Za neutuchajícího řevu rozběsněné tlupy a zvonění nožů odrážených od neviditelné hradby ukryli se Pozemšťané v průchodu ve stěně. Útočníci hned nepochopili, že mají co činit s nepřekonatelnou silou. Ustoupili na náměstí a začali se radit. Když se astronauti rozhlédli, poznali, že jsou v bývalém parku, obehnaném masívními zdmi. Hromady ztrouchnivělých kmenů ležely mezi kamennými sloupy s nápisy, deskami a sochami. Byl to staletý hřbitov z doby, kdy lidé pochovávali své mrtvé ve městech kolem výstavných kostelů. Hřbitovní zeď by nápor útočníků nezadržela, proto Gen Atal vybral místo pro zřízení ochranného pole nedaleko od vchodu. Postavil dva roboty do protilehlých rohů čtverce, který vymezil čtyřmi sloupky z temně modré keramiky. Hranice zakázané zóny se tak stala pro útočníky ještě názornější. Po několika marných pokusech se v nich vytvoří podmíněný reflex, a pak bude občas možné vypnout pole. Stav baterií inženýra kosmické ochrany velmi znepokojoval. Nepočítali s podobnými událostmi a spotřebovali velké množství energie na rychlou jízdu…

Tor Lik vztyčil na devítinožce periskop, sloužící zároveň jako anténa. Nadešla hodina, kdy Temný Plamen vytvoří v horních vrstvách atmosféry odrazové „zrcadlo“ nad městem Kin-Nan- Te. Astronauti požádají o letadlo, a zároveň se mohou poradit o vzniklé situaci.

Spojovací indikátor modře zazářil. Pro úsporu energie se astronauti rozhodli vést rozhovor bez obrazu, s vypnutými roboty.

Otřesená Tivisa bloudila mezi hroby a nemohla se uklidnit. Stále si vyčítala, že přišli zajatcům na pomoc pozdě.

Tor Lik přistoupil k dívce a chtěl ji obejmout, ale ona před ním uhnula a poodstoupila.

„Kdo jsou ti tvorové? Podobají se lidem, a přece to lidi nejsou. Co tu dělají?“ zeptala se zmučeně.

„Tohle je určitě ono nebezpečí, o němž v náznacích hovořili tormanští činitelé,“ řekl Gen s přesvědčením. „Zřejmě se stydí přiznat, že na planetě Jan-Jach existují takové druhy… společností se to nazvat nedá… takové zločinecké bandy, jakoby obživlé z pozemských dob Temna, s nimiž sebepřísnější zákony ani krutost fialových nic nesvedou.“

„Musím s nimi mluvit! Gene, vypněte pole!“ Tivisa zamířila k průchodu ve zdi.

Sotva se objevila, tlupa na náměstí spustila křik. Tivisa zvedla ruku na znamení, že chce mluvit. Ze dvou stran k ní přistoupili oba pohlaváři, polonahý a tetovaný, v doprovodu svých družek. Ženy si byly navzájem podobné jako sestry a při chůzi vrtěly hubenými hýžděmi.

„Kdo jste?“ zeptala se Tivisa v jazyce Jan-Jach.

„A kdo jste vy?“ opáčil tetovaný. Hovořil primitivním nářečím s nezřetelnou výslovností, polykal souhlásky a na konci vět zpěvavě zvyšoval hlas.

„Vaši hosté ze Země!“ Čtveřice se rozchechtala a prsty ukazovala na Tivisu.

Smích zachvátil celou tlupu.

„Čemu se smějete?“

„Naši hosté!“ zařičel polonahý s důrazem na prvním slově. „Brzy budeš naší…,“ a udělal posunek, který nepřipouštěl pochyby o Tivisině osudu.

Pozemšťanka nepřišla do rozpaků, ani se nepohnula a řekla:

„Copak nechápete, že se nenávratně řítíte do propasti, že zloba, kterou v sobě hromadíte, se nakonec obrátí proti vám samým?“

Jedna z žen, vzteklá a naježená jako rozdrážděná kočka, přistoupila znenadání k Tivise.

„My se mstíme, mstíme, mstíme!“ zakřičela.

„Komu?“

„Všem! Jim! Těm, kdo umírají jako němá hovada, i těm, kdo dělají pacholky vládcům, aby si vyškemrali život!“

„Kdo to je pacholek?“

„Hnusný otrok, který své otroctví ještě zdůvodňuje, ten, kdo druhé klame, ale sám se před vládci plazí po břiše, kdo zrazuje a zabíjí potají. Ach, jak je nenávidím!“

„Kdo ale ublížil vám? Vám osobně?“ Ženina tvář se zkřivila.

,Ó! Ty čistá, krásná, vševědoucí! Zabte ji, zabte všechny!

Co stojíte, zbabělci!“ zaječela.

— Psychopatka, usoudila Tivisa. Pohlédla do tváří lidí před sebou a zhrozila se, když v nich nenašla ani stopu nějaké myšlenky. Z jejich očí zírala jen divoká zatemněnost a tupý duch zakrnělého dítěte.

Tivisa ustoupila do vrat právě včas. Gen Atal pozorně sledoval průběh rozhovoru s rukou na tlačítku. Zapojil ochranu a odmrštění pronásledovatelé se váleli po dláždění starobylého náměstí.

Dívka ukryla tvář v dlani, jako vždycky ve chvílích zklamání a neúspěchu.

„Co ještě můžeš dělat, Tivi?“ oslovil ji Tor intimní přezdívkou, kterou pro ni vymyslil už v době společných Herkulových činů.

„Kdyby tu místo mě byla Fai Rodis!“ odpověděla Tivisa trpce.

„Bojím se, že by s nimi také nic nepořídila. Snad by využila svou sílu k masové hypnóze… Pak by je zastavila, ale co dál? My jsme je taky zastavili, ale nezabijeme je laserovým paprskem jen proto, abychom zachránili své drahocenné životy!“

„Samozřejmě že ne.“ Tivisa zmlkla a zaposlouchala se do hluku, který k nim doléhal z náměstí přes hřbitovní zeď.

„Možná že potřebují narkotika. Vzpomeňte si, jak se jejich spotřeba ve starověku rozšířila, zvláště potom, kdy je chemický průmysl začal vyrábět levněji než alkohol a tabák?“

„Nepochybuji, že používají omamných drog. Stačí vidět, jak se pohybují. Ale nejpodstatnější je, že přestali být lidmi. Člověka vychovala společnost, ne stádo. A tlupa je stádo…,“ dodala Tivisa. „Přece jen lituji, že s námi není Fai.“

„Co nám brání, abychom ji sem pozvali?“ zeptal se Tor.

„Afi, copak ses nedovtípil, že Rodis musela zůstat jako rukojmí v paláci vládců?“ řekl Gen Atal. „A zůstane tam, dokud se všichni nevrátíme na Temný Plamen.“ Podívejte, přelezli zeď!“ zvolala Tivisa.

Oblehatelům došlo, že ochranné pole kryje pouze vchod, a začali se škrábat přes hradbu. Zakrátko už řvoucí houf běžel po hřbitově. Mačkali se a strkali jeden přes druhého v uličkách mezi pomníky a sochami. U modrých smaltovaných sloupů byli odmrštěni zpátky. Dva roboti v rozích byli spolehliví. Gen Atal nařídil, ochranné pole na minimální napětí, takže bylo propustné pro světlo a silné zbraně, ale ty útočníci neměli.

Hluboký signál hvězdoletu, podobný vzdálenému hřměni, přinesl astronautům nesmírnou úlevu. Místo temně modrého světla zazářilo na robotu žluté. Temný Plamen žádal spojení. Tor Lik vypnul pole u vrat, kde byl na stráži Gen, a třetí devítinožka začala vysílat.

Grif Rift se zeptal:

„Jak dlouho vystačíte s kruhovou ochranou?“

„Všechno závisí na tom, jak často budou útočit, odpověděl Tor.

„Počítejte s nejhorším.“

„Pak vydržíme nejdéle osm hodin.“

Grif Rift zkoumal mapu Tormansu.

„Náš diskolet uletí sedm tisíc kilometrů k vám za pět hodin. Raketa by tam byla za hodinu. Ale při nedostatečných znalostech povrchu planety nemůžeme ji zaměřit s patřičnou přesností. Nemohli byste se probít za město?“

„To nejde. Bojím se, že by se to bez obětí neobešlo.“

„Máte pravdu, Tore. Pak nemá cenu posílat ani diskolet.

Ať se s nimi vypořádají Tormanťané sami. Jejich letadlům netrvá cesta do Kin-Nan-Te také víc než pět šest hodin. Hned zavolám Rodis. Zapínám televideofon i paměťový stroj. Dejte mi videokanál pro snímkování, a držte se!“

Tor Lik spěšně předal obraz a vypnul spojení. Byl nejvyšší čas. Gen Atal signalizoval nebezpečí a třetí robot zaštítil vchod ochranným polem.

Čas plynul a tlupa dál tvrdošíjně a tupě běsnila u hranic vymezených čtyřmi modrými sloupy. Gen si vyčítal, že nevzal z hvězdoletu baterie ovlivňující psychiku, jakých se užívalo, když na člověka zaútočilo zvíře. Rozehnaly by zdivočelé Tormanťany, protože by v nich vzbudily pocit panického zvířecího strachu. Podobné zařízení potřebovali teď astronauti jako nikdy předtím, ale nezbývalo jim nic než čekat. Mohli tlupu zničit, podobná myšlenka však nemohla Pozemšťany ani napadnout.

Tu dobu v zahradách Coamu vysvětlovala Fai Rodis inženýru Taelovi situaci a prosila ho, aby okamžitě poslal letadlo na záchranu ohrožené trojice.

„Pro nedostatek pohonných hmot rozhoduje o letech jenom Rada Čtyř.“

„Tak informujte okamžitě Radu, nebo ještě lépe, samotného vládce.“ Tael nerozhodně stál.