Tibaku.“
Bratr Tibak seděl u sousedního stolu. Byl hřmotný, zrudlý zádu-chou. Chvíli se přehraboval v papírech, pak si otřel z pleše pot, vstal a monotónně přečetl:
„Číslo čtyři sta osmdesát pět, don Keu, Královská dvanáct, za hanobení jména Jeho Přeosvícenosti biskupa arkanarského dona Reby, k němuž došlo předloni při plese v paláci, odsuzuje se k třem tuctům ran na obnaženou sedací část a k líbání boty Jeho Přeosvícenosti.“
Bratr Tibak usedl.
„Jděte touhle chodbou,“ řekl úředník bezbarvým hlasem, „mrská-ní vpravo, bota vlevo. Další…“
K Rumatovu obrovskému údivu don Keu neprotestoval. Zřejmě už v té frontě ledacos viděl. Jen si hekl, důstojně si přihladil kníry a vykročil chodbou. Další z řady, obrovitý don Pifa, na kterém se třásly haldy tuku, už stál bez klobouku.
„Don Pifa…, don Pifa,“ mumlal úředník a přejížděl prstem po seznamu. „Mlékařská ulice dvě?“ Don Pifa zachrčel.
„Číslo pět set čtyři, bratře Tibaku.“ Bratr Tibak si znovu otřel pot a znovu vstal. „Číslo pět set čtyři, don Pifa, Mlékařská dvě, ničím se vůči Jeho Přeosvícenosti neprovinil — je tudíž čist.“
„Done Pifo,“ řekl úředník, „přijměte odznak očištění.“ Shýbl se, vytáhl z truhlice stojící u křesla železný náramek a podal ho urozenému Pifovi. „Noste na levé ruce, předkládejte na první požádání orgánů Řádu. Další…“
Don Pifa vydal hrdelní zvuk a odešel prohlížeje si náramek. Úředník už drmolil další jméno. Rumata se rozhlédl po řadě lidí. Bylo mezi nimi mnoho známých tváří. Někteří byli oblečeni jako obvykle přepychově, jiní ze sebe viditelně dělali chudé, ale všichni bez rozdílu byli důkladně zabláceni. Kdesi uprostřed fronty stál don Sera a nahlas, aby to každý slyšel, už potřetí za posledních pět minut prohlašoval: „Nevidím jediný důvod, proč by i urozený don nemohl přijmout nějaké to mrskání ve jménu Jeho Přeosvícenosti.“
Rumata počkal, až poslali do chodby dalšího (byl to známý obchodník rybami a dostal pět ran bez líbání za málo nadšený způsob myšlení), protlačil se ke stolu a bez okolků položil dlaň na papíry před úředníkem.
„Prosím o prominutí. Potřebuju rozkaz k propuštění doktora Bu-dacha. Jsem don Rumata.“
Úředník ani nezvedl hlavu.
„Don Rumata…, don Rumata,“ zamumlal, odstrčil Rumatovi ruku a rozjel se nehtem po seznamu.
„Co to děláš, inkouste stará?“ vybafl Rumata. „Potřebuju rozkaz k propuštění!“
„Don Rumata…, don Rumata…“ Zastavit tento automat bylo zřejmě vyloučeno. „Kotlářská ulice osm. Číslo šestnáct, bratře Tibaku.“
Rumata cítil, že za jeho zády všichni zatajili dech. A upřímně řečeno, ani jemu samotnému nebylo dvakrát do smíchu. Upocený, brunátný bratr Tibak povstal.
„Číslo šestnáct, don Rumata, Kotlářská osm, za zvláštní zásluhy o Řád uděluje se mimořádné poděkování Jeho Přeosvícenosti a svoluje se vydati rozkaz k propuštění doktora Budacha, s kterýmžto doktorem může být nakládáno podle vlastního uvážení — viz doklad číslo šest sedmnáct jedenáct.“
Úředník pomalu vytáhl jmenovanou listinu zpod seznamů a podal ji Rumatovi.
„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, místnost šest, chodbou rovně, vpravo a vlevo,“ řekl monotónně. „Další…“
Rumata si prohlédl listinu. Nebyl to rozkaz k propuštění Budacha. Byl to podklad pro získání propustky ke vstupu do pátého, zvláštního oddělení kanceláře, kde měl dostat průvodní list na sekretariát pro tajné záležitosti.
„Co jsi mi to dal, trdlo?“ zeptal se Rumata. „Kde je příkaz?“
„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, dveře číslo šest, chodbou rovně a pak vpravo a vlevo,“ opakoval úředník.
„Ptám se, kde je příkaz!“ vyštěkl Rumata.
„Nevím…, nevím… Další!“
Za Rumatovým uchem se ozvalo funění a cosi měkkého a horkého mu nalehlo na záda. Poodstoupil. Ke stolu se znovu prodral don Pifa.
„Nenandám ho,“ řekl pisklavě.
Úředník na něj pohlédl kalnýma očima.
„Jméno? Titul?“ zeptal se.
„Já ho nenandám,“ opakoval don Pifa a potrhával náramkem, který se mu vešel sotva na tři tučné prsty.
„Nenandá…, nenandá…,“ mumlal úředník a najednou si rychle přitáhl tlustou knihu, která mu ležela při pravé ruce. Vypadala v černé promaštěné vazbě zlověstně. Don Pifa na ni několik vteřin připitoměle koukal, pak prudce odskočil a beze slova zamířil k východu. Z dlouhé řady se ozvalo netrpělivě: „Nezdržovat! Rychle!“ Rumata rovněž odstoupil od stolu. To je ale bahnisko, řekl si v duchu. No, jen počkejte… Úředník začal mumlat do prázdna: „Jestliže se zmíněný odznak očištění nevejde na levé zápěstí očištěného, případně ne-má-li očištěný levé zápěstí jako takové…“ Rumata obešel stůl, hrábl oběma rukama do truhly, vzal, kolik pobral, a odcházel.
„Hej, hej,“ okřikl ho úředník monotónně. „Povolení!“
„Ve jménu Páně!“ prohlásil Rumata významně a ohlédl se přes rameno. Úředník a bratr Tibak jako na povel vstali a dvojhlasně odpověděli: „Ve jménu Jeho!“ Lidé v řadě sledovali Rumatu závistivými a nadšenými pohledy.
Když vyšel z kanceláře, zamířil Rumata pomalu k Veselé věži a natahoval si cestou náramky na levou ruku. Měl jich celkem devět a na levou ruku se mu jich vešlo pouze pět. Zbývající čtyři si tedy natáhl na pravou. Tak biskup arkanarský si mě chce získat svou vytrvalostí, pomyslel si. Ale z toho nic nebude. Náramky na každém kroku pocinkávaly, v ruce, aby ho bylo dobře vidět, držel Rumata úctyhodný papír — listinu šest sedmnáct jedenáct, ozdobenou různobarevnými razítky. Mniši, které potkával, ať pěší nebo na koních, mu chvatně ustupovali z cesty. V uctivé vzdálenosti se chvílemi objevoval a hned zase mizel v davu nenápadný špeh, osobní strážce. Kdo neuskočil dost rychle, toho Rumata nelítostně tepal pochvami mečů. Došel k bráně, výhružně zaryčel na strážného, který naznačil snahu zastavit ho, přešel nádvoří a začal sestupovat po kluzkých, prošlapaných schodech do příšeří ozářeného čadivými pochodněmi. Tudy se přicházelo do nejtajnější svatyně ministerstva ochrany trůnu — do královského vězení a vyšetřovacích cel.
