Horký vítr šelestil ve větvích, kolem kořenů lezl malátně jakýsi zelený hmyz. Su-Te si vyhlédla velký zašpičatělý balvan, zářící na lomu rudohnědě jako zaschlá krev, a poklekla před ním. Přiložila dlaně ke spánkům a se skloněnou hlavou začala šeptat modlitbu. Vir čekal, až dívka skončí obřad. Když vstala, zeptal se:

„Kdo tu bojoval a kdo koho porazil?“

„Vypráví se, že tu došlo ke srážce mezi vládci Přední a Zadní polokoule. Zahynuly statisíce lidí. Zvítězil vládce Přední a byla ustavena celoplanetární vláda.“

„Vaši předkové bojovali na straně poražených?“

„Ano.“

„A co kdyby zvítězili oni, a ne ti druzi? Změnil by se život?“

„Nevím. Proč by se měl měnit? Hlavní město by určitě bylo Kin-Nan-Te. Domy by se stavěly jinak, s věžemi, jak je u nás zvykem. Možná že moji předkové by se stali hadonoši…“

„A vy byste chtěla patřit k té privilegované vrstvě?“

„Ach ne! Věčně mít strach, ohlížet se, všechny přezírat a být všemi nenáviděna? Možná, že jsem prostě nevědomá a hloupá, ale takhle bych žít nechtěla. Raději vůbec nežít…“

Vir Norin ještě jednou přejel zrakem rovinu spálenou sluncem. V mocné fantazii slyšel rachot válečných zbraní, nářek a sténání statisíců raněných, viděl hromady mrtvol na rozryté kamenité půdě. Věčné otázky „proč?“ a „k čemu?“

vyvstávaly na tomto pozadí zvlášť nemilosrdně. A oklamaní lidé, v důvěře, že se bijí za budoucnost, za „svou“ zemi, za své blízké, hromadně umírali, a přitom vytvářeli podmínky pro větší slávu oligarchů, pro vyšší pyramidu privilegií a nekonečný útlak. Zbytečná muka, zbytečné oběti…

Astronaut se s povzdechem obrátil ke své společnici:

„Pojďme, Su-Te!“ Pozemšťan a Tormanťanka sešli z kopců. Vir navrhl, aby přeťali přímo zatáčku staré silnice a dali se směrem k zaoblenému vrchu se zpustlou přízemní budovou, jež se nejasně rýsovala v dálce. Rychlým pochodem došli k chlumu.

Astronavigátor zpozoroval, že Su-Te je unavena, a rozhodl, že si odpočinou ve stínu rozvalin. Dívka ulehla na zem s rukama pod hlavou. Vir si všiml, že upřeně pozoruje stěnu a chmuří čelo, jako by si chtěla připomenout něco zapomenutého. Pak vyskočila a obešla ruiny. Dlouho prohlížela nápisy i basreliéfy s ohromnou rukou, vztaženou v gestu účastné pomoci. Trochu se upokojila a sedla si znovu vedle Vira. V pozici s objatými koleny živě astronavigátorovi připomněla Čedi. Seděla dlouho mlčky a dívala se do dálky na přeludy modravých jezer v prašném dýmu nad Středem Moudrosti.

„Kolik je ti let?“ zeptala se znenadání Su-Te.

„Čtyřicet dva podle vašeho kalendáře, který je o měsíc kratší než na Zemi.“

„U vás je to hodně nebo málo?“

„V minulosti, kdy byla Země na úrovni vašeho vývoje, to byl střední věk. Ani mládí, ani stáří. Teď se změnil v mládí.

Je mi přibližně dvaadvacet, třiadvacet, a Rodis pětadvacet let. Naše dětství je dlouhé. Není to infantilnost, nýbrž dlouhé dětství ve smyslu vnímání světa. A kolik let je vám?“

„Dvacet. U nás je to střední věk. Zbývá mi pět let, než půjdu do Chrámu Sladké Smrti. Tebe by tam poslali už dávno. Ne, mluvím hlouposti, jsi přece vědec, i tady bys žil dlouho, jsi DŽI!“

„Nijak si tu hrůzu nedovedu představit!“ „Není v tom vůbec žádná hrůza. Má to dokonce výhody. Netrávíme dětství v dusných školách, jako budoucí DŽI, kterým tam cpou do hlavy vědomosti pro život úplně nepotřebné. A taky nestonáme, umíráme v rozpuku sil…“

„Vy se trápíte, Su- Te? Podívejte se mi do očí!“

Dívka zvedla k Virovi smutné oči, v nichž mohl číst, že vidí svou životní dráhu až do konce.

„Ne,“ řekla zvolna, „je mi dobře, jen jsem se dnes podruhé setkala s pravěkou smrtí.“

,Jak? I tohle je památník? Co zde bylo?“

„není to památník, nýbrž chrám. V epoše Hladu a Vražd žil vynikající lékař Rce-Juti. Vynalezl prostředek Sladké Smrti. Jeho následovníci a spolupracovníci vybudovali tenhle chrám Přátelské Ruky nad bezednou studnou z pradávných dob. Rce-Juti řekl všem slabým, těžce nemocným, životem znaveným, pronásledovaným a vylekaným lidem:

— Přijďte sem, a já vám daruji sladkou smrt. Zjeví se vám laskavá a krásná, mladá a vábivá. Nic lepšího vám dnes nikdo na planetě dát nemůže, sami se přesvědčíte, že sliby jsou jen pustou lží. — A přicházela k němu spousta lidí. V prvním pokoji ze sebe smyli prach, shodili oděvy a nazí vstupovali do klenutého sálu, kde v příjemném spánku umírali, aniž to pozorovali, bezbolestně… Bezedná studna pohlcovala jejich těla. Všichni trpící, kteří ztratili naději, zdraví nebo své blízké, vyhledávali a chválili moudrého lékaře. To bylo dávno…“

„A z toho dobrodiní učinil stát povinnost umírat předčasně.

Chrámy Sladké Smrti, lidé rozdělení na DŽI a KŽI… Jestlipak mohl moudrý Rce-Juti předvídat tak hrůzné následky?“

„Nevím,“ odpověděla dívka bezradně.

„Ani to není třeba.“ Vir ji pohladil po vlasech rozevlátých větrem.

Su-Te vztáhla ruku k jeho tváři a Pozemšťan měl pocit, že rozechvělá, něžná dlaň se dotkla přímo jeho srdce. Představil si obrovské tmavé stěny inferna, které dívku obklopovaly a za nimiž nebylo pro její duši a víru žádné opory.

Silou vůle přemohl přízrak, usmál se a řekl jí, jak je chytrá, půvabná a jak se mu libí.

Důvěřivá, zářící Su-Te na něho pohlédla a vstala pružně a rychle jako obyvatelka Země. Vydali se k pochmurnému městu a nad pustou planinou se rozlehl Tormanťančin zvonivý hlas:

„Svůj poslední rok žiju na světě, v jiných městech jsem nebyl, nikoho dobrého nepotkal…“ — jasná třepotavá melodie připomínala Viru Norinovi cosi velmi známého, co slýchával ještě v raném dětství.

Vir Norin se rozloučil se Su-Te na křižovatce ulice, vedoucí k nevelkému závodu přesné mechaniky, v němž pracovalo mnoho Taelových přátel. Dívka se chtěla sejít s jedním z nich, aby s jeho pomoci našla práci.

Vrátila se domů vzrušená, protože všechno se vyvíjelo tak, jak o tom snila. Ale její radost brzy pohasla a zachvátil ji mučivý stesk, když se dozvěděla, že doba pobytu Pozemšťanů na Jan-Jachu se chýlí ke konci. Jenom dva zůstali ve Středu Moudrosti, všichni ostatní už byli ve hvězdoletu.

Vir večer dlouho čekal, až dívka vyjde ze svého pokoje, ale Su-Te se neobjevovala. Nechápal její rozpoložení, psychická intuice mu nesignalizovala nic zlého, a tak sám konečně zaklepal na dívčiny dveře.

Seděla u stolu, s hlavou položenou na rukou. Výraz škádlivé provinilosti, který jí byl vlastní, když se cítila v něčem neobratná nebo se přiznávala k nějaké slabosti, neobjevil se tentokrát na její tváři, když spatřila Vira. Ano, Su-Te opravdu připomínala smutného ptáka gitau. Vyskočila a horlivě se snažila usadit Vira co nejpohodlněji. Sama si sedla na tvrdou podušku na podlaze a dlouho mlčky hleděla na svého pozemského přítele. Vir pochopil, že přemýšlela o něm a jejich blízkém rozloučení.

„Brzy odletí tvůj hvězdolet?“ zeptala se nakonec.

„Brzy. Chceš letět s námi?“ vyhrkla z něho otázka, která neměla být vyřčena.

Klidný smutek na dívčině tváři vystřídal prudký vnitřní boj. Oči se nalily slzami, dech jí přeskočil. Po dlouhé odmlce řekla s úsilím:

„Ne… Nemysli, že jsem nevděčná jako mnozí z nás, nebo že… tě nemiluji.“ Snědé tváře jí ztemněly ještě víc.

„Vrátím se hned!“ Vstoupila do skříně ve zdi, která jí sloužila za převlékárnu.

Vir hleděl na pestrou vazbu koberce a přemýšlel o dívčině odmítnutí letět na Zemi. Přirozená moudrost, která Su-Te nikdy neopouštěla, ji odrazuje od podobného kroku.

Mladá Tormanťanka chápe, že by to byl útěk, že by na Zemi ztratila cíl a smysl života, které tu právě našla, že by se cítila osamocená.

Dveře skříně skoro neslyšně klaply.

„Vire!“ ozvalo se za ním šeptem. Otočil se a strnul.

Před ním ve vší čistotě upřímného vzplanutí stála nahá Su-Te. Směs ženské odvahy i dětského studu byla dojemná.