Široko do stran zakroužily vzdušné víry, zvednuté prudkou jízdou vagónů. Jasně modrý pruh v dálce označoval pravěké terasovité hory, mezi nimiž směrem k Indickému oceánu ležela náhorní plošina Revat. Byla docela blízko od stanice, a aby k ní dospěli, nepotřebovali mladí cestovatelé nic víc než vlastní nohy, dostatečně vytrénované v chůzi i běhu.

Vzdálený hřbet se dal uhodnout jen podle odstínů oblohy a slunce chýlícího se k západu. Tráva sekala poutníky do holých nohou a vyvolávala svědění pokožky, vítr jim ovíval záda suchým žárem. Stoupající vzdušné proudy obklopily jako mihotavá stěna řetěz plochých kopců. Kdyže vyšplhali k průsmyku, mladí lidé ztuhli překvapením.

Nečekaný les obrovitých sekvojí zakrýval střed náhorní roviny. Čtyřiatřicet širokých cest, podle počtu hlavních vektorů Velikého Okruhu, se rozebíhalo z lesa ke svahům okolních kopců z hnědorudého čediče, jejichž kolmé stěny byly pokryty basreliéfy. Žáci je neprohlíželi a zamířili hlavní cestou z bílého kamene k lesu. Jen dva kulaté sloupy z černého granitu označovaly vchod. Pod vysoko vztaženými větvemi sekvojí zeslábla oslepující sluneční záře a ustal šelest větru. Neúprosná moc velikánských kmenů nutila žáky zmírnit krok a snížit hlas, jako by vstoupili do tajemné říše, vzdálené od celého světa. Vyměňovali si vzrušené a zvědavé pohledy, čekali cosi neobyčejného.

Když ale vstoupili na hlavní rovinu, pod dřívější neúprosný žár oblohy, zdál se jim pomník Temného Plamene příliš prostý.

Model kosmické lidi měl podobu polokruhovité kupole z temně zeleného kovu a bal rozdělen širokou přímou trhlinou, jako rozťatý kolosálním mečem. Kolem základny pod kruhovým výběžkem byly rozestaveny sochy lidí. Podnoží památníku tvořila pevně stočená spirála ze světlého, zrcadlově zářícího kovu, zapuštěného do černého kamene.

Počet postav byl u každé z oddělených částí jiný. Na západní straně pět, na východní osm. Žáci rychle pochopili jasnou symboliku.

„To je smrt, která stojí mezi astronauty zahynulými na Tormansu a těmi, kdo se vrátili na Zemi,“ zašeptala pobledlá Ajoda.

Učitel mlčky svěsil hlavu.

„Pokusila jsem se ve svém referátu zdůvodnit, proč pokládám expedici na Tormans za velmi důležitou. Dovolte mi, abych se v závěru zmínila o tom, jak planeta dostala své jméno. Ve starověku, ještě v éře Rozděleného Světa, napsal Arthur Lindsay fantastický román o cestě na jednu z planet v souhvězdí Arktura. Byl to vlastně mýtus o planetě, na níž se soustřeďovaly všechny hříchy lidstva. Jmenovala se Tormans, což v tehdejším jazyce znamenalo, Utrpení’.

Kniha vzbudila obdiv světové veřejnosti, hlavně díky autorově nevyčerpatelné fantazii. Pro naši generaci to byla jen jedna z mnoha starověkých, dávno zapomenutých pohádek.

Když jsme ale před, dvaasedmdesáti lety — jak všichni víte — dostali z Velikého Okruhu zprávu o podivné planetě rudého slunce v souhvězdí Rysa, vzpomněl si historik Kin Ruch na pravěký mýtus a nazval novou planetu Tormans.“

Altový hlas Fai Rodis zmlkl a v sále Rady Astronautiky zavládlo na okamžik úplné ticho. Pak se objevil na tribuně hubeny muž se vzpurně trčící ryšavou kšticí. Celá Země ho dobře znala. Nejen jako přímého potomka znamenitého matematika Rena Boze, který div nezahynul při pokusu se směrovaným zářením, ale i jako teoretika pro navigaci paprskových hvězdoletů. Lidé, kteří viděli pomník Rena Boze, prohlašovali, že Vel Cheg je svému pradědovi velmi podobný.

„Výpočty jsou skončeny a neodporují hypotéze, kterou tu vyslovila Fai Rodis. Přes kolosální vzdálenost Tormansu je docela možné, že tři hvězdolety, které koncem epochy Rozděleného Světa opustily Zemi, mohly k planetě doletět.

Můžeme předpokládat, že z oblasti záporné gravitace se uprchlíci propadli do nulového prostoru, a odtud, přirozeně, sklouzli nazpět, přičemž v jediném okamžiku proletěli stovky parseků. Při naprosté neznalosti astronavigace byla zkáza hvězdoletu nevyhnutelná, ale čirou náhodou právě v místě kde se vynořili z nulového prostoru, byla planeta s podobnými vlastnostmi jako naše Země. Dnes víme, že planety našeho typu nejsou žádnou zvláštností a vyskytují se zpravidla v každé hvězdné soustavě s několika oběžnicemi.

Na tom by tedy nebylo nic neobvyklého. Ale planeta v galaktických šířkách, kde je hvězd poskrovnu, to je událost výjímečná. Ve starověku se říkalo, že bláznům přeje štěstí. A tak podnik utečenců ze Země, kteří se nedovedli podřídit nevyhnutelnému chodu historie, skončil úspěšně.

Vydali se tehdy nazdařbůh k právě objevené temné hvězdokupě poblíž Slunce, aniž tušili, že skvrna, obklopená pásem temné hmoty, není složitá soustava neviditelné hvězdy, nýbrž propast, místo, kde se rozšiřuje podélná struktura prostoru, obklopující undulaci Tamasu. Prohlédl jsem ještě jednou zápisy paměťových strojů 121. skupiny 26. informačního střediska Velikého Okruhu. Popisy obyvatel Tormansu jsou velice skrovné.

Expedice ze souhvězdí Cefea mohla pořídit jen několik snímků, z nichž se dá soudit, že Tormanťané jsou zcela podobní lidem, kteří před mnoha staletími uskutečnili svůj zoufalý pokus.

Koeficient bipolární pravděpodobnosti činí 0,4. Mozek Celkové Rozvahy vykazuje na všech obvodech,ano’ s vysokým indexem. Akademie Hoře a Radosti se vyslovila také pro uskutečnění expedice.“

Vel Cheg opustil tribunu a jeho místo zaujal předseda Rady.

„Po předchozích argumentech nemá už Rada co řešit.

Podřizujeme se mínění planety!“

Sál odpověděl na předsedova slova záplavou zelených světel. Předseda pokračoval:

„Rada okamžitě začne s organizačními pracemi. Nejdůležitější a nejzávažnější bude výběr astronautů. Temný Plamen je náš druhý paprskový hvězdolet. Není velký a nemůžeme poslat tolik lidí, kolik by bylo třeba. Hvězdolet bude řídit osm lidí, z nichž nikdo nemůže být vystřídán, kromě navigátorů. Pět lidí navíc včetně velitele výpravy je maximum, jež může kosmické plavidlo pojmout, aniž by se v něm lidé nesnesitelně tísnili. Musíme s lítostí přiznat, že naše paprskové hvězdolety jsou zatím jen pokusné stroje a lidé, kteří je řídí, jsou vlastně průzkumníky nejnebezpečnějšího způsobu pohybu v kosmickém prostoru. Každý let, zejména do neznámých oblastí vesmíru, je spojen se smrtelným rizikem jako kdysi…“

V jedné z horních řad v sále zablikalo třikrát rudé světlo.

Zvedl se mladý muž v širokém bílém plášti.

„Je třeba zdůrazňovat nebezpečí? Naskýtá se přece možnost spojit se s bytostmi, které jsou součástí lidstva, vrženou náhodně do nekonečných dálek od rodné planety!“

Předseda potřásl hlavou.

„Vrátil jste se z Jupitera, a proto neznáte podrobnosti z celoplanetární diskuse. Jsou-li obyvatelé Tormansu bývalí Pozemšťané, pak jejich předkové dýchali tentýž vzduch jako my, mají s námi společné geny, stejnou krev, jak se říkalo v době, kdy odletěli ze Země. A je-li jejich život tak těžký, jak předpokládá Kin Ruch a jeho spolupracovníci, tím spíš si musíme pospíšit. Ale znovu připomínám, že nesmíme užít síly, nemůžeme k nim přijít jako karatelé, ani jako věrozvěsti dokonalejšího světa. Bylo by šílenstvím nutit je, aby změnili svůj život. Proto je zapotřebí co největšího taktu a zcela zvláštních metod při této neobvyklé expedici.“

„Co si od toho slibujete?“ zeptal se člověk z Jupitera.

„V každém případě je naší povinností přijít k nim jako lékaři jejich potíží, ať vyplývají z nevědomosti či ze špatných podmínek na planetě,“ odpověděl předseda a všichni členové Rady se zvedli jako jeden muž, aby jednomyslně vyjádřili svůj postoj.

„A co když oni nebudou chtít?“ namítl Jupiteřan.

Předseda s nechutí odpověděl:

„Obraťte se na Akademii Předvídání Budoucnosti. Ta už posoudí různé možnosti. My však musíme společně určit velitele expedice, dřív než se členové Rady rozejdou do jednotlivých pracovních skupin!“