Zástupce ředitele, sedící vedle Vira Norina, pokýval hlavou a zašeptal:

„Nebezpečná řeč, velmi nebezpečná.“

„Něco mu hrozí?“

„Ponese vážné následky.“

„Bude potrestán státem?“

„Nemyslím. Ale kolegové mu neodpustí, že se tak odhalil.“

Před stolem, kde zasedala „rada“, stanul jiný vědec, bledý a zachmuřený. Vyrážel jednotlivá slova s jízlivým posměchem:

„Nemůžeme zvát na pomoc jiné civilizace z kosmu.

Objeví se jako dobyvatelé a my se staneme jejich otroky.

To předvídal už veliký Ino-Kau ve Století Moudrého Zákazu, kdy jsme se poprvé dostali do kontaktu s kulturami jiných planet. Ať pozemský host promine, ale takový je názor realisty, a ne romantického snílka!“

Zástupce ředitele si vzal slovo a začal vypočítávat dobrodiní, jimiž k vývoji biologie a medicíny přispěli vědci ústavu: léky, zvláště halucinogenní narkotika a metody na přestavbu psychiky.

„To je reálné vyvrácení insinuací prvního řečníka, že naše věda není úspěšná v sociálních záležitostech. Naopak, má přímý vztah k hodnotám vytvářeným pro blaho lidstva.“

„Promiňte cizinci,“ vmísil se do diskuse Vir Norin. „Jak se ten vztah realizuje?“

„Informace, třeba sebeobšírnější, sama o sobě neplodí moudrost a nepomáhá člověku překonat obtíže. Nesmírná lidská hloupost nedává možnost pochopit pravou podstatu neštěstí. S pomocí našich aparátů a chemikálií vtloukáme do tupých hlav základní řešení sociálních problémů. Z pověření velikého a moudrého Čojo Čagase jsme vytvořili hypnotického hada, který odhaluje nepřátelské úmysly proti státu. Náš ústav vyrobil stroje pro nasycování vzduchu silnými uklidňujícími prostředky a halucinogeny, které i v mizivém množství dovedou změnit myšlenkové pochody sebezoufalejšího člověka a smířit ho s neštěstím, ba i se smrtí…“

Vir Norin vstal:

„Dobrodiní, o kterých se tu hovořilo, jsou podle mého názoru vražedná a nedají se ospravedlnit žádným státním zájmem. Uklidňující prostředky, smiřující lidi s nedostatky života, se podobají kose, která utne u kořene stejně květy jako býlí, dobré právě jako špatné. Je zřejmé, že vaše biologie se zaměřila na potlačení vnitřní svobody s cílem vytvořit standardisovaná povrchní individua, čili dav. Vaše uvedené vědecké výzkumy jsou orientovány stejně. Jak je možné objevit krásu a vplést ji do lidských osudů, jak chcete pomáhat lidem, aby nacházeli a oceňovali všechno jasné v životě, když tlumíte jejich emoce, ničíte jejich duši?“

„Jedinečně řečeno!“ zakřičel první řečník.

„Nemyslete si, že jsem naplněn pýchou nad nedozírně širokým vědeckým rozhledem našeho světa. Skláním se před heroickou touhou po poznání na osamělé planetě, odtržené od všech ostatních. Každý váš krok je obtížnější než náš, a proto tím cennější — ale absolutně jen pod podmínkou, že chce zmenšit utrpení lidstva na Jan-Jachu, že mu pomáhá vymanit se z inferna. To je u nás jediné kritérium pro posouzení vědy.“

Vir Norin se přítomným hluboce uklonil. Ti mlčeli, a nezdáli se ani ohromení, ani rozhořčení.

Zástupce ředitele poděkoval Virovi a řekl, že pozemská moudrost je možná velká, ale on s ní nesouhlasí.

„Já s vámi také nesouhlasím,“ usmál se astronavigátor.

„Znám ještě příliš málo vaši planetu, ale zatím jsem se u vás nesetkal s opravdovou vědou. To, co zde tak nazýváte, je pouze technologie, úzký profesionalismus, který má k obětavé práci při poznávání světa stejně daleko jako řemeslná rutina k opravdovému mistrovství. Soutěžíte v efemérních aplikovaných objevech, jakých se u nás dělají statisíce denně. To je ovšem také důležité a nutné, ale netvoří to celou vědu. Syntetické poznání a lidovou osvětu nepovažujete za nutné komponenty vědeckého výzkumu, a přece i to jsou základní pilíře vědy. O nezralých objevech kupíte plytké informace, získané bez rozmyslu a pečlivého výběru, a to vám brání nahlédnout do širokých prostor světa poznání. Zároveň povýšenost mladých vědeckých pracovníků, kteří ve skutečnosti jsou jen technologové považující se za vědce, jde tak daleko, že sní o přestavbě vesmíru, bez nejmenší představy o jeho složitých zákonitostech.“

„Přeháníte!“ vykřikl zástupce ředitele.

„Zcela správně!“ souhlasil Vir Norin a odmítl pokusy dát se zatáhnout do sporu o hodnocení vědecké činnosti ústavu.

Byl rád, že mohl opustit špatně větranou budovu, a vyšel na ulici. Mezitím nastala časná tormanská noc, v jejíž prázdné bezhvězdné černi se utápěl matný, šedivý měsíc.

Na rohu, nad krychlí kiosku s omamnými nápoji, svítila lucerna. V houfu se tam tlačili muži a bylo slyšet chraptivé nadávky. Slabý vítr přinášel smíšený pach pití, tabákového dýmu a noci.

Vir Norin přišel do hotelu Azurový Oblak, „vzbudil“

devítinožku a postranním schodištěm ji vyvedl na ulici.

Pak naposled přelétl zrakem nepřívětivý útulek a radostně pomyslil na byt s mnoha zámky a na setkání s něžnou Su- Te. V doprovodu robota na opuštěné cestě zakrslým parčíkem vzpomínal na profesorova slova o gitae a rozhodl se podívat do přírodovědeckého muzea. Ale kdy? Příští den ho čeká pravidelná práce s Taelem nad materiály dodanými diskoletem. Pak se musí sejít s vědci Matematickofyzikálního ústavu. Čekají od něho nedočkavě zprávy o neslýchaných objevech, a on zatím nedokáže vyprávět ani o sférách kosmofyziky, které jsou mu blízké. Sblížit rozdílné myšlenkové pochody by snad uměl vynikající pedagog nebo popularizátor, ale ne on, Vir Norin. Kromě toho je jejich touha po vědeckých objevech metafyzická.

Astronavigátor se zarazil jako přibitý. Devítinožka vedle zvířila prach. Napříč alejí stála řada Tormanťanů osvětlených vzdálenou rtuťovou svítilnou. Vir se rozmýšlel, má-li jim jít vstříc, nebo vyčkat. Nebál se ničeho, i kdyby šel docela sám, a v přítomnosti robota mu nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Ale kdyby se musil bránit, mohl by Tormanťanům ublížit, a tomu se chtěl vyhnout.

„Ty jsi pozemský?“ zeptal se trhaně jeden z mladých mužů, zřejmě KŽI, a přiblížil se k Pozemšťanovi.

Vir Norin kývl na souhlas.

„Pak tě potřebujeme. U vás je šíleně krásná žena. Viděl jsem ji v parku za městem. Jmenuje se Eviza Tanet. Eviza Tanet…,“ opakoval či spíše snivě zazpíval Tormanťan.

„Je lékařkou naší výpravy a Mezihvězdného Loďstva.“

„Hele!“ zvolal neurčitě KŽI. „Tak tedy ona mi řekla, abych šel za vaší velitelkou. Má taky hezké jméno, třebas ne tak jako Eviza, ale zní příjemně: Fai Rodis. Řekla, abych s ní určitě promluvil, protože je to důležité jak pro vás, tak i pro nás. Proč, to nevím. Ale slíbil jsem to. A stalo se, že já, všem známý Gzer Bu-Jam, před kterým se třesou KŽI i KŽI, nemůžu svůj slib splnit. Vládkyni Fai Rodis chrání celé vojsko fialových zmetků, a DŽI mi nevěří.

Myslí, že mě podplatili hadonoši. Ale k čemu by mi bylo podplácení?“

„Opravdu, k ničemu,“ usmál se Vir Norin.

„No tak. Můžeš mi uvěřit a zařídit rozhovor s vládkyní?“

„Věřím ti a zařídím to.“

„Kdy?“

„Hned. Pojďme někam, kde nikdo nechodí a kde je nějaká stěna, která zachytí světlo obrazovky.“

„Tohle je přece něco!“ zvolal spokojeně KŽI a vedl Vira stranou od hlavní aleje, kde stála přes cestu dlouhá deska popsaná mentorskými výroky. Podobné desky stály v různých částech města, ale Vir nikdy neviděl, že by nápisy někdo četl.

Norin znal Fain rozvrh. Teď by měla být nahoře.

Opravdu se na výzvu jeho devítinožky ozvala téměř okamžitě.

Neobjevila se na improvizované obrazovce v černých tormanťanských šatech, které obvykle nosila v Památníku Historie, nýbrž v bílém oděvu s bledě modrými ozdobami.

„Hrome!“ vyrazil Tormanťan zpola rozčileně, zpola uchváceně.

Astronavigátor vyprávěl Fai o KŽI, který se s ní chce sejít na žádost Evizy Tanet. Rodis vybídla Gzer Bu-Jama, aby vstoupil do světelného pole vysílače, několik vteřin ho zkoumala, a pak řekla:

„Přijďte!“

„Kdy a jak?“

„Chcete hned? Jděte, aby vás nikdo nepozoroval, k pomníku Všemohoucného Času a zahněte vpravo od něho k osmému domku v ulici Poslední Války. Poprvé přijďte sám. Kolik času k tomu potřebujete? Budu čekat a zavedu vás k sobě.“