„Když upálit, tak upálit,“ souhlasil otec Cupik.

„Výborně,“ řekl don Reba. „Tak jsme domluveni. Upálit.“

„Ovšem myslím, že si don Rumata může svůj osud zmírnit,“ řekl bratr Aba. „Rozumíte mi, doně Rebo?“

„Přiznám se, ani moc ne…“

„Majetek! Urozený doně, majetek! Rumatové jsou pohádkově bohatý rod!“

„Máte pravdu jako vždy,“ řekl don Reba.

Otec Cupik zívl, přikryl si ústa rukou a zašilhal po fialových závěsech vpravo od stolu.

„Inu, začneme tedy podle všech pravidel,“ vzdychl si don Reba.

Otec Cupik stále šilhal po závěsech. Zjevně na něco čekal a výslech ho vůbec nezajímal. Co je to za komedii? pomyslel si Rumata. Co to má znamenat?

„Nuže, urozený done,“ řekl don Reba na adresu Rumaty, „bylo by nám neobyčejně milé slyšet vaše odpovědi na některé otázky, které nás zajímají.“

„Rozvažte mi ruce,“ řekl Rumata.

Otec Cupik sebou trhl a pochybovačně zažmoulal rty. Bratr Aba prudce zavrtěl hlavou.

„Prosím?“ řekl don Reba a podíval se nejprve na bratra Abu, pak na otce Cupika. „Já vás chápu, přátelé. Avšak vzhledem k okolnostem, které jsou donu Rumatovi bezpochyby známy…,“ významným pohledem přejel řady otvorů pod stropem. „Rozvažte mu ruce,“ přikázal nezvýšeným hlasem.

Kdosi zezadu neslyšně přistoupil. Rumata pocítil, jak se čísi podivně měkké, obratné prsty dotýkají jeho rukou, ozvalo se vrznutí přeříznutých provazů. Bratr Aba s čilostí, při jeho tělesné konstrukci nečekanou, vytáhl zpod stolu obrovitý bojový samostříl a položil si ho před sebe přímo na papíry. Ruce sklesly Rumatovi podél těla jako hadry. Skoro vůbec je necítil.

„Začněme tedy,“ řekl don Reba povzbudivě. „Vaše jméno, rod, ti-tul.“

„Rumata z rodu Rumatu Estorských. Urozený dvořan z dvaadva-cátého kolena.“

Rumata se ohlédl, sedl si na pohovku a začal si masírovat zápěstí. Bratr Aba si ho se vzrušeným funěním vzal na mušku.

„Váš otec?“

„Můj urozený otec? Císařský poradce, oddaný sluha a osobní přítel císaře.“

„Zemřel.“

„Dávno?“

„Před jedenácti lety.“

„Kolik je vám let?“

Rumata nestačil odpovědět. Za fialovým závěsem se ozval hluk, bratr Aba se dotčeně ohlédl. Otec Cupik se zlověstně ušklíbl a pomalu vstal.

„No a tím to končí, pánové,“ začal radostně a škodolibě.

Ze závěsů vyrazili tři lidé, jejichž objevem tady Rumata ani ve snu neočekával. Ovšem otec Cupik zřejmě taky ne. Byli to chlapácky urostlí mniši v černých řízách a kápích stažených přes oči. Rychle a bez hluku přiskočili k otci Cupikovi a chytili ho za lokty.

„Ale… to…,“ zamumlal otec Cupik. V obličeji smrtelně zbledl. Bezpochyby čekal někoho jiného.

„Tak co myslíte, bratře Abo?“ zeptal se don Reba klidně a naklonil se k tlouštíkovi.

„No samozřejmě!“ ozval se bratr Aba odhodlaně. „Jak jinak!“

Don Reba učinil lehký pohyb rukou. Mniši zvedli otce Cupika a stále bez nejmenšího hluku ho odnesli za závěsy. Rumata se štítivě zamračil. Bratr Aba si zamnul měkké tlapky a řekl oživeně:

„Všechno dopadlo skvěle, co myslíte, doně Rebo?“

„Ano, nebylo to zlé,“ souhlasil don Reba. „Ale pokračujme. Tedy kolik je vám let, doně Rumato?“

„Třicet pět.“

„Kdy jste přijel do Arkanaru?“

„Před pěti lety.“

„Odkud?“

„Předtím jsem žil v Estoru, na rodovém hradu.“

„A jaký cíl mělo toto přestěhování?“

„Okolnosti mě donutily opustit Estor. Hledal jsem hlavní město, kde by se žilo na stejné úrovni jako v hlavním městě metropole.“

Rukama se mu konečně rozběhli ohniví mravenci. Rumata si dál trpělivě a umíněně masíroval nateklá zápěstí.

„A můžete nám říct, jaké to byly okolnosti?“ zeptal se don Reba.

„Zabil jsem při souboji člena císařské rodiny.“

„Podívejme! A koho konkrétně?“

„Mladého vévodu Ekina.“

„Jaká byla příčina souboj e?“

„Žena,“ řekl Rumata krátce.

Nabyl dojmu, že všechny tyto otázky nic neznamenají. Že je to právě taková hra jako předtím výměna názorů na způsob popravy. Všichni tři na něco čekáme. Já čekám, až mě přejde bolest v rukou. Bratr Aba, pitomec, čeká, až mu do klína spadne zlato z rodové pokladnice dona Rumaty. Don Reba taky na něco čeká… Ale ti mniši, mniši! Kde se v paláci vzali mniši? A navíc takoví obratní, kurážní hoši?

„Jméno té ženy?“

To jsou mi otázky, pomyslel si Rumata. Hloupé, že to dál nejde. Jestlipak se mi podaří je vy dráždit…

„Donna Rita,“ odpověděl.

„Nečekal jsem, že odpovíte. Děkuji vám…“

„Jsem vždy k službám.“

Don Reba se poklonil.

„Byl jste někdy v Irukánu?“

„Ne.“

„Jste sitímjist?“

„Vy taky.“

„Chceme se dovědět pravdu!“ řekl don Reba mentorsky. Bratr Aba zakýval. „Jen a jen pravdu!“

„Aha,“ poznamenal Rumata. „A já myslel…“ Odmlčel se.

„Cojstemyslel?“

„Myslel jsem, že vám jde hlavně o to, získat pro sebe moje rodové jmění. Nemám nejmenší představu, doně Rebo, jakým způsobem byste toho chtěl dosáhnout.“

„A co formou daru? A co formou daru?“ vykřikl bratr Aba.

Rumata se zasmál, jak uměl nejurážlivěji.

„Jsi pitomec, bratře Abo, nebo jak ti říkají… Hned je vidět, že jsi kramář. Copak nevíš, že dědičný majetek nemůže přejít do cizích rukou?“

Bylo znát, že bratr Aba v nitru děsně zuří, ale přemáhá se.

„Neměl byste mluvit takovým tónem,“ řekl don Reba vlídně.

„Chcete se dovědět pravdu?“ ozval se Rumata. „Tak já vám ji říkám, jen a jen pravdu: bratr Aba je pitomec a kramář.“

Ale bratr Aba už se ovládl.

„Myslím, že jsme odbočili!“ řekl s úsměvem. „Nezdá se vám, doně Rebo?“

„Máte jako vždy pravdu,“ souhlasil don Reba. „Urozený doně, a byl jste někdy v Soanu?“

„Ano, v Soanu jsem byl.“

„Za jakým účelem?“

„Navštívit Akademii věd.“

„Podivný účel u mladíka vašeho postavení.“

„Je to můj rozmar.“

„A znáte se s nejvyšším soudcem Soanu donem Kondorem?“

Rumata zbystřil pozornost.

„Je to dávný přítel naší rodiny.“

„Velice ušlechtilý člověk, není-liž pravda?“

„Neobyčejně vážená osobnost.“

„A víte o tom, že don Kondor je účastníkem spiknutí proti Jeho Veličenstvu?“

Rumata zpupně zvedl bradu.

„Zapište si za uši, doně Rebo,“ řekl povýšeně. „Pro nás, rodilou šlechtu metropole, byly a navždycky zůstanou všechny ty Soany, Irukány a nakonec i Arkanar pouze vazaly císařské koruny.“ Přehodil si nohu přes nohu a odvrátil se.

Don Reba na něj hleděl zamyšleně.

„Jste bohatý?“

„Mohl bych si koupit celý Arkanar, ale o hnojiště nemám zájem…“

Don Reba si vzdychl.

„Srdce mi krvácí,“ pravil. „Utnout tak slavnou odnož tak slavného rodu… Byl by to zločin, kdyby to nebylo ve státním zájmu nevyhnutelném

„Myslete míň na státní zájmy a víc na vlastní kůži,“ poradil mu Rumata.

„Máte pravdu,“ řekl don Reba a luskl prsty.

Rumata rychle napjal a zase uvolnil svaly. Zdá se, že tělo poslouchá. Ze závěsů znovu vyběhli tři mniši. Opět s onou nepostřehnutelnou rychlostí a přesností, nasvědčující obrovským zkušenostem, se shlukli okolo bratra Aby, který se stále ještě úlisně usmíval, popadli ho a zkroutili mu ruce za zády.

Bratr Aba zaječel. Masitý obličej se mu zkřivil bolestí.

„Rychle, rychle, neloudejte se!“ řekl don Reba štítivě.

Tlouštík se zuřivě vzpíral, když ho táhli za závěsy. Bylo slyšet, jak křičí a kvílí, pak najednou zařval děsivým, k nepoznání změněným hlasem — a v mžiku ztichl. Don Reba vstal a opatrně vytáhl šíp z jeho nabitého samostřílu. Rumata ho ohromeně sledoval.

Don Reba se procházel po místnosti a v zamyšlení se škrábal na zádech šípem ze samostřílu. „Výborně, výborně,“ mumlal si takřka něžně. „Nádherně!“ Na Rumatu jako by byl zapomněl. Jeho kroky byly stále rychlejší, v chůzi si taktoval šípem jako dirigentskou hůlkou. Pak se najednou rázně zastavil u stolu, mrštil šípem do kouta, opatrně si sedl a s rozzářeným úsměvem řekl:

„Ale že jsem to s nimi… Žádný ani nepíp… Myslím, že tohle u vás není možné…“