Gen Atal řídil kluzák do širokého průchodu mezi sráznými skalami.

K údivu astronautů přistály kosočtverce mezi kopci utvrdlé hlíny, vedle dobré cesty, jen málo poškozené sutí a výmoly.

Tor Lik chtěl složit svůj kluzák, ale Gen máchl rukou:

„Náboje v turbinkách jsou vybity, vlákna ztvrdla a nedají se ohnout, zbytečná přítěž.“

Astrofyzik s lítostí pohlédl na velký kosočtverec, rozprostřený na svahu kopce.

Výstup po rozpálené soutěsce trval několik hodin. Pozemšťané se zastavili k odpočinku ve stínu strmého svahu.

Po cestě můžeme jít i v noci,“ řekl Tor Lik a začal nafukovat jemný polštářek.

„Rád bych, abychom došli k průsmyku ještě za světla,“

namítl líně Gen Atal. „Podíváme se, jak to vypadá za horami.

Jestli se tam zachovala lepší cesta, pojedeme na robotech.“

„Báječný nápad,“ souhlasil Tor Lik. „Kdo by se rád nesvezl na devítinožce! Tivisa už ve škole vynikala mimořádnou obratností v tomhle druhu sportu… Kde vlastně je?“ vyskočil astrofyzik.

„Při cestování po Tormansu každého z nás často přepadají zbytečné obavy,“ řekl Gen Atal klidně. „Ale Tivisa, podívej se na ni,“ ukázal rukou na vysokou skálu ze střídavých vrstev pískovce a měkkého bělavého jílu. Útes vystupoval příkře vzhůru, byl plný trhlin a urvaných balvanů a připomínal trosky gigantického schodiště. Tivisa na strmé stěně skákala z výběžku na výběžek a její drobná postavička zářila v paprscích rudého slunce.

Tor s Genem jí posunky ukazovali, aby šla do stínu, ale Tivisa je energicky zvala k sobě.

Tor Lik vstal a lítostivě pohlédl na svou měkkou podušku.

Když však při úpatí útesu viděli úlomky velkých černých hladkých kostí, byla ochablost mužů rázem ta tam.

Tivisa stála na výběžku, kde odvalený balvan odkrýval kostry velikých zvířat. Opodál vyčnívala z pískovce napůl zničená lebka dalšího živočicha. Tlustý výčnělek, něco mezi rohem a klem, trčel ze stěny, jako by ještě hrozil nepřátelům.

Trojice Pozemšťanů pozorovala kostry. Jejich barva i zachovalost svědčily o tom, že zvířata uhynula ve vodních nádržích. Celý útes byl pokryt kostmi. To dokazovalo, že tu kdysi bohatě kypěl život.

Tivisa a Tor viděli několik skeletů vykopaných zvířat v muzeu biologického centra. Ale tamější kolekce neobrážely skutečnou historii života na Tormansu a nedaly se vůbec porovnat s velkolepým obrazem minulosti v muzeích na Zemi.

Pozemský člověk mohl vidět vlastní kořeny na rodné planetě a ocenit cestu velkolepého vzestupu od prvotní živé buňky až k myslícímu životu, milióny věků utrpení, nekonečného zrodu i smrti živé hmoty.

Půdní vrstvy Tormansu uchovaly svědectví o historickém vývoji života do úrovně zvířat se značně nižším intelektem, než měli pozemští psi, koně, sloni, nemluvě o kytovcích.

Zde paleontologie dokazovala, že člověk byl pouze cizí vetřelec, a zachovala důkazy o jeho zločinném zničení původního života na planetě. Nic nepomohlo, že zakrýval svůj původ příchodem odkudsi z Bílých Hvězd.

Rozsáhlé stepi Zadní polokoule, nyní prašné a pusté, měly kdysi stejně bohatý život jako nedozírné roviny vysoké vlnící se trávy s miliónovými stády savců a hejny ptáků, zničené kdysi v Americe i v Africe.

„Tiviso, co je s tebou?“ zeptal se Tor.

„Zamyslila jsem se! Přines přístroje, uděláme craniogramy,“

Tivisa přimhouřila šikmé oči, unavené od prudkého světla.

Trojice poutníků a tři věrné devítinožky vytrvale překonávaly stoupající terén a nořily se do stínu temně fialových srázu hlavního masívu.

Sluneční paprsky už klouzaly paralelně s povrchem náhorní plošiny, když se soutěska rozšířila. Horizont začal klesat. Vzadu zůstala široká proláklii1a s pralesem, vpředu, směrem k rovníku, se prostíral kamenný chaos různobarevných hornin, vymletých ještě před vysycháním planety.

Hřebeny, zubaté okraje, pravidelné kužely i stupňovité pyramidy, průsmyky jako tržné rány, stěny s pravidelnými sloupovitými útvary, suť i vyschlá koryta, to všechno se mísilo v pestrém labyrintu se skvrnami hustých stínu, hned temně modrých, hned zas fialově černých.

V dálce, v zamlženém oparu, ozářeném zapadajícím purpurovým sluncem, vyrovnávaly se nakupeniny a nepozorovaně přecházely v pouštní step roviny Men-Zin. Prašnou clonou nad obzorem slabě probleskovala voda. Purpurová mlha se tam proměňovala v rozervanou hradbu modrých obláčku, ležících nízko nad stepí.

Zde bylo chladněji a Pozemšťané se dali z kopce do běhu.

Serpentinovitá cesta byla místy přehrazena sesutými kameny. Poutnici běželi celé hodiny a vedle nich, o nic pozadu, spěchaly tři devítinožky. V nižších polohách ležela zóna písků, navátých v dávných dobách větrem na úbočí předhoří. Písečné závěje přetínaly cestu v ohybech jako ostré hřebeny.

Tivisa těžko dýchala, také na Toru a Genovi byla patrná únava. Astrofyzik se znenadání zastavil.

„Proč vlastně běžíme? A k tomu takovým tempem!

K vodě na horizontu máme ještě daleko, a právě se stmívá. Přece jsme nestanovili přesně dobu, kdy přijdeme do Kin-Nan-Te.“

Tivisa se rozesmála a nabrala dech.

„Ano, proč? Zřejmě nás podvědomě žene touha být co nejdál od nepříjemných lesů a jejích obyvatel. Vyhlašuji odpočinek!“

Vertikální pruhy selenitových krystalů přetínaly strž kopce, pod nímž se astronauti utábořili. Kvůli bezpečnosti rozestavili kolem tábora devítinožky. Ochranné pole sice nezapojili, ale z neviditelných paprsků vytvořili bariéru, spojenou s automatickým ochranným relé.

„Pro případ, že se i tady vyskytují požírači lebek,“

usmál se Gen Atal, když seřizoval paprskovou hradbu.

Tor Lik zkusil navázat spojení s hvězdoletem prostřednictvím odraženého paprsku, ale bezúspěšně. Výkonnost robotů nestačila vytvořit vlastní vlnovou trasu, a bez ní vyžadovalo dálkové spojení znalost atmosférických podmínek.

… Tivisu probudil tichý šelest a dívka si hned neuvědomila, že to ševelí vítr, který před svítáním vál z prostorné roviny Men-Zin. Ostnaté keře kolem se podobaly zasmušile skloněným trpaslíkům s pocuchanými vlasy, sahajícími až k písku. Zachvívali se a žalostně pokyvovali hlavami.

Tivisu zachvátil na okamžik stesk, ale hned zase zmizel.

Sama přesně nevěděla, jestli to způsobil vítr, stálý průvodce člověka na Zemi, zde tak dlouho postrádaný, anebo smutné rostlinstvo tormanské pustiny.

Vydali se na další pouť. Cesta se zlepšila. Roboti zatáhli krátké ostré tlapky a nahradili je hřídelíky s měkkými příchytkami vespod, vysunuli stupátka pro nohy a ve středu kovového pláště vztyčili vysokou páku, jež sloužila jezdci k řízení i jako opora. Nadšenci jezdili bez páky, ale vyžadovalo to okamžitou reakci a vyvinutý cit pro rovnováhu.

Pak se ovšem obyčejná jízda stávala sportem. Tivisa ve svém temně granátovém skafandru s růžovými ozdobami, s vlající hřívou černých vlasů, půvabně a obratně balancovala na stupátkách a řítila se pustým krajem. Gen Atal ji okouzleně pozoroval a div neudělal přemet, když jeho devítinožka před zatáčkou přibrzdila.

Dívka udala tak prudké tempo, že za dvě hodiny už všichni sestoupili do širokého říčního údolí. Kdysi tu tekla mohutná řeka. Když po vykácení lesů byla zbavena nepostradatelného vodního přepadu, změnil se její tok s mnoha přehradami v řadu jezer, jejichž odpařování bylo tím větší, čím méně vody v nich zbývalo a čím sušší se stávalo podnebí.

Zakrátko se jen podél nejhlubších míst bývalého koryta táhla ojedinělá jezírka s hustým solným roztokem.

Rudé písky tvrdé jako beton pokrývaly okraje údolí. Blíž k vodě růžověly, byly stále světlejší, a kolem jezer přecházel zrak z oslnivé hry světelných paprsků v pásech tyrkysových, ametystových a nafialovělých krystalů. Stejné krystaly pokrývaly prosolené zbytky mrtvých stromů, trčících v dusném vedru tu a tam z mělké namodralé vody nad nehybnou hladinou jezírek.

Pozemšťané ztratili určitý čas objížděním rozbředlého bahna a přeťali koryto v místech, kde bývalý přítok vyhloubil ve vysoké hrázi úžlabinu, která jim ulehčila výstup na stometrový svah. Smysl pro orientaci ani zde astronauty nezklamal. Sotva se vyšplhali na břeh, uviděli ohromné město. Rozkládalo se pouhých pár kilometrů od řeky. Jen vysoký břeh a nezvyklá refrakce rozžhaveného vzduchu nad slanými jezery zabránily poutníkům, aby největší město Zadní polokoule viděli už z hor. I zdálky zpozorovali, že stará část je daleko zachovalejší než oblasti vystavěné později.