Tyto plamínky nevěděly, že budoucnost mluví v jejich prospěch, že budoucnost je bez nich nemožná. Nevěděly, že v tomto světě hrozných přízraků minulosti jsou jedinou realitou budoucnosti, že jsou fermentem, vitamínem v organismu společnosti. Zničte tento vitamín a společnost bude zahnívat, vypuknou sociální kurděje, svaly zeslábnou, oči přestanou vidět, zuby vypadnou. Žádný stát se nemůže vyvíjet bez vědy, jinak ho zničí sousedé. Bez umění a celkové kultury ztrácí stát schopnost sebekritiky, začíná podporovat mylné tendence, každou vteřinu plodí licoměrníky a zrůdy, vychovává v občanech kořistnictví a domýšlivost a nakonec se zase stává kořistí rozumnějších sousedů. Je možné podle libosti pronásledovat písmáky, zakazovat vědy, vymycovat umění, ale dříve nebo později bude nutno se vzpamatovat a třeba se skřípěním zubů, ale přece jen otevřít brány všemu, co tak nenávidí vládychtiví tupci a omezenci. A byť tihle šedí, kteří jsou u moci, sebevíc opovrhují znalostmi, nejsou schopni nic učinit proti historické objektivitě, mohou vývoj jen přibrzdit, nikoli zastavit. Třebaže se bojí vědomostí, třebaže jimi pohrdají, stejně dospějí k tomu, že je budou podporovat, aby se udrželi u moci. Dřív nebo později budou muset dovolit otevřít univerzity, vědecké společnosti, zakládat výzkumné ústavy, observatoře, laboratoře, vytvářet kádry rozumných a vzdělaných lidí, kteří už nebudou pod kontrolou, lidí s naprosto odlišnou psychologií, s naprosto jinými potřebami. A tito lidé nemohou existovat a tím méně pracovat v dřívější atmosféře přízemní ziskuchtivosti, nízkých zájmů, tupé samolibosti a výhradně tělesných potřeb. Potřebují novou atmosféru — atmosféru všeobecného a neomezeného poznám, prodchnutou tvůrčím úsilím, potřebují spisovatele, malíře, skladatele, a šedí, stojící u moci, musejí i tento ústupek učinit. Kdo se vzepře, bude smeten chytřejšími protivníky v boji o moc, ale ten, kdo tento ústupek učiní — je to paradox — si tím nevyhnutelně kope vlastní hrob. Protože pro zabedněné egoisty a fanatiky je smrtelně nebezpečný vzrůst kulturnosti lidu v celém rozsahu — od přírodovědných výzkumů až po schopnost naslouchat s požitkem vážné hudbě… A pak přichází epocha obrovských sociálních otřesů, které provází dosud nevídaný rozvoj vědy a zároveň s tím široký proces intelektualizace společnosti, epocha, kdy se šedé hnutí vzpíná k posledním bojům, jejichž bestialita vrací lidstvo do středověku, je v těchto bojích poraženo a pak ve společností zbavené třídního útlaku mizí jako reálná síla navždy.

Rumata se stále díval na město strnulé v temnotě. Tam kdesi v páchnoucí komůrce, schoulen na ubohém lůžku, se v horečce zmítá zmrzačený otec Tarra, bratr Nanin sedí vedle něj u rozviklaného stolku, opilý, veselý a zlostný, dopisuje svůj Traktát o pomluvách a škodolibě maskuje nabubřelými loajálními frázemi krutý výsměch nad šedými. Tam kdesi v prázdných přepychových komnatách přechází bez cíle Gur Tvůrce a s hrůzou pociťuje, že proti jeho vlastní vůli tryskají pod náporem čehosi neznámého z hlubin jeho utýrané, pošlapané duše představy krásných světů, pozoruhodných lidí, ohromujících citů a pronikají do vědomí. Tam kdesi, neznámo jak, tráví noc doktor Budach, podlomen, sražený na kolena, uštvaný, ale živý… Najednou neobyčejně silně pocítil, že není žádným bohem, který by který by v dlaních chránil světlušky rozumu, ale bratr pomáhající bratru, syn zachraňující otce. „Zabiju dona Rebu!“ „Za co?“ „Proto-že zabíjí mé bratry!“ „On neví, co činí…“ „Zabíjí budoucnost!“ „Za nic nemůže, je synem své doby…“ „Čili neví, že je vinen? Ale on neví věcí! A já, já vím, že je don Reba vinen.“ „A co uděláš s otcem Cupikem? Otec Cupik by dal nevímco, kdyby někdo zabil dona Re-bu. Mlčíš? Asi bude třeba zabít hodně lidí…“ „Nevím, možná že ano. Jednoho po druhém. Každého, kdo vztáhne ruku na budoucnost.“ „To už tady bylo. Trávení jedem, házení bomb. A nikdy se nic neměnilo^ „Ba ne, měnilo. Tak se vytvářela strategie revoluce.“ „Ty nepotřebuješ vytvářet strategii revoluce. Ty přece chceš jednoduše zabít.“ „Ano, chci.“ „A umíš to?“ „Včera jsem zabil donnu Okanu. Věděl jsem, že ji zabíjím, už když jsem k ní šel s pérem za uchem. A mrzí mě jedině to, že jsem ji zabil bez užitku. Takže už mě skoro naučili zabíjet.“ „Ale to je přece špatné. Nebezpečné. Vzpomínáš na Sergeje Kožina? Na George Lenniho? A na Sabinu Krugerovou…“ Rumata si dlaní otřel vlhké čelo. Člověk přemýšlí, přemýšlí, a nakonec vymyslí starou belu.

Vyskočil a otevřel okno. Skupinky světel v temném městě se rozhýbaly, roztáhly se, seřadily se do řetězů a hned se vynořovaly, hned zase mizely za neviditelnými domy. Nad město se vznesl jakýsi zvuk — vzdálený mnohohlasý povyk. Vypukly dva požáry a ozářily sousední střechy. V přístavu vytryskly jakési plameny. Události se daly do pohybu. Za několik hodin bude známo, co znamená spojenectví šedých a nočních armád, paradoxní spojení kramářů s lupiči, bude známo, čeho chce dosáhnout don Reba a jakou novou provokaci si vzal do hlavy. Jednoduše řečeno, koho dneska vyvražďují. Nejspíš začala noc dlouhých nožů, vyhlazování šedé generality, která zašla příliš daleko, a při jednom likvidace baronů, pokud se náhodou zdržují ve městě, a nejnepohodlnějších aristokratů. Copak asi Pampa, pomyslel si. Jen aby nespal, jinak se ubrání…

Nebylo mu dopřáno domyslet do konce. Ozvalo se bubnování na dveře a zoufalý křik: „Otevřte! Strážný, otevřte!“ Rumata odstrčil závoru. Dovnitř vrazil polonahý, hrůzou popelavý člověk, popadl Rumatu za klopy blůzy a celý roztřesený vykřikl:

„Kde je princ? Budach otrávil krále! Irukánšti špióni vyvolali ve městě vzpouru! Zachraňte prince!“

Byl to ministr dvora, hloupý a bezmezně oddaný člověk. Odstrčil Rumatu a rozběhl se do princovy ložnice. Ženské začaly ječet. A do dveří už se hrnuli s napřaženými rezatými sekyrami zpocení, tlamatí příslušníci úderných oddílů v šedých košilích. Rumata tasil meče.

„Zpátky!“ rozkázal mrazivě.

Za jeho zády se ozvalo krátké, přidušené zasténání. Tak to je zlé, pomyslel si Rumata. Já tomu nerozumím. Uskočil do kouta a zabari-kádoval se stolem. Těžce oddychující vojáci zaplňovali místnost. Nakonec jich bylo asi patnáct. Dopředu se protlačil poručík v přiléhavé šedé uniformě, šavli tasenou.

„Don Rumata?“ zeptal se udýchaně. „Jste zatčen. Odevzdejte me-če.“

Rumata se jízlivě zasmál.

„Vezměte si je,“ řekl a zašilhal po oknu.

„Spoutat!“ vyštěkl důstojník.

Patnáct vykrmených pořízků se sekyrami — to není příliš mnoho na člověka ovládajícího způsoby zápasu, které tady vejdou ve známost teprve za tři sta let. Smečka vyrazila vpřed a zase ucouvla. Na podlaze zůstalo ležet několik sekyr, dva vojáci se zkroutili, opatrně si tiskli k břichu vykloubené ruce a proklouzli do zadních řad. Rumata dokonale ovládal věj ířovitou obranu, kdy se před útočníkem prudce točí ocel jako souvislá jiskřivá clona a zdá se vyloučené touto clonou prorazit. Vojáci funěli a v nerozhodnosti po sobě pokukovali. Páchlo z nich pivo a cibule.

Rumata odstrčil stůl a při stěně se opatrně blížil k oknu. Kdosi ze zadních řad po něm vrhl nůž, ale minul. Rumata se znovu zasmál, stoupl si jednou nohou na parapet a řekl:

„Ještě jednou se přiblížíte a usekám vám ruce. Znáte mě…“

Znali ho. Znali ho moc dobře, a žádný z nich se nehnul z místa, třebaže důstojník klel a pobízel. Ale po pravdě řečeno, i on se choval velmi opatrně. Rumata se vyhoupl na parapet, vojáky stále držel v šachu svými meči, ale v té chvíli ho z temnoty zvenku z nádvoří udeřilo do zad těžké kopí. Byl to strašný úder. Nepronikl sice košilí z plastického kovu, ale srazil Rumatu z okna na podlahu. Rumata držel meče stále v ruce, ale ty už mu teď nebyly k ničemu. Celá smečka se na něj v mžiku sesypala. Všichni dohromady vážili určitě více než tunu, ale pletli se jeden druhému, a tak se Rumatovi podařilo vstát. Praštil pěstí do číchsi mokrých rtů, kdosi mu v podpaží zavřeštěl jako zajíc a Rumata tloukl kolem sebe lokty, pěstmi, rameny (už dávno necítil takovou volnost), ale stále je nemohl ze sebe setřást. S vypětím všech sil vykročil ke dveřím, táhl za sebou hrozen těl a cestou se shýbal a odkopával vojáky, kteří se mu věšeli na nohy. Pak pocítil bolestivý úder do ramene a padl naznak, pod ním se zmítala přimáčknutá těla, ale Rumata znovu vstal, rozdával kolem sebe krátké, tvrdé rány, po nichž vojáci rozhazovali ruce a nohy a těžce žuchali o stěnu; už se před ním kmital křečovitě zkřivený obličej poručíka, který si chránil hlavu nenabitým samostřílem, ale tu se dveře rozletěly a proti Rumatovi se vyhrnuly nové zpocené tlamy. Přehodili přes něj síť, stáhli mu nohy provazem a povalili ho.