„Přečtu mu svůj Traktát o pomluvách,“ řekl bratr Nanin vesele. „Díky, urozený done.“

„Co ty všechno neuděláš pro světlou památku svého otce!“ řekl Rumata. „A teď mi pověz, kde najdu otce Tarru.“

Bratr Nanin se přestal usmívat a roztržitě zamrkal.

„Včera tady došlo ke rvačce,“ vysvětloval. „A otec Tarra trochu přebral. A navíc je zrzavý… Zlomili mu žebro.“

Rumata vztekle hekl.

„To je ale smůla!“ prohlásil. „Proč vy tolik chlastáte?“

„Někdy se člověk těžko udrží,“ řekl bratr Nanin smutně.

„To je fakt,“ souhlasil Rumata. „Inu co, tady máš ještě dvě zlatky a dávej na něj pozor.“

Bratr Nanin se shýbl a chytal ho za ruku. Rumata couvl.

„No no,“ řekl přísně. „Tohle nebyl nejzdařilejší z tvých žertíků, bratře Nanine. Sbohem.“

V přístavu se vznášel pach jako nikde jinde v Arkanaru. Páchla tu slaná voda, zahnívající žabinec, koření, pryskyřice, dým, uložené nasolené maso, z krčem se nesl čmoud, vůně pečených ryb a zkyslého piva. V dusném vzduchu plulo šťavnaté mnohojazyčné klení. Na nábřežích, v úzkých průchodech mezi skladišti i kolem krčem se tísnily tisíce lidí podivného vzezření: otrhaní námořníci, nafoukaní kupci, zachmuření rybáři, obchodníci s otroky, obchodníci s ženami, namalované běhny, opilí vojáci, jakési tajemné osoby ověšené zbraněmi, neslýchaní otrhanci se zlatými náramky na špinavých prackách. Všichni byli rozčileni a rozezleni. Na rozkaz dona Reby nesměla už třetí den žádná loď, žádný člun opustit přístav. Na molu si pohrávali rezatými řeznickými sekyrami příslušníci šedých úderných oddílů — odplivovali a drze, zlobně pokukovali po davu. Na uvězněných lodích seděli na bobku ve skupinkách po pěti šesti rozložití lidé s měděnou kůží, zahalení do zvířecích kozí srstí navrch, v měděných přílbicích — žoldnéři ze země barbarů, v boji zblízka nemehla, ale takhle na dálku hroziví, zejména svými dlouhatánskými foukač-kami, z nichž stříleli otrávenými trny. A za lesem stěžňů, v otevřené zátoce, se černaly na naprosto klidné hladině dlouhé bojové galéry královského loďstva. Čas od času z nich šlehaly rudé fontány dýmu a plamene, od nichž se celé moře rozhořívalo — pálili naftu, aby vzbudili hrůzu.

Rumata minul celnici, kde se před zamčenými dveřmi shlukli zachmuření mořští vlci marně očekávající povolení k odplutí, protlačil se ukřičeným davem, který obchodoval vším možným (od otrokyň a černých perel až po narkotika a cvičené pavouky), došel až na nábřeží, letmo pohlédl na několik napuchlých mrtvol v námořnických blůzách, naskládaných tu v řadě přímo pod pražícím sluncem k veřejnému nahlédnutí, a oklikou přes prázdné, zaneřáděné prostranství vstoupil do smradlavých uliček přístavní periférie. Tady bylo o něco tišeji. Mezi dveřmi ubohých špeluněk postávaly polonahé prostitutky, na křižovatce ležel s rozbitou hubou opilý voják s kapsami naruby, podél zdi se plížily podezřelé postavy s bledými nočními tvářemi.

Za dne tu byl Rumata prvně a nejprve ho překvapilo, že nevzbuzuje ničí pozornost. Chodci, které potkával, se buď vodnatelnýma očima dívali mimo něj, nebo jakoby skrz něj, ačkoli mu přitom ustupovali z cesty. Ale když zahýbal za roh a náhodou se otočil, postřehl, jak se více než tucet nejrůznějších hlav, mužských i ženských, střapatých i plešatých, okamžitě stáhlo zpátky do oken, dveří a vrat. V té chvíli pocítil podivnou atmosféru tohoto odporného místa, atmosféru ne snad nepřátelství nebo nebezpečí, ale jakéhosi nedobrého, zištného zájmu.

Opřel se ramenem do dveří a vstoupil do jednoho z doupat, kde v potemnělém šálku podřimoval za pultem stařeček s obličejem mumie a dlouhým nosem. U stolů bylo prázdno. Rumata neslyšně přistoupil k pultu a už se chystal stařečka cvrnknout do dlouhého nosu, ale tu si všiml, že spící stařec vůbec nespí, ale bedlivě ho pozoruje zpod holých, přimhouřených víček. Rumata hodil na pult stříbrnou minci a stařečkovy oči se ihned široce rozevřely.

„Co si bude přát urozený don?“ zeptal se věcně, „Štamprli? Šňu-peček? Nebo slečnu?“

„Nepřetvařuj se,“ řekl Rumata. „Víš moc dobře, proč sem jdu.“

„Á, to je přece don Rumata!“ vykřikl stařec s obrovským údivem. „Já pořád koukám, že bych vás měl znát…“

Po těchto slovech znovu sklopil víčka. Všechno bylo jasné. Rumata obešel pult a protáhl se úzkými dveřmi do sousední místnůstky. Bylo tu málo místa, tma a vznášel se tu dusný, kyselý pach. Uprostřed místnosti stál u pulpitu shrben nad papíry starší vrásčitý muž v černé placaté čepici. Na pulpitu blikala petrolejová lampička a v šeru byly vidět jen obličeje lidí sedících nehnutě okolo stěn. Rumata s rukama na mečích rovněž nahmatal stoličku a sedl si ke stěně. Tady panovaly zvláštní zákony a zvláštní etiketa. Nikdo si nového příchozího nevšiml. Jestliže někdo přišel, má to tak být. A nemá-li to tak být, stačí mrknutí a ten člověk přestane existovat. A můžeš ho hledat po celém světě… Vrásčitý stařec svědomitě skřípal perem, lidé u stěn seděli bez hnutí. Čas od času si některý z nich táhle povzdychl. Po stěnách s lehkým ťapkáním přebíhaly neviditelné ještěrky lovící mouchy.

Ti nehybní lidé u stěn byli pohlaváři band — některé Rumata už dávno znal osobně. Sama o sobě neměla tahle omezená dobytčata valnou cenu. Jejich psychologie nebyla složitější než psychologie průměrného kramáře. Byli to tupci neznající slitování, ale výborně ovládající dýky a krátké kyje. Zato ten u pulpitu…

Říkali mu Pavéza Rumpál a byl to všemocný, neomezený vůdce všech zločineckých sil celého Zaprůliví — od Pitanských blat na západě Irukánu až k mořským hranicím obchodní republiky Soan. Byl zatracen od všech tří oficiálních církví říše pro svou nezřízenou povahu, neboť se nazýval mladším bratrem panovnických osobností. Měl k dispozici noční armádu o celkovém počtu asi deset tisíc mužů, bohatství několika set tisíc zlatých a jeho agentura pronikala až do nejhlubšího nitra státního aparátu. V posledních dvaceti letech byl čtyřikrát popraven, pokaždé za bohaté účasti lidu; podle oficiální verze byl v současné době zavřen ve třech nejúděsnějších hladomornách říše zároveň a don Reba nejednou vydával nařízení „ve věci vlastizrádců a jiných zločinných živlů, kteřížto rozšiřují pobuřující legendy ohledně takzvaného Pavézy Rumpála, ve skutečnosti neexistujícího, a tudíž vymyšleného“. Týž don Reba si k sobě zval, aspoň se to tvrdilo, některé barony, kteří měli silné ozbrojené družiny, a nabízel jim odměnu pět set zlatých za Pavézu mrtvého a sedm tisíc zlatých za živého. I sám Rumata musel svého času vynaložit hodně sil a zlata, aby s tímto člověkem navázal kontakt. Pavéza v něm vzbuzoval nesmírný odpor, ale občas byl neobyčejně užitečný, doslova nenahraditelný. Kromě toho se Rumata o Rumpála zajímal i jako vědec. Pavéza Rumpál byl nejpozoruhodnější exponát v jeho sbírce středověkých zrůd, osobnost, která bezpochyby neměla absolutně žádnou obdobu v minulosti.

Pavéza konečně odložil pero, narovnal se a řekl skřípavě:

„Tak poslouchejte, děti moje. Dva a půl tisíce zlatých za tři dny. A výdaje pouze jeden tisíc devět set devadesát šest. Tedy pět set čtyři malé kulaté zlaťáčky za tři dny. To není špatné, děti moje, to není špatné…“

Nikdo se ani nehnul. Pavéza odstoupil od pulpitu, sedl si do kouta a energicky si zamnul suché dlaně.

„Mám pro vás radostnou zprávu, děti moje,“ řekl. „Nastávají nám dobré, bohaté časy… Ale bude to chtít máknout. A jak! Můj starší bratr, král arkanarský, se rozhodl vyhubit všechny učené lidi v našem společném království. Inu co, on tomu rozumí lip. Přece si nebudeme troufat hodnotit jeho nejjasnější rozhodnutí! Ale vydělat na jeho rozhodnutí můžeme a musíme. A jelikož jsme jeho věrní poddaní, prokážeme mu službu. Ale jelikož jsme jeho noční poddaní, nenecháme si ujít příležitost trochu si při tom přivydělat. On to ani nepostřehne a nebude se na nás zlobit. Co?“

Nikdo se ani nehnul.

„Zdálo se mi, že Piga vzdychá. Je to pravda, Pigo, chlapče?“

V temnotě se ozvalo zavrzání a odkašlání.

„Já jsem nevzdychal, Pavézo,“ řekl hrubý hlas. „To nesmím…“