„Chápete přece, že máme málo času!“ zvolala Rodis udiveně. „Proč otálíte?“

„Pro mě je velmi těžké podat zprávu vládci,“ řekl chraptivě Tael. „Rychlejší bude, když vy sama…“

„Proč jste to neřekl hned!“ a Fai pospíšila do pokojů předsedy Rady Čtyř.

Čojo Čagas naštěstí ten den nikam neodjel. Za půl hodiny uvedli Fai do zelené komnaty, která se stala už trvalým místem pro její schůzky s vládcem Tormansu.

„Něco podobného jsem předvídal,“ řekl Čojo Čagas, když pohlédl na snímek pořízený hvězdoletem. „Proto příslušní činitelé přemlouvali vaše výzkumníky, aby cestu neriskovali.“

„Ale nevysvětlili jim, o jaké nebezpečí se jedná!“

„Správce každé oblasti se stydí, či správněji, bojí mluvit o těch nelidských tvorech. Nazývají je, rouhači obou blah’.“

„Obou blah?“

„Samozřejmě. Dlouhého života i lehké smrti. Odřekli se jednoho i druhého, a proto musí být zničeni. Stát nemůže trpět podobnou svévoli. Ale oni se skrývají v opuštěných a odlehlých městech. Boj s nimi ztěžuje nedokonalá doprava, a tak zůstávají hanbou pro správce každého pásma.“

„Ztrácíme trestuhodně čas,“ řekla Rodis. „Každá promeškaná minuta může způsobit záhubu našich druhů. Mají sice spolehlivou ochranu, ale baterie nejsou nevyčerpatelné.“

Úzké neproniknutelné oči Čojo Čagase upřeně pozorovaly Rodis.

„Vaše devítinožky mají vražednou sílu. Vzpomínám si, jak rozmetaly dveře v tomto paláci,“ usmál se vládce jízlivě.

„Ovšem, každý robot má řezací paprsek, infrazvuk pro překonávání překážek a konečně laser… Ale nechápu, kam míříte?“

„Žena s tak pronikavou inteligencí a nemůže pochopit, že místo plýtvání energií na ochranné pole je třeba ty padouchy zničit.“

„Oni to neudělají!“

„Ani když jim poručíte?“

„Nemohu vydat tak nemorální příkaz. Ale i kdybych to zkusila, nikdo ho nesplní. Je to jedna z hlavních zásad naší společnosti.“

„Neuvěřitelné! Jak může existovat společnost na tak chabých základech?“

„Vysvětlím vám to později, ale teď neztrácejme čas, a vydejte rozkaz! Mohli bychom poslat vlastní diskolet, ten však neletí rychleji než letadla vaší bezpečnostní služby, a hlavně nevíme, jak jednat s tak divokou tlupou podle zdejších zákonů. Co používáte v podobných případech?

Uklidňující hudbu, nebo plyn dočasné radosti?“

„Plyn radosti!“ řekl Čojo Čagas se zvláštním přízvukem.

„Budiž tedy! Na kolik hodin stačí vašim lidem energie?

Copak jim nemůžete poslat raketu s bateriemi z vašeho všemohoucího hvězdoletu?“ Rodis pohlédla na signalizační náramek se zaznamenaným časem, kdy přišel signál z města Kin-Nan-Te.

„Zásoba energie stačí asi na sedm hodin. Ale s raketou nedokážeme přesně přistát bez korigujících stanic. Zabili bychom své kolegy, protože náměstí, kde jsou obklíčeni, je příliš malé.“

Čojo Čagas vstal.

„Vidím, že vám jejich osud dělá velké starosti. Nejste koneckonců vůbec tak chladní a bez emocí, jak se snažíte představit nám, obyvatelům Jan-Jachu!“ Otočil malinkým diskem na stole a zamířil do vedlejšího pokoje. „Vrátím se za okamžik!“

Čekal ho vysoký hubený „hadonoš“ s vpadlýma očima a širokými žabími ústy s tenkými rty.

„Pošlete dvě letadla z bezpečnostní rezervy do Kin- Nan-Te na pomoc našim hostům ze Země,“ začal vládce a díval se přes uctivě skloněného úředníka. „Jejich ochrana bude fungovat ještě sedm hodin,“ pokračoval Čojo Čagas, „to znamená, že za sedm a půl hodiny bude už pozdě. Slyšíte, za sedm a půl!“

„Pochopil jsem, veliký!“ úředník pozvedl k vládci oddané oči.

„Rouhači musí být do posledního vyhlazeni. Tentokrát už bez všech výslechů a průtahů. Prostě zničit!“

„Hadonoš“ se uklonil ještě hlouběji a odešel. Čojo Čagas cestou do zeleného pokoje mluvil sám k sobě: — Uvidíme, jsou-li tak dětsky naivní, jak mě ujišťuje ta Kirké. I když je to svým způsobem experiment.

„Rozkaz je vydán. A mé příkazy se tu plní!“ Fai Rodis mu poděkovala pohledem, ale najednou zbystřila pozornost.

,O jakém experimentu přemýšlíte?“

„Rád bych vám sám položil několik otázek,“ řekl rychle Čojo Čagas. „Budete se po tomhle poučeni ještě snažit navštívit vzdálené oblasti planety?“

„Ne. Výprava se uskutečnila jenom na výslovné přání našich vědeckých pracovníků, kteří chtěli vidět prapůvodní přírodu Jan-Jachu.“

„Nu, tak ji tedy viděli!“

„Nebezpečí nevyšlo z přírody.,Rouhači’ jsou jen produktem lidské společnosti založené na potlačení rovnosti.“

,O jaké rovnosti mluvíte?“

,O jediné! Té, která dává každému stejné možnosti.“

„Rovnost je vyloučena. Lidé jsou tak rozdílní, a tedy ani jejich možnosti nemohou být stejné. Když omezené zásoby planety jsou vyčerpány na nejvyšší míru, zdaleka ne každý člověk je hoden, aby žil. Lidé mnoho spotřebují, ale nemají-li schopnosti, oč jsou lepší než červi?“

„Vy pokládáte za hodné života jen ty, kteří mají vynikající schopnosti? Ale vždyť existuji prostě dobří, hodní a svědomití pracovníci!“

„Jak poznat, kdo je dobrý a kdo špatný?“ usmál se přezíravě Čojo Čagas.

„To je přece úplně jednoduché. Dokonce i v hlubokém pravěku dovedli rozeznávat lidi. Není možné, abyste neznal tak stará slova, jako je sympatie, půvab, kouzlo osobnosti?“

„A jakým shledáváte mě?“ zeptal se vládce.

„Jste chytrý. Máte vynikající schopnosti, ale zároveň jste špatný, a proto velmi nebezpečný člověk.“

„Jak jste to zjistila?“

„Znáte dobře sám sebe, a odtud pramení vaše podezíravost, komplex velikášství a potřeba odstraňovat lidi, kteří jsou lepší než vy. Chcete vlastnit všechno na planetě. A třeba jasně víte, že vaše přání je naprosto iracionální, je silnější než vy. I styk s ostatními světy odmítáte jen proto, že je nemůžete ovládnout.“

„Jste úplná jasnovidka!“ Čojo Čagas se pokoušel zakrýt rozpaky navyklým výrazem přezíravé pýchy. „Od jisté doby… od jisté doby chci vlastnit i to, co není, co nebylo dosud na mé planetě.“

Prudce se otočil a vyšel z pokoje.

Tivisa se probudila z autohypnózy, s jejíž pomocí se Pozemšťané střídavě zbavovali podívané na běsnící tlupu, protože to bylo nad lidské sily.

„Rouhači“ měli neúnavnost psychopatů. Pohled na tři astronauty, kteří neúčastně a bez hnutí seděli se zkříženýma nohama na kamenné desce, přiváděl útočníky k zuřivosti.

„Možná že bychom měli projevit strach, aby se trochu uklidnili,“ pomyslila si Tivisa. Skoro pět hodin uplynulo od doby, kdy hovořili s hvězdoletem. Dívka nepochybovala, že pomoc přijde včas, ale poslední hodiny pasivního čekáni byly úmorně dlouhé. A po probuzení každá minuta zvyšovala obavy. Většina lidí v epoše Spojených Rukou dovedla předvídat nejbližší události. Jejich předkové kdysi nechápali, že citlivé vnímání vzájemných dějových souvislostí i možnost nahlédnout do budoucna není nic nadpřirozeného a vcelku se podobá matematické úvaze. Dokud neexistovala teorie předvídání, mohli se podobnou činností zabývat jen lidé obdaření zvlášť vyvinutým citem pro spojitost a trvání jevů v čase, a všeobecně byli pokládáni za jasnovidce.

Tivisa naslouchala svým pocitům, které zřetelně hlásily záhubu. Neodvratná smrt se nad nimi tyčila jako mohutná pagoda za vraty hřbitova. V bolestné touze oddálit poznanou nevyhnutelnost, sedla si dívka v záhlaví pokojně spícího Tora a smutně patřila do nekonečně drahé, moudré a zároveň dětsky naivní tváře. Vědomí beznadějnosti promlouvalo stále silněji a s ním rostla i něha a zvláštní pocit viny, že nedokázala ochránit člověka, jehož milovala.

Astrofyzik ucítil její pohled, vstal a probudil Gena Atala.

Muži nejdříve prohlédli roboty.

„Minimální spotřeba funguje spolehlivě, ale zásoba je příliš malá,“ řekl tiše Tor Lik.

„Dvě vlákna z dvaceti sedmi, a to jen při rezonančním napájení,“ souhlasil Gen Atal, sedící v podřepu před svým robotem.

„V mém jsou tři…“

„Když letadla nepřiletí ve stanovený čas, zavoláme Temný Plamen.“ Rozčilený Grif Rift jim sdělil, že Fai byla u samotného vládce. V její přítomnosti vydal rozkaz. Pomoc musí přijít každou minutu. Rift prosil, aby nevypínali kanál, dokud se neinformuje, jak věci stojí.