Uplynula další půlhodina… Čtyřicet minut. Letadla nad Kin-Nan-Te se neobjevovala. Večerní stín ohromné pagody se položil přes hřbitov. I „rouhači“ ztichli. Posedali si na cestičky i na hroby, rukama objímali kolena a pozorovali Pozemšťany. Přišli už na to, že ochranné pole, které zpočátku vytvářelo kolem cestovatelů tenkou tmavou stěnu, je čím dál průzračnější? Čas od času někdo vrhl nůž, jako by chtěl vyzkoušet sílu ochranné stěny. Nůž odletěl, zazvonil o kameny a všechno se znovu uklidnilo.

Grif Rift náhle protrhl napjaté ticho hřbitova milou pozemskou řečí. V tlupě to zašumělo.

„Tiviso, Tore, Gene, poslouchejte! Rodis právě hovořila s Čojo Čagasem. Letadla se probíjejí bouří, která zuří nad rovinou Men-Zin. Přiletí o něco později. Šetřte bateriemi, jak to jen půjde, informujte mě o situaci v kterémkoli okamžiku, čekám u pultu!“

Nenadálá bouře zde, v nejklidnějších šířkách Tormansu?

A proč se to dovídají teprve teď, když v bateriových indikátorech hoří poslední vlákno? Tor Lik zachmuřeně odkryl zadní otvor devítinožky, ale nestačil ani vytáhnout atmosférický sondážní periskop, když mu Gen Atal podal svůj.

„Spojíme oba dohromady, sonda vyletí do výšky pěti set metrů.“

Tor mlčky přikývl. Mluvit bylo těžší. Ochranné pole už propouštělo řev tlupy. Zářící cylindr, vystřelený k obloze, donutil „rouhače“, aby ztichli. Jen dvou minut bylo třeba, aby se astronauti přesvědčili, že atmosféra od Kin-Nan-Te na vzdálenost mnoha kilometrů směrem k rovníku je úplně klidná. Stejně spolehlivě zjistili, že nejméně hodinu cesty vzdušnou čarou neletí žádné letadlo.

„Čojo Čagas lže! K čemu jim bude naše smrt?“ vzlykla Tivisa.

Muži mlčeli. Gen Atal zavolal Temný Plamen.

„Startuji s hvězdoletem! Držte se, zkraťte ochranné pole,“

řekl stručně Grif Rift.

Gen Atal rychle provedl zpaměti výpočet. Vzlet ze stacionárního stavu trvá tři hodiny, přistání další hodinu. Ne!

Je pozdě!

„Probijte se za město, rozprašte tlupu infrazvukem!“ vykřikl velitel.

„To je zbytečné! Daleko neutečem. Příliš dlouho jsme čekali a věřili na Čagasova letadla. Jinak bychom se pokusili opevnit v nějaké budově,“ řekl trochu provinilým hlasem inženýr kosmické ochrany. „Nepředvídali jsme…

Rifte, sezvěte všechny, rozloučíme se. Ale rychle, zbývají pouze minuty.“

Bylo to krátké a kruté rozloučení. Přes prosby astronautů Gen Atal vypnul přenos a zhasil i žluté světlo přijímače.

V posledních okamžicích před smrtí chtěli být tři přátelé sami. Udělali všechno, co mohli, odhalili zradu a zaznamenali ji. Nezničitelné příklopy devítinohých robotů zachovají všechna svědectví neporušená.

Tivisa objala své druhy a s nesmírnou něhou pravila Toru Likovi:

„Bylo mi s tebou vždycky radostně, Afi, a bude až do konce. Nemám strach, je mi jen hrozně líto, že je to zde tak… ohyzdné. Afi, mám sebou krystal, Hlídky ve tmě’…“

Z průzračného mnohostěnu zazněla drsná melodie dívčiny oblíbené symfonie, plná neklidného očekávání tajuplného neznáma…

Tivisa vstala, vydala se pomalu po kamenité cestičce a klouzala pohledem po okolních rozvalinách. Hlavou jí s neúprosnou jasností táhly truchlivé myšlenky, v nichž se přiřazovala k nesčetným zástupům mrtvých, ať už zakončili svou pouť na ztracené Zemi, nebo zde na cizí planetě v zajetí inferna.

Hřbitov jako v pravěkých dobách na Zemi skýtal poslední útulek privilegovaným nebožtíkům, kteří si zasloužili být pohřbeni uprostřed města ve stínu chrámu. Těžké desky byly pomalovány nádhernými hieroglyfy a zářily zlatem.

Tivisa hleděla na sochy krásných žen s žalostně skloněnými hlavami i mužů v posledním předsmrtném zápase.

Viděla ptáky s mohutně rozpjatými křídly, jimž se už nedostávalo síly k vzletu, děti na kolenou, objímající kámen, který navždy ukryl jejich rodiče.

Člověk přišel na novou planetu, setřel z jejího povrchu dosavadní ucelený život a nechal jen žalostné úryvky někdejší harmonické symfonie. Vystavěl tu města a chrámy, hrdý na všechno, co napáchal, a postavil pomníky těm, kdo se zvlášť osvědčili při dobývání přírody či vytváření iluzí moci a slávy. Výsledkem jeho činnosti jsou jen opuštěná města a navždy zapomenuté hřbitovy… A dneska se ostatky lidí z radostného pozemského světa smísí s prachem bezejmenných hrobů, se zbytky marného života.

— Marného a nesmyslného? Tivisa se zachvěla. Nikdy na Zemi ji nenapadlo, že by život mohl být nesmyslný.

Teprve zde…

Tor Lik pozoroval milovanou dívku. Vypadá klidná, ale on cítil, že je napjatá jako péro před prasknutím.

Tivisa se ohlédla přes rameno a podívala se na něho s takovou něhou, že se mu sevřelo srdce.

„Tivi! Baterie dohasínají! Pojď sem.“ Tlupa vytušila, že něco není v pořádku, a obezřetně se přisunula k ochranné bariéře. Zbývalo ještě pár minut. Pozemšťané ustoupili k samým vratům, k poslednímu robotu. Symfonie „Hlídky ve tmě“ se přerušila. Bylo slyšet jen dlouhý doznívající tón.

Tor Lik vysunul na obou koncích zaostřené kladívko vybíječe, objal Tivisu a podal ruku Genu Atalovi.

„Možná že výboj nebude dostatečně silný,“ řekl s obavou.

„Tak tedy infrazvuk!“ Gen Atal vytrhl ruku z přítelova sevření. „Má samostatný náboj! Věž se zřítí a my po smrti nepadnem do jejich špinavých rukou!“

Tivisa s Torem pohlédli vzhůru na gigantickou vetchou věž, která v zapadajícím slunci zastírala čisté nebe.

„Budiž!“ souhlasila Tivisa. „Drž mě pevněji, Afi!“

Gen Atal natočil rouru k tlupě. Dva roboti u sloupků jako by povzdechli, ochranné pole zhaslo. „Rouhači“ se vzteklým řevem vyrazili k trojici Pozemšťanů. Hluboký, nepředstavitelně hrozivý ryk infrazvuku zastavil a odhodil jejich přední řady, ale zezadu na ně nabíhali další a šlapali po těch, kdo upadli. Gen Atal zapojil infrazvuk na nejvyšší stupeň. Postavy začaly padat, metat kozelce, snažily se odplížit, ale neunikly. Kolosální věž se neodvratně zhroutila, pohřbila astronauty společně s útočníky a zasypala pravěké hroby.

Vir Norin s Evizou Tanet přiletěli do Kin-Nan-Te a zastihli tam celé vojsko „fialových“. Hora trosek ze zřícené věže byla už rozebraná, mrtvoly „rouhačů“ odklizeny ti kdo zůstali naživu, zmizeli.

Těla tří Pozemšťanů ležela na hřbitově v besídce z narudlého kamene. Tivisa a Tor se i ve smrti objímali a jejich nepoškozené tváře si zachovaly výraz milostné něhy. Gena Atala mohli poznat jen podle skafandru.

Eviza i Vir zbavili těla ochranných oděvů, které nebylo výzkumníkům od příletu na planetu dopřáno svléknout, a přistoupili k smutečnímu obřadu. Zapojili roboty na nejsilnější výboj a na kamenné desce zůstaly jen obrysy těl, vyznačené tenkou vrstvou popela.

Platinové urny a tři devítinožky, jejichž pláště nesly stopy nezdařených pokusů o průlom, dopravili na Temný Plamen.

Rodis dostala pozvání od Rady Čtyř. Vládcové planety jí vyjádřili soustrast nad záhubou tří pozemských hostí.

Náhodou nebo záměrně se Rada sešla v černém sále, nazývaném astronauty Sál Chmur.

Fai, neúčastná a bez hnutí, vyslechla vstoje krátkou řeč Čojo Čagase. Předseda Rady Čtyř čekal zřejmě na odpověď, ale Rodis mlčela. Nikdo se neodvážil porušit napjaté ticho. Konečně Fai přistoupila k Čojo Čagasovi.

„Mnohému jsem se na vaší planetě naučila,“ řekla bez afektu. „Teď už chápu, že může zalhat člověk donucený k tomu neblahou situací. Ale proč lže ten, kdo vládne velikou mocí a silou, kterou mu dává celá pyramida lidstva Jan- Jachu, na jejímž vrcholu stojí? Proč? Je snad celý systém vašeho života tak proniknut lží, že ovládá i samotné vládce?“

Čojo Čagas pobledl, vstal a procedil sevřenými rty:

„Cože? Jak se můžete opovážit…“

„Mé úmysly jsou poctivé, proto mohu všechno. Vy sám jste mě ujistil, že letadla odstartovala, a zdůraznil jste, že vaše příkazy se neodkladně plní. Když jsem se na vás obrátila podruhé, odpověděl jste, že letadla mají zpoždění, protože je zadržela bouře. Nevyznám se v planetografii Jan- Jachu, musila jsem vám uvěřit. Ale Gen Atal aTor Lik prozkoumali atmosféru, odhalili podvod a stačili nás před smrtí ještě varovat.“