„Nesmíš, Pigo, nesmíš. Správně! Teď mě musíte poslouchat všichni se zatajeným dechem. Až se odtud všichni rozjedete a pustíte se do těžké práce, nebudete už mít nikoho, kdo by vám poradil. Můj starší bratr, Jeho Veličenstvo, slíbil ústy svého ministra dona Reby za hlavy některých uprchlých a skrývajících se vědců pěkné peníze. Musíme mu ty hlavy sehnat a udělat mu radost, starouškovi. A na druhou stranu někteří učení lidé se chtějí před hněvem mého staršího bratra ukrýt a nebudou litovat vynaložit na to své prostředky. Ve jménu milosrdenství, a taky abychom nezatížili duši mého staršího bratra zbytečně velkým břemenem špatných skutků, těmto lidem pomůžeme. Ostatně později, bude-li Jeho Veličenstvo potřebovat i tyto hlavy, dostane je taky. Lacino, ohromně lacino…“

Pavéza se odmlčel a nachýlil hlavu. Po tvářích se mu najednou začaly koulet pomalé stařecké slzy.

„Vidíte, jak už stárnu, děti moje,“ řekl vzlykavě. „Ruce se mi třesou, nohy se mi podlamují, paměť začíná vynechávat. Úplně jsem zapomněl, že mezi námi, v téhle dusné, malé kleci, trpí urozený don, kterého ani trochu nezajímají naše malicherné účty. Odejdu. Odejdu na odpočinek. Ale teď, dětí moje, teď se omluvíme urozenému dono-vi…“

Vstal a s hekáním se uklonil. Ostatní také vstali a také se uklonili, ale se zřejmou nerozhodností, dokonce polekaně. Rumata přímo slyšel, jak povrzávají jejich tupé, primitivní mozky v marné snaze pochopit smysl slov a jednání tohoto nahrbeného stařečka.

Přitom to bylo jasné. Ten loupežník využil první vhodné příležitosti, aby dal donu Rumatovi na srozuměnou, že noční armáda má v současném pogromu v úmyslu stát na straně šedých. Ale teď, kdy bude muset začít dávat konkrétní pokyny, uvádět jména a termíny operací, stávala se přítomnost urozeného dona jemně řečeno nežádoucí, a naopak on, urozený don, by měl rychle vyložit, proč přišel, a koukat zmizet. Záhadný staroch. Jde z něj strach. A proč je vlastně ve městě. Pavéza přece město nenávidí…

„Máš pravdu, ctihodný Pavézo,“ řekl Rumata. „Pospíchám. Ale omluvit se musím já, že tě vyrušuji kvůli úplné maličkosti.“ Zůstal sedět a všichni ho poslouchali vstoje. „Věci se vyvinuly tak, že potřebuji tvou radu… Můžeš si sednout.“

Pavéza se ještě jednou uklonil a sedl si.

„Jde o tohle,“ pokračoval Rumata. „Před třemi dny jsem se měl v Úžlabině těžkých mečů setkat se svým přítelem, urozeným donem z Irukánu. Ale nesetkali jsme se: zmizel. Vím bezpečně, že hranice z Irukánu k nám přešel šťastně. Nevíš o něm nic?“

Pavéza dlouho neodpovídal. Banditi funěli a vzdychali. Potom si Pavéza odkašlal.

„Ne, urozený done,“ pravil. „O takové věci nevíme nic.“

Rumata okamžitě povstal.

„Děkuji ti, ctihodný Pavézo.“ Pokročil doprostředka místnosti a položil na pulpit měšec s deseti zlatými. „Opouštím tě s prosbou: kdyby ses něco dověděl, dej mi zprávu.“ Dotkl se klobouku. „Sbo-hem.“

U dveří se zastavil a ledabyle prohodil přes rameno:

„Tys tu říkal cosi o učených lidech. Teď mě něco napadlo. Cítím, že díky králově horlivé činnosti nenajdu za měsíc v Arkanaru ani jednoho pořádného písmáka. A přitom musím v hlavním městě založit univerzitu. Slíbil jsem to jako díkůvzdání za to, že jsem byl vyléčen z černého moru. Buď tak hodný, až nachytáš nějaké písmáky, dej vědět napřed mně a teprve pak donu Rebovi. Může se stát, že si jich pár vezmu pro tu univerzitu.“

„Nebude to levné,“ upozornil Pavéza sladce. „Jde o vzácné zboží, je po něm sháňka.“

„Čest je dražší,“ prohlásil Rumata povýšeně a odešel.

Bylo by ohromně zajímavé, uvažoval Rumata, chytit toho Pavézu a dopravit ho na Zemi. Technicky by s tím nebyl žádný problém. Dalo by se to provést okamžitě. Co by asi Pavéza dělal na Zemi? Rumata si zkusil představit, jak by se Pavéza choval na Zemi.

Do jasného pokoje se zrcadlovými stěnami a uměle vyměňovaným vzduchem s příměsí lesní nebo mořské vůně byl vhozen obrovský chlupatý pavouk. Přitiskl se k jiskřivé podlaze, těkavě zašilhal zlostnýma očkama a — co teď? — bokem, bokem se odplazil do nejtmavšího kouta, vmáčkl se do něj a hrozivě vycenil jedovaté čelisti. Jak jinak! Především by Pavéza začal vyhledávat lidi narušených charakterů. A samozřejmě i ten nejnarušenější z narušených by mu připadal příliš čistý a nezpůsobilý k použití. Stařeček by se nám určitě roznemohl. Snad by dokonce umřel. Ale kdopak ví! To je právě to, že psychologie těchto zrůd je naprosto nevyzpytatelná. Svatý Miko! Vyznat se v ní je mnohem složitější, než vyznat se v psychologii nehumanoidních civilizací. Jejich činnost se dá nanejvýš vysvětlit, ovšem nesmírně obtížné je tuto činnost předvídat. Ano, snad by zemřel steskem. Ale taky je docela možné, že by se rozkoukal, přizpůsobil se, pochopil by, co a jak, a vzal by místo hajného v nějaké rezervaci. Není přece možné, aby neměl nějakou drobnou, nevinnou zálibu, která mu tady jedině překáží, kdežto tam by se mu mohla stát hlavní náplní života. Prý má v oblibě kočky. Ve svém doupěti prý jich má celou smečku, pořídil si k nim i zvláštního ošetřovatele. A Pavéza tomu člověku dokonce platí, třebaže je lakomý a třebaže by stačilo, kdyby ho k práci donutil pohrůžkou. Ale co by dělal na Zemi se svou obludnou touhou po moci, to je otázka.

Rumata se zastavil před krčmou a už chtěl vstoupit dovnitř, ale tu zjistil, že se mu ztratil měšec. Stál před vchodem v nesmírných rozpacích (nestalo se mu to poprvé, ale pořád si na tyto věci nějak nemohl zvyknout) a dlouho se prohrabával ve všech kapsách. Vzal si s sebou celkem tři měšce, v každém deset zlatek. Jeden dostal správce Vlastenecké školy otec Kin, druhý dostal Pavéza. Třetí zmizel. V kapsách bylo prázdno, od levé nohavice byly dokonce pečlivě odříznuty dvě zlaté přezky a od pasu zmizela dýka.

Vtom si Rumata všiml, že se opodál zastavili dva příslušníci úderného oddílu, vyvalují na něj oči a zubí se. Pracovník Ústavu by nad tím klidně mohl mávnout rukou, ale urozený don Rumata Estor-ský se rozzuřil. Na okamžik ztratil nad sebou vládu. Pokročil k vojákům a jeho ruka zaťatá v pěst se mechanicky zvedla. Tvářil se asi hrozně, protože posměváčkové ucouvli a s křečovitými úsměvy para-lytiků vklouzli do krčmy.

A tu se Rumata polekal. Měl hrozný pocit, jako zatím jen jednou jedinkrát v životě, když před lety — ještě jako náhradní pilot pravidelného hvězdoletu — pocítil první záchvat malárie. Nikdo neví, kde se ta nemoc vzala, během pouhých dvou hodin ho s udivenými vtípky a žertíky vyléčili, ale přesto si na celý život zapamatoval otřes, jaký zažil on, naprosto zdravý člověk, který nikdy nebyl nemocen, při představě, že se v něm tam uvnitř něco porouchalo, že se stal zranitelným, že ztratil absolutní vládu nad vlastním tělem.

Já jsem přece nechtěl, pomyslel si teď. Vůbec mě to nenapadlo. Oni přece nedělali nic zvláštního — stáli a zubili se, no bože! Zubili se hloupě, ale já jsem asi musel vypadat děsně pitomě, když jsem se hrabal po kapsách. Vždyť já je málem rozsekal, uvědomil si najednou. Kdyby nebyli utekli, tak jsem je zabil. Vzpomněl si, jak docela nedávno v sázce rozsekl jediným úderem shora dolů figurínu oblečenou do dvojitého soanského brnění — a přeběhl mu mráz po zádech… Teď by se tu váleli jako vykuchaní vepři a já bych nad nimi stál s mečem v ruce a nevěděl, co dělat… Jsem to pěkný bůh! Zdivočel jsem…

Najednou pocítil, jak ho bolí všechny svaly jako po namáhavé práci. No no, jen klid, řekl si v duchu. Nic hrozného se nestalo. Už je to za námi. To byl jen výbuch. Bleskový výbuch, a je to pryč. Jsem přece jenom člověk, a nic zvířecího mi není cizí… To jsou prostě nervy. Nervy a vypětí posledních dnů. A hlavně ta předtucha blížícího se stínu. Neví, jaký je to stín, odkud přichází, ale blíží se děsivě, neodvratně…

Onu neodvratnost bylo znát ve všem. Třeba v tom, že příslušníci úderných oddílů, kteří se ještě docela nedávno bázlivě drželi při kasárnách, si teď vykračují s obnaženými sekyrami prostředkem ulic, kudy dříve směli chodit jen urození donové. Nebo v tom, že z města zmizeli pouliční písničkáři, vypravěči, tanečníci a akrobaté. I v tom, že si měšťané přestali prozpěvovat politické kuplety, neobyčejně zvážněli a naprosto přesně si uvědomovali, čeho je třeba pro blaho státu. I v tom, že byl náhle a z neznámých důvodů uzavřen přístav. I v tom, že „pobouřený lid“ zdemoloval a vypálil všechny krámky, v nichž se prodávaly rarity — jediná místa v celém království, kde se daly koupit nebo na nějaký čas vypůjčit knihy a rukopisy ve všech jazycích říše, i ve starých, dnes již mrtvých jazycích domorodců Zap-růliví. I v tom, že ozdoba města, jiskřivá věž astrologické observatoře, trčela nyní do modrého nebe jako černý vykotlaný zub — vyhořela při náhodném požáru“. I v tom, že spotřeba lihovin vzrostla za poslední dva roky na čtyřnásobek — a to prosím v Arkanaru, který byl již odedávna znám nezřízeným opilstvím! I v tom, že obvykle zakřiknutí, utrápení rolníci se teď nadobro zahrabali do země ve svých Voničkách, Rajských Pocelech a Nebeských Baldachýnech a netroufali si vylézt ze svých děr ani kvůli polním pracím. A konečně i v tom, že starý mrchožrout Pavéza Rumpál přesídlil do města v předtuše velkého sousta… Kdesi v hloubi paláce, v přepychových komnatách, kde podagrický král, který dvacet let nespatřil slunce ze strachu před vším na světě, syn vlastního pradědečka, se slabomyslně pochichtává a podepisuje jeden strašný ortel za druhým a odsuzuje jimi k smrti umučením nejčestnější a nejnezištnější lidi, kdesi tam dozrával obludný vřed a dalo se čekat, že tento vřed v nejbližších dnech praskne…