Rodis vypnula spojení a Vir okamžitě zhasil devítinožku.

„To je prima!“ zvolal KŽI radostně. „Jak je všechno jednoduché u skutečných lidí! Dobrá, vyřiď můj pozdrav Evize Tanet! Škoda že už ji neuvidím.“

„Pročpak ne? Až přijdete k Rodis, poproste ji, aby vás spojila s hvězdoletem a zavolala Evizu.“

„Myslíš to vážně? Ale o čem s ní budu mluvit?“ polekal se náhle KŽI.

„Můžete se na ni třeba jen podívat.“

„Tak jo. Panečku, děkuju ti, příteli. Musím už jít.“

Tormanťan vztáhl ruku a pevně stiskl Virovu dlaň.

Ten se usmál. Nebylo snadné uslyšet poděkování od obyvatele hlavního města Jan-Jachu.

Teď, i kdyby astronavigátor podruhé zabloudil ve starých uličkách, přivedl by ho k cíli jemný sluch Pozemšťana.

Psí štěkot bylo slyšet zdálky, protože psi tu byli stejně špatně vychovaní jako jejich páni.

Su-Te vyběhla do předsíně, jakmile uslyšela rachot odemykaných zámků. S výkřikem „díky, díky“ se vrhla k Virovi, ale náhle ztuhla jako přimražená, přemožena studem.

Ukázalo se, že už dostala onen kousíček bledě modré plastické hmoty s patřičnými znaky a razítky, a tím i právo na pobyt v hlavním městě.

Vir Norin se zaradoval, když uslyšel osobitý dívčin hlas, nižší než hrdelní falsetové hlasy Tormanťanů, ale vyšší a jasnější než hrudní mezzosoprány žen z hvězdoletu.

Su-Te s odvěkou mateřskou starostlivosti připravila večeři z profesorových zásob a zesmutněla, když zjistila, že Vir večer nic nejí, nýbrž pije jakýsi zvláštní nápoj. Kdyby astronaut věděl, s jakými obtížemi byla na Tormansu spojena příprava jídla na primitivních topných zařízeních, vynasnažil by se něco sníst. Ale protože neměl ani zdání o rozpálených plotnách a věčně špinavém nádobí, klidně večeři odmítl. Dívka požádala, aby k němu směla zajít, jakmile si odpočine. Má prý velice důležitou otázku.

„Důležitá otázka“ byla vyřčena, sotva děvče stanulo na prahu. Vir nemohl uhnout, ani se vytáčet pod otevřeným pohledem, který naléhavě toužil znát pravdu.

„Ano, Su- Te, nejsem obyvatel Jan-Jachu, ale z docela jiné, velmi vzdálené planety Země. Ano, jsem ze stejného hvězdoletu, o kterém jste slyšela, ale jak vidíte, nejsme banda kosmických lupičů ani špiónů. Jsme stejné krve, naši společní předkové před více než dvěma tisíci lety žili na téže planetě. Jste ze Země, ne z Bílých Hvězd.“

„Věděla jsem to!“ zvolala Su-Te vítězoslavně. „Jsi úplně zvláštní, hned jsem to pochopila. Proto je mi s tebou lehce a hezky, jak mi ještě v životě nebylo!“ Dívka se svezla na kolena, uchopila astronavigátorovu ruku a přitiskla si ji k tváři. Tak zůstala, s očima zavřenýma.

Vir jemně a opatrně uvolnil svou ruku, zvedl malou Tormanťanku a posadil ji do křesla vedle sebe.

Vyprávěl jí o Zemi, o tom, jak se tu objevili, a také o záhubě tří členů posádky. V robotu bylo pár hvězdicových krystalů pro první seznámení s životem Země.

Tak začaly jejich společné večery. Nevyčerpatelný zájem i nadšení milé posluchačky povzbuzovaly Vira Norina a zaháněly předtuchu, jež ho od jisté doby trápila, že už neuvidí rodnou Zemi, kterou nesmírně miloval.

Od první chvíle, kdy vstoupil na Tormans, cítil celým povrchem svého těla nedobrou psychickou atmosféru, která se podobala špatné vodě, do níž někdy zapadne neopatrný plavec. Místo osvěžení a klidu vznikne v člověku pocit odporu, svědění a nečistoty. Za starých dob se taková místa na Zemi označovala jako „zlá voda“. Byla všude, kde řeky netekly z hor přivrácených ke slunci, kde potůčky nenabíraly nové sily z pramenů, lesů a čistého deště, nýbrž mokvaly v močálech, slepých ramenech a uzavřených zátokách, nasycovány zahnívajícími organickými zbytky. Z pobytu ve špatné „psychické vodě“ se zrodilo patrně i Virovo nejasné tušení tragického konce. V celém tormanťanském životě se nahromadila všeobecná a trvalá nevraživost, bolestivě útočící na city Pozemšťanů, vyrostlých v dobré psychické atmosféře na Zemi.

Tím úžasnější připadala Virovi Su-Te, z níž vyzařovala starostlivost, dobrota a láska, které bůhvíjak mohly vzniknout ve světě Jan-Jachu. A přece ho dívka ujišťovala, že takových žen jako ona jsou na planetě tisíce.

To nahánělo astronavigátorovi strach, protože utrpení v životě takových lidi bylo větší než všech ostatních. V očích Su-Te viděl Vir hlubokou duši, která v sobě přemohla tmu a zoufale se bránila noci kolem sebe.

Nesnadno a pomalu narůstala v Pozemšťanu starostlivá něha a mučivá lítost, vlastnosti kdysi tak charakteristické pro jeho předky a ztracené ve světlé epoše komunistických ér.

Dva dny nato při snídani Vir Norin zpozoroval, že je Su-Te něčím nezvykle vzrušená. Dovedl lehce číst v jejím bezelstném nitru a pochopil, že hrozně touží vidět něco, o čem dlouho snila, ale neodvažuje se svou prosbu vyslovit.

Přišel jí tedy na pomoc, a jako mimochodem prohodil, že má dnes volné dopoledne a s radostí by s ní šel na procházku, kam sama bude chtít. A Su-Te přiznala, že by ráda zajela do Pneg-Kiru nedaleko za městem. Jak jí bratr psal, odehrála se tam největší starověká bitva, v níž zahynul některý z jejich předků, a mladík slíbil, že tam sestru určitě zavede. Chce se tam tedy podívat kvůli bratrově památce, ale pro samotnou dívku, která špatně zná hlavni město, není cesta bezpečná.

Vir a Su-Te nastoupili do přecpaného vozu veřejné dopravy, jedoucího v kouři, s hrozným rachotem, prudkým trháním a častými otřesy, zaviněnými hlavně řidičovou bezohlednosti. Zaprášenými okny byly vidět velmi dlouhé jednotvárné ulice, tu a tam se u některého domu krčily nízké polouschlé stromy. Ve voze bylo nesnesitelné dusno.

Občas, po hrozných hádkách, se otvírala okna, dovnitř se valila spousta horkého prachu, znovu začaly pršet nadávky a okna se opět zavřela. Vir i Su-Te stáli stlačeni ze všech stran a přidržovali se nahoře upevněných tyčí. Astronavigátora v návalu od jeho společnice odtrhli.

Tu Vir zpozoroval, jak se Su-Te usilovně snaží odsunout od mladíka se širokým nosem a nepravidelnou tváří, který se na ni nestydatě tiskl. Jiný mládenec, vlastně úplný jinoch s hluboko zapadlýma fanatickýma očima, přistrkoval zády dívku ke svému společníkovi. Su-Te zachytila Virův pohled, zrudla studem i rozhořčením a odvrátila se.

Očividně nechtěla zatahovat Pozemšťana do šarvátky s cestujícími.

Možná že si dosud živě pamatovala drzého recepčního v hotelu, který musil poníženě líbat její nohu. Astronavigátor pochopil všechno ve zlomku vteřiny, vysunul ruku a prudce odtrhl sprostého mladíka od Su-Te. Ten se otočil, a když uviděl vysokého, silného muže, který na něho beze zloby hledí, zasakroval a snažil se osvobodit. Zdálo se mu však, že ho nedrží lidská ruka, nýbrž ocelový svěrák. Tormanťan v živočišném strachu cítil, jak mu cizí prsty zajíždějí stále hlouběji do svalů, tisknou a postupně paralyzují cévy a nervy. Hlava se mu zatočila, kolena podklesla a nevychovanec hrůzou zavyl: „Už nikdy, odpusťte, už nikdy to neudělám!“ Vir drzouna pustil, a ten zaječel na celý vůz, že prý ho div nezabili kvůli holce, která nemá ani za groš cenu.

K astronautově údivu se většina cestujících přidala na stranu lháře. Všichni začali křičet, vyhrožovat a mávat pěstmi.

„Vystupme dřív!“ zašeptala zbledlá Su-Te.

Protlačili se davem a stanuli v opuštěné, rozpálené krajině.

Dívka navrhla, aby šli dále pěšky. Její malé nohy šlapaly pevně a neúnavně. Zpívala při tom Pozemšťanovi staré písně a válečné hymny dávných dob. Někdy se zastavovala, aby tancem ilustrovala melodii, a on se zalíbením sledoval její postavu i vytříbené pohyby. Ani nepozorovali, jak po suché náhorní plošině přešli zbývajících dvanáct kilometrů ke kamennému valu, porostlému starými, řídce olistěnými stromy, jež nedávaly téměř žádný stín. Na zastíněné straně spadala hradba příkře na široké vyschlé dno bývalého jezera. Slabý vánek tam vířil temně rudá mračna prachu.

Na hranici pradávného bojiště stál obelisk z namodralého kamene, do něhož byly hluboko vryty černé znaky.

Neopracované balvany, roztroušené všude kolem, označovaly místa společných hrobů. Bylo jich mnoho. Rozsáhlé pole se prostíralo skoro až k horizontu, tu a tam rozbrázděno zákopy a náspy. Čas je zničil, pomalu rostoucí tormanské stromy se nejednou vystřídaly na půdě pohnojené mrtvolami, a teď v tenké síti stínů trčely ze suché prašné půdy jen kameny. Nic tu už nepřipomínalo vřavu obrovské bitvy, bezmezné strádání raněných, ani hrůzu poražených, kteří byli svrženi do bahnitého jezera. Bezútěšný kraj, polomrtvé stromy, rozpukaná země…