Věže, podobné archaickým pagodám na Zemi vypínaly se hrdě nad rozvalinami okrajových částí starobylé metropole.

Osmihranné mnohaposchoďové věže, směrem vzhůru maličko zúžené, byly ozdobeny nádhernými ornamenty, výčnělky i balkóny a zářily pestrým obložením, v němž se opakovaly motivy pokřivených tváří mezi svíjejícími se hady, nebo stylizovaných roset z diskovitých tormanských květů. Jiné pagody se zdály opásány jemně ozubenými hřebínky z černého kovu, vystřídanými pruhy šedých kovových desek nebo mřížkami s křížovou řezbou.

Věže čněly do výše na sloupech s arkádami. Kdysi je obklopovaly parky a bazény, teď ze všeho zbyly jen ztrouchnivělé kmeny a jámy s keramickým obkladem.

Letiště u Kin-Nan-Te leželo z rovníkové strany. Pozemští cestovatelé musili jít přes celé město, ale bylo jim to jen vhod., Starobylé město stálo za prohlídku, i kdyby měli obětovat jeden den navíc. Obtížně se prodírali rozvalinami staveb z posledního údobí Kin-Nan-Te. Bouře či zemětřesení, jichž zůstalo ušetřeno město Čendin-Tot na břehu Zrcadlového moře, zničily zde naspěch vystavěné domy a změnily je v beztvaré haldy kamení, desek a trámů. Jen gigantické železné potrubí starobylého vodovodu, opřené o spirálové pružiny ze železných hadů, přímo a neúchylně přetínalo chaos trosek. Stejně majestátně vyhlížela kolosální brána mezi Starým a Novým městem. Měla osm průchodů.

Těžké portály s černými stříškami spočívaly na čtyřhranných sloupech vysokých asi patnáct metrů. Astronauti prošli hlavním vchodem a jako by vstoupili do jiného světa. Vládla tu stejně neblahá monumentální architektura jako v zahradách Coamu, jenže daleko okázalejší. Každá z ohromných budov měla hlásat malost člověka, aby se cítil bezcennou, lehce zaměnitelnou částečkou společenského mechanismu, v němž plnil svůj úkol bez uvažování a bez nároku na pochopení.

Známky rozkladu se projevovaly ještě zřetelněji v ústřední části města při pohledu na vyschlé rybníky, kanály, zetlelé stromy v parcích nebo vysoko klenuté oblouky mostů, které se bez užitku skláněly nad prázdnými řečišti.

Pravidelné kroky astronautů i lehký cupot devítinožek, jež znovu vysunuly své drsné tlapky, rozléhaly se hlučně po kamenných deskách ulic a náměstí.

Široká schodiště vedla k vysokým budovám uprostřed sloupoví s dosud zachovalými jasnými barvami. Strmé střechy se pyšně nakláněly, dveřní otvory v podobě velkých klíčových dírek vypadaly, jako by skrývaly něco zakázaného. Sloupy místo obvyklých hlavic končily propletenými konsolemi, jejich podstavce představovaly buď spoutané lidi, drcené nesnesitelnou tíhou, nebo klubko šupinatých hadů.

Poutníci minuli hlouček vysokých domů a ocitli se před obrovitou, zřejmě velice starou věží. Část z jejích dvanácti říms se zřítila, takže bylo vidět vnitřní strukturu složitých načernalých průchodů a chodeb za tlustými zchátralými zdmi. Pozemšťany ovanulo cosi tajemného, zmocnila se jich podivná předtucha. Přispívaly k tomu patrně dvě zlověstně vyhlížející sochy z hrubého kovu, jež střežily přístup k věži.

„Je to zde i nepříjemně cítit,“ přerušila Tivisa tíživé ticho.

Přisedla do dřepu a začala prohlížet vystouplé skvrny na desce. „Krev! Úplně čerstvá krev!“

Tajemné mlčení starověkého města začalo být výhrůžné.

Kdo mohl zanechat krvavé stopy na dlažbě náměstí?

Zvířata, nebo lidé?

Náhle k nim odkudsi z dálky dolehly nepochopitelné zvuky. Astronautům připadaly jako lidské výkřiky vycházející z oken věže.

Poslušni stejného impulsu, snažili se proniknout dovnitř, ale nepodařilo se jim to ani na krok. Zborcené vnitřní stropy zatarasily spodní část budovy, nikde nebyla ani skulinka. Pozemšťané se vrátili na náměstí a naslouchali.

Nářek byl ještě zřetelnější.

Zvuky se ozývaly z různých stran, zanikaly, a znovu sílily.

Konečně směrem od brány, kterou trojice vstoupila do města, byly slyšet pronikavé lidské hlasy. Tivisa měla dojem, že rozeznává jednotlivá slova v jazyce Jan-Jachu.

„Vidíte, město, jak se zdá, má obyvatele!“ zvolala radostně, ale její slova přerušil tak zoufalý nářek, že sebou všichni trhli. Křik slábl, až konečně zanikl ve směsici šumu a volání mnoha lidi.

Tivisa se bezmocně ohlédla. Tor Lik chtěl už už vyrazit kupředu, odkud slyšeli výkřiky, ale pak si to rozmyslil a vrátil se ke svým přátelům. Gen Atal neztrácel čas a vysunul zářič ochranného pole devítinožky. Hlasy se přibližovaly současně ze dvou stran. Byly to jediné dva východy z náměstí do přilehlých ulic.

K věži přiléhala zeď ze šedého kamene s úzkým vchodem mezi dvěma sloupy, ukončenými železnými hady.

Gen Atal navrhl, aby se tam společně ukryli.

Na horní ploše schodiště se objevila tlupa lidí. Pozemšťany nikdo nezpozoroval, ale oni si mohli hlouček prohlédnout.

Byli to mladí lidé, patřící zřejmě k vrstvě KŽI, otrhaní a špinaví, s tupými obličeji narkomanů. Mezi nimi se jako duchem nepřítomné zmítaly nepořádně oblečené ženy s rozcuchanými vlasy.

Mladí hromotluci vpředu vlekli dvojici ztýraných lidí, muže a ženu, nahé, plné bláta, potu a krve. Dlouhé ženiny vlasy skrývaly její tvář, schýlenou k hrudi.

Směrem od brány zaburácel nadšený řev. Nová tlupa zuřivých křiklounů vtrhla na náměstí, kde se patrně odbývaly schůze.

Tivisa pohlédla na Tora s němou otázkou. Položil prst na ústa a pokrčil rameny.

Z druhé tlupy vystoupil po pás obnažený muž, vlasy na hlavě měl svázány do uzlu. Zvedl pravou ruku a něco vykřikl.

Ze schodiště mu odpověděl smích. Ženy zaječely, Jedna překřikovala druhou. Astronauti hned nepochopili strašný smysl toho, co slyšeli.

„Chytili jsme dva! S jedním jsme skoncovali na místě.

Dalšího jsme dotáhli k bráně. Tam taky zdechnul, to bude sousto pro…“ Neznámému slovu cestovatelé nerozuměli.

„A my jsme chytili taky dva, ze stejné výpravy! Máme ženskou! Je pěkná! Měkčí a tlustší než ty naše. Dát?“

„Dát!“ zařval polonahý s uzlem.

Zajatkyni zkroutili ruce, že se shrbila bolesti. Pak ji jeden z mladíků prudkým kopnutím srazil ze schodů a žena se svalila k sochám. Polonahý přiběhl k omráčené oběti a přivlekl ji za vlasy na hromadu písku u věže. Tu se zajatý muž vytrhl svým trýznitelům, ale byl zachycen jiným příslušníkem tlupy, pod jehož rozepjatou halenou bylo vidět vytetovaného letícího ptáka. Bez sebe zuřivostí, muž divoce zaječel, chytil tetovaného za uši a oba se začali koulet ze schodů. Pokaždé když se zajatec ocitl nahoře, udeřil hlavou svého mučitele o stupeň schodiště. Tetovaný zůstal bez hnutí ležet u podstavce sloupu. Tlupa s řevem seběhla dolů.

Muž stačil doběhnout k polonahému, jenž vlekl ženu. Surovec ho zkušeným úderem srazil, ale nezastavil. Zajatec chytil vítěze za nohy, zakousl se mu vší silou do kotníku a povalil ho na zem.

Už ale přispěchali členové tlupy svému vůdci na pomoc, odtrhli ztýraného muže a položili ho tváří k zemi na dlaždice před sochami. Polonahý vyskočil a rozšklebil široká ústa s řídkými zuby. V jeho vyceněném úsměšku nebyl hněv, jen jízlivá vítězosláva, opojení nad poraženým nepřítelem.

Gen Atal se odpoutal od stěny, ale než stačil udělat další krok, polonahý vytrhl z opasku kinžál, ozubený jako harpuna, a vrazil ho až po rukojeť do zajatcových zad.

Tři Pozemšťané, nešťastní, že nezasáhli včas, vyběhli na náměstí. Stovka hrdel vyrazila divoký řev, ale když tlupa postřehla neobvyklý zjev cizinců, zarazila se a ztichla.

Tivisa se sklonila nad smrtelně zraněným a prohlížela kinžál. Čepel byla pokryta pružnými ocelovými plátky a připomínala šišku jehličnatého stromu s dlouhými šupinami.

Podobná zbraň se dala vytáhnout jen s vnitřnostmi.

Dívka se okamžitě rozhodla. Uklidnila muže sugescí, stiskla dva body na jeho šíji a mučedníkův život skončil.

Žena nebyla schopna postavit se na nohy. Doplazila se k astronautům a prosebně k nim vztáhla ruku. Polonahý vůdce k ní přiskočil, ale udělal přemet a narazil hlavou o dláždění, až to zadunělo. Tor Lik, který ho srazil vzdušnou vlnou z nenabité narkotizační pistole, vrhl se k ženě, aby jí pomohl vstát. Odkudsi z tlupy vyletěl další těžký nůž, zaryl se ženě mezi lopatky a na místě ji usmrti1. Jiný kinžál narazil na Torův skafandr a odlétl stranou, třetí zasvištěl Tivise kolem obličeje. Gen Atal jako vždy pamatoval na techniku a zapojil ochranné pole svého robota, jemuž naštěstí včas přikázal, aby ho následoval.