Rumata mlčel.

„No…,“ protáhl don Reba snivě. „Výborně! A teď si promluvíme, doně Rumato… Ačkoli možná že ne Rumato… A možná že ani ne doně. Co?“

Rumata stále mlčel a se zájmem si ho prohlížel. Reba byl bledý, na nose červené žilky, celý rozechvěný vzrušením, nejraději by zatleskal a vykřikl: „A já to vím! A já to vím!“ A přitom nic nevíš, ty neřáde! A kdyby ses to dověděl, stejně bys nevěřil. Tak mluv, mluv, poslouchám.

„Poslouchám vás,“ řekl nahlas.

„Vy nejste don Rumata,“ prohlásil don Reba. „Jste samozvanec.“ Díval se na Rumatu pronikavým pohledem. „Rumata Estorský zemřel před pěti lety a leží v rodinné hrobce. A všichni svatí už dávno dopřáli věčné blaženosti jeho bouřlivé, a řekněme to přímo, ne zcela čisté duši. Tak co, přiznáte se sám, nebo vám budeme muset po-moct?“

„Přiznám se sám,“ řekl Rumata. „Jmenuj i se Rumata Estorský a nejsem zvyklý, aby se o mých slovech pochybovalo.“

Zkusím tě trochu popíchnout, řekl si v duchu. Bolí mě ten bok, jinak bych tady s tebou zametl.

„Vidím, že budeme muset v našem rozhovoru pokračovat jinde,“ řekl don Reba výhružně.

V jeho obličeji docházelo k podivným změnám. Zmizel příjemný úsměv, rty se semkly do přímky. Nezvykle a děsivě se mu zahýbala kůže na čele. Ano, pomyslel si Rumata, z takového člověka může jít strach.

„Opravdu máte hemoroidy?“ zeptal se soucitně.

Donu Rebovi cosi blesklo v očích, ale výraz obličeje nezměnil. Tvářil se, jako by byl neslyšel.

„Špatně jste využil Budacha,“ řekl Rumata. „Je to skvělý odborník. Tedy byl,“ opravil se významně.

Ve vybledlých očích znovu cosi blesklo. Aha, pomyslel si Rumata, tak on je Budach asi ještě živ… Usadil se pohodlněji a rukama si objal koleno…

„Vy se tedy odmítáte přiznat,“ pronesl don Reba.

„K čemu?“

„K tomu, že jste samozvanec.“

„Ctihodný Rebo,“ řekl Rumata káravě, „takové věci se dokazují. Vždyť mě urážíte!“

Na tváři dona Reby se objevil přesládlý úsměv.

„Můj drahý doně Rumato,“ spustil. „Promiňte, zatím vás budu nazývat tímto jménem. Nuže, já obvykle nikomu nic nedokazuji. Od toho jsou tam, ve Veselé věži. Na to si držím zkušené, dobře placené odborníky, kteří s pomocí kostilomu svatého Miky, napínáků pána-boha, rukavic mučednice Paty nebo řekněme sedátka… e-e, s prominutím, křesla válečníka Toče mohou dokázat všechno, co je libo. Že Bůh je i že Bůh není. Že lidé chodí po rukou nebo že lidé chodí po hlavě. Rozumíte mi? Vy to možná nevíte, ale existuje celá věda o tom, jak se získávají důkazy. Posuďte sám: proč mám dokazovat něco, co stejně vím? A pak — přiznání vám nemůže uškodit…“

„Mně ne,“ řekl Rumata. „Může uškodit vám.“

Don Reba chvíli přemýšlel.

„Dobrá,“ řekl potom. „Tak zřejmě budu muset začít já. Podíváme se tedy, při jakých příležitostech byl pozorován don Rumata Estorský za pět let svého posmrtného života v Arkanarském království. A vy mi pak vysvětlíte smysl toho všeho, ano?“

„Nerad bych dával ukvapené sliby,“ řekl Rumata, „ale se zájmem si vás poslechnu.“ Don Reba se chvilku hrabal v psacím stole, vytáhl čtvrtku tlustého papíru, nadzdvihl obočí a prohlédl si ho.

„Vězte tedy,“ začal s vlídným úsměvem, „vězte tedy, že já, ministr ochrany arkanarského trůnu, jsem podnikl jistá opatření proti takzvaným písmákům, vědcům a jiným neužitečným a státu nebezpečným osobám. Tyto akce se setkaly s jakýmsi podivným protitlakem. Zatímco všechen lid v jednotném šiku, věren králi a arkanarským tradicím, mi všemožně pomáhal, prozrazoval ty, co se skrývali, sám vynášel a vykonával rozsudky, upozorňoval na další podezřelé, kteří unikli mé pozornosti — v téže době kdosi neznámý, ale neobyčejně energický nám před nosem sbíral a přepravoval přes arkanarské hranice nejvýznamnější, nejnenapravitelnější a nejodpornější zločince. Tímto způsobem nám unikli: bezbožný astrolog Bagir Kissenský; zločinný alchymista Sinda, spojený, jak bylo dokázáno, s nečistými silami a irukánskými vlivnými místy; poťouchlý pamfletista a rušitel klidu Curen a mnoho dalších, méně významných. Kamsi se ukryl i bláznivý čaroděj a mechanik Kabani. Kdosi vynaložil spoustu zlata ve snaze zmařit vykonání rozsudku, který si vyžádal hněv veškerého lidu, rozsudku nad bohaprázdnými špióny a traviči, bývalými osobními zaříkávači Jeho Veličenstva. Kdosi za vskutku fantastických okolností, při nichž se znovu vnucuje pomyšlení na nečistou sílu, osvobodil z doprovodu strážných obludného zvrhlíka a zhoubného ničitele lidských duší, atamana rolnické vzpoury Aratu Hrbatého…“ Don Reba se odmlčel, zahýbal kůží na čele a významně se na Ruma-tu zadíval, Rumata obrátil oči ke stropu a zasněně se usmíval. Araty Hrbatého se zmocnil tak, že si pro něj přiletěl vrtulníkem. Na jeho strážné to zapůsobilo strašidelně. Ostatně na Aratu taky. A stejně jsem chlapík, pomyslel si. Tohle byla dobrá práce.

„Vězte tedy,“ pokračoval don Reba, „že zmíněný ataman Arata chodí dnes v čele vzbouřených nevolníků po východních oblastech císařství, prolévá potoky urozené krve a nepociťuje nedostatek peněz ani zbraní.“

„Věřím,“ řekl Rumata. „Připadal mi hned jako velice schopný člověk.“

„Takže se přiznáváte?“ vyhrkl don Reba okamžitě.

„K čemu?“ podivil se Rumata.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí.

„Pokračuji,“ řekl don Reba. „Na záchranu těchto rozvratníků jste vy, doně Rumata, podle mých skromných a neúplných výpočtů vynaložil přinejmenším půl metráku zlata. Ponechávám stranou skutečnost, že jste se přitom navždy poskvrnil stykem s nečistou silou. Dokonce ponechávám stranou i to, že za celou dobu, co se zdržujete na území Arkanarského království, jste ze svých estorských statků nedostal ani měďák. A proč taky? Nač finančně podporovat nebožtíka, byť i z vlastního rodu? Ale vaše zlato!“

Otevřel krabičku utopenou pod haldou papírů a vysypal z ní hrst zlatých mincí s profilem Pice VI.

„Už jen tohle zlato by stačilo, abyste byl upálen na hranici!“ zaječel. „Je to ďábelské zlato! Lidské ruce nejsou schopné vyrobit tak čistý kov!“

Provrtával Rumatu pohledem. Ano, přiznal v duchu Rumata objektivně, přece jenom není tak hloupý. Tak tohle jsme zřejmě nedomýšleli! A on první na to přišel! To se musí brát v úvahu… Reba najednou znovu schlípl. V hlase se ozvala soucitná otcovská intonace:

„A vůbec si počínáte velmi neopatrně, doně Rumato. Měl jsem o vás celou tu dobu takový strach! Vy se tak rád rvete, tak rád máte souboje! Sto šestadvacet soubojů za pět let! A žádný zabitý… Z toho se koneckonců daly vyvodit jisté závěry. Tak třeba já jsem je vyvodil. A nejen já. Dnes v noci například bratr Aba — o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale on to byl strašně krutý člověk, abych se přiznal, snášel jsem ho jen s největším přemáháním… Tak tedy bratr Aba určil k vašemu zatčení nikoli nejzkušenější bojovníky, ale bojovníky nejtlustší a nejsilnější. A udělal dobře. Několik málo vykloubených rukou, několik málo pohmožděných krků, vyražené zuby nepočítám…, no a jste tady! A musel jste přece vědět, že bojujete o život. Jste mistr. Jste rozhodně nejlepší meč říše. Bezpochyby jste prodal svou duši ďáblu, protože jedině v pekle je možné se naučit těm neuvěřitelným, pohádkovým způsobům boje. Jsem ochoten dokonce připustit, že vám toto umění bylo darováno pod podmínkou, že nebudete zabíjet. I když si umím těžko představit, k čemu by ďáblovi taková podmínka byla. Ale to ať si rozeberou naši scholastikové…“

Přerušilo ho pronikavé prasečí zakvičení. Nespokojeně pohlédl na fialové závěsy. Za nimi se odehrávala rvačka. Ozvaly se duté údery, ječeni: „Pusťte mě! Pusťte mě!“ — a ještě nějaké chraptivé hlasy, klení a výkřiky v neznámém nářečí. Do pracovny vrazil a padl na všechny čtyři jakýsi muž, plešatý, se zkrvavenou bradou a divoce vytřeštěnýma očima. Zpod závěsu se vysunuly obrovské tlapy, popadly muže za nohy a odtáhly ho zpět. Rumata ho poznal — byl to Budach. Doktor divoce křičel:

„Podvedli jste mě! Podvedli jste mě! Namíchali jste mi jed! Za co?“

Odtáhli ho do tmy. Kdosi v černém rychle zvedl a znovu připnul závěs. Za ním se v tichu rozlehly odporné zvuky — někdo dávil. Rumata pochopil.