Po besedě inženýr Tael požádal Fai Rodis o mimořádnou schůzku.

V té době Eviza Tanet zjistila, že organismy astronautů si vytvořily již dostatečné množství protilátek, aby získaly imunitu. Dovolila odložit skafandry. Jásající astronauti byli okamžitě ochotní shodit protivný krunýř. Fai si vzala Gena Atala stranou:

„Tivisa a Tor oznámili na Temný Plamen, že skončili prohlídku institutů a přírodních rezervací. Teď chtějí prozkoumat opuštěná města a zachované pralesy v zóně Zrcadlového moře. Vedoucí činitelé varují před jakýmsi nebezpečím, nicméně je nutné, abychom se obeznámili s chráněnými oblastmi na planetě.“

„Rozumím. Ve třech není nebezpečí tak hrozné. Kdy mám letět?“

„Zítra. Tivisa a Tor se rozhodli nesvlékat skafandry.“

„Já ho ale svléknu.“

„Když vaši dva spolucestující budou v kovu, a vy nikoli, nenaruší to celistvost skupiny? Budete zranitelnějším článkem…“

„Máte pravdu, budu musit ještě nějaký čas vydržet v krunýři.“

Gen Atal pohlédl na Evizu. Ta odpověděla chápavým přikývnutím, ale inženýr kosmické ochrany neviděl v jejích topasových tygřích očích odpověď, na niž čekal. Obrátil se k Rodis a smutně oznámil, že si jde připravit svého robota.

Fai se vyčítavě podívala na Evizu, sotva Gen Atal zmizel za dveřmi. Eviza se rozesmála, pohodila hlavou s temně rusou hřívou a Rodis litovala, že ji Gen právě v tomto okamžiku nevidí.

„Strašně nerada mu působím bolest, ale co si mám počít?“

řekla Eviza. „Pojďme. Už jsem úplně odvykla pocitu vlastní pokožky. Připadá mi, že jsem vyrostla v šupinách jako tormanský had.“

Inženýr Chonteelo Tollo Frael čekal na Fai Rodis v malé zahradě, kde se poprvé dozvěděl tajemství vlastní planety.

Fai mu vyšla vstříc lehkým a pružným krokem, v krátkých domácích šatech, jaké se nosily na Zemi. Pevný živůtek hluboko odhaloval ramena a široká sukénka, stažená v pase černou stuhou, spadala ve volných záhybech do poloviny stehen. Ruce i nohy byly stejnoměrně opálené a jejich rudohnědý odstín pěkně harmonoval se zlatistou barvou šatů. Velitelka expedice ztratila v novém obleku část své vznešenosti, vypadala mladší, a podle Tormanťanova názoru ještě krásnější. Fai už byla zvyklá, že bezvýznamné změny zevnějšku či chování vyvolávají v obyvatelích Jan- Jachu nezaslouženě silný dojem, a pospíšila inženýrovi na pomoc.

„Stalo se něco?“ zeptala se s úsměvem a dodala: „Stávám se pravou ženou Jan-Jachu, když tak často myslím na nebezpečí.“

„Nebezpečí nehrozí. Ale potřebuji vaši radu.“ Inženýr se ohlédl.

Fai stiskla tlačítko na signalizačním náramku. Ozval se lehký cupot a v zahradě se objevila poslušná devítinožka jejíž kupole zářila stejnou havraní černí jako skafandr její velitelky. Rodis ukryla inženýra i sebe v ochranném poli.

„Viděl jsem se s přáteli. Donutili mě, abych vás vyhledal.

Po zhlédnutí filmů o vaší… o naší historii přemýšlejí všichni jen o tom, jak učinit zdejší život podobný pozemskému.

Dřív než od nás odletíte na vzdálenou Zemi, musíte nám tu nechat zbraně.“

„Zbraně bez vědění způsobí jenom škodu. Když nemáte před sebou jiný, zdůvodněný a prověřený cíl, vytvoříte jen dočasnou anarchii, po níž nastoupí ještě horší tyranie.“

„Co tedy dělat?“

„Podle dialektických zákonů protikladnosti je železná pevnost oligarchického režimu zároveň velice křehká. Je třeba jen poznat její uzlové spoje, systematicky je zasahovat a celá stavba se rozsype přes zdánlivou jednolitost, protože zdola až nahoru ji udržuje pouze strach. To znamená, že potřebujete docela málo odvážných, statečných a chytrých mužů, abyste rozbořili oligarchii, ale velice mnoho obyčejných slušných lidí, abyste vytvořili opravdovou společnost.“

Inženýr Tael stál před Rodis bez hnutí. Jeho tvář dostávala stále zřetelněji obvyklý výraz rozpačitého dítěte. Fai cítila, že musí Tormanťanovi a jeho druhům dodat odvahu podepřít jejich netrénovanou psychiku.

„Potřebujete patrně určitý druh zbraně, nutný pro vymýcení špehounství udavačství a násilí. Je to pulzační inhibitor krátké paměti. Na hvězdoletu jich sestrojí několik desítek, ale nesmíte je dát do oběhu dřív, než je rozmnožíte na několik set tisíc exemplářů.“

„Nechápu účel té zbraně,“ řekl inženýr unaveně.

,Víte, že existují dva druhy paměti? Řídí se v mozku různými systémy molekulárních mechanismů. Zbavíte-li člověka dlouhé paměti, uděláte z něho idiota. Když mu ale odejmete krátkou paměť, to znamená všechny nedávno nabyté informace a zafixované psychomodely, zneškodníte i nejnebezpečnějšího nepřítele, aniž mu vezmete možnost, aby se vrátil k jakékoli činnosti.“

„Třeba i k předešlé?“

„Třeba. Ale bude muset začít úplně znovu, stejně jako jeho učitelé.“

„To je velkolepé. Má-li zbraň nadto malé rozměry…“

„Úplně miniaturní, stěží větší než ozdoby, které lidé kdysi nosili na prstech. A přidejte k ní ještě droboučký disektor pro rozpoznávání lidské psychiky.“

Tael prudce uchopil Faiinu ruku, klesl na kolena a přitiskl rty na konečky jejích prstů. Pozemšťanka se zachvěla a zároveň pocítila, že toto gesto archaického zbožňování jí není zdaleka tak nepříjemné, jak by si dříve myslila.

Plavidlo na dvou doutníkovitých plovácích klouzalo po mořské hladině. Dlouhý záliv Rovníkového oceánu nedostal zbytečně název Zrcadlové moře. Rozkládalo se v pásmu klidné atmosféry, blíž k pólu Zadní polokoule, a neznalo téměř bouře. Protože do něho neústily velké řeky, zachovaly si jeho vody prapůvodní čistotu, byly temné v hloubkách a oslnivě zářivé v rudých paprscích tormanského slunce.

Gen Atal nadšeně pozoroval hru barev za zádí a Tivisa Henako s Torem Likem se těšili z neobvykle čistého moře.

V trojúhelníkovém výběžku kajuty seděli u řídicích pák dva Tormanťané ve fialových uniformách, hleděli upřeně dopředu a jen zřídka si vyměňovali úryvkovité výkřiky.

Mířili ke strmé stěně sudovité hory, jejíž temně šedá kamenná masa byla prorostlá rozvětvenými žilami rudé horniny jako krvavými tepnami.

Trochu nalevo pod horou byl břeh obložen kamennými deskami. Za nábřežím se rýsovaly budovy, ustupující v nepořádku od moře. Opuštěné město Čendin-Tot stálo blízko chráněné obory, která byla na Jan-Jachu poslední.

Zde byla odedávna oblast „přívrženců přírody“, lidí, kteří nepřijali všeobecnou urbanizaci a přesídlili do zóny s nezdravým podnebím. Neúměrný vzrůst obyvatelstva na planetě přinutil Tormanťany zastavět i přírodní rezervace.

Přívrženci přírody zmizeli a splynuli s masou městských obyvatel. A přece nevelké území pralesa zůstalo zachováno před zhoubnou spotřebou šestnácti miliard Tormanťanů.

Byla to zřejmě náhoda. Katastrofální krize vypukla dřív, než mohla být vykácena poslední obora. Mnoho měst vymřelo, a ti, kdo žili v zónách s méně příjemným podnebím, nikdy už opuštěná místa znovu nezabydlili.

Břeh se přibližoval. Pozemšťané chtěli vystoupit na střechu kajuty, která nahrazovala můstek, ale průvodci se energicky vzepřeli. Mluvili velmi rychle, s přízvukem všech obyvatel Zadní polokoule, a polykali souhlásky.

Astronauti, zvyklí na zřetelnou výslovnost ze státních rozhlasových přenosů a z pomalé řeči hodnostářů, rozuměli svým spolucestujícím jen s obtížemi. Vyšlo najevo, že v Zrcadlovém moři žijí obrovské všežravé příšery, které dlouhými chapadly uchvacují s paluby a stahují do hlubin všechno živé. Je jich nesčíslné množství.

„Podivuhodná analogie s pozemskými moři,“ řekla Tivisa.

„Když lidé v době Rozděleného Světa vyhubili vorvaně, rozmnožili se velcí hlavonožci tak, že se proti nim musila vést skutečná válka. Vyhlazení kteréhokoli druhu vždycky pomalu narušovalo rovnováhu přírody, vytvářenou milióny roků. V důsledku výběrového zaměření zla, které dnes nazýváme Ahrimanovou Střelou, zanikaly rostliny i zvířata, a vždycky druhy nejkrásnější, nápadné, méně přizpůsobené novým životním podmínkám. Odolaly většinou druhy škodlivé, a někdy se množily tak fantastickou rychlostí, že doslova zaplavovaly ohromné rozlohy. Zákon o přežívání škodlivých forem tam, kde přírodu neodbornými zásahy mrzačil člověk, poznali Tormanťané z vlastní zkušenosti.“