Velké oči, teď vytřeštěné a skelnaté, hovořily o nočním způsobu života. Dva páry zahnutých tlap byly tak blízko u sebe, že vzbuzovaly dojem, jako by oba vycházely z jednoho místa na trupu. Pod těžkou hranatou hlavou byl vidět další pár končetin, dlouhých a svalnatých, se srpovitě zakřivenými drápy. Široká tlama bez pysků byla otevřená a odhalovala dvojitou řadu kuželovitých otupených zubů.
Buď účinek narkotika, nebo náraz na strom způsobil, že příšera vyzvrátila páchnoucí obsah svého žaludku.
Tor Lik chytil Tivisu prudce za ruku a ukázal na polostrávenou lidskou lebku vyvrženou s ostatními úlomky kostí. Oba výzkumníci sebou trhli při výkřiku Gena Atala:
„Buďte opatrnější, přichází k sobě!“
Zadní tlapa zacukala jednou, podruhé… — To není možné! přemýšlela Tivisa. — Paralyzátor účinkuje nejméně hodinu. — Rozhlédla se a uskočila před pohledem několika párů očí, stejně velkých a rudých, jaké měla uspaná nestvůra. Hleděly na ni upřeně z temnoty. Jedno ze zvířat, polozakryté ztrouchnivělou vrstvou, plížilo se svíjivě k omámenému živočichu.
„Tore, rychleji!“ zašeptala Tivisa.
Ochranné pole robota odmrštilo drzého netvora a jeho řev zanikl v neproniknutelné stěně.
Tor Lik postavil devítinožku na druhou stranu a Tivisa se začala obírat anestezovaným zvířetem. Gen Atal vytáhl ze svého robota přístroj podobný Tivisině paralyzující pistoli a nasadil na něj okrouhlé pouzdro s ozubeným čepem uprostřed. Astrofyzik zatím pomáhal Tivise. Převrátili společně trup obludy a pořizovali elektronogramy.
Gen Atal nastavil pistoli na maximální úder a vystřelil vzhůru podél stromu, u kterého stáli. Pouzdro dokonale přilnulo k vidlici dvou mohutných větví ve výšce víc než tři sta metrů. Na dálku řízený motor spustil na tenounkém lanku záchytnou karabinku. Gen k ní připevnil propletené popruhy, spojil je dvěma přezkami, a provizorní výtah byl hotov.
Za několik minut se Tivisa vyhoupla do závratné výšky, tažená motorem ukrytým v pouzdře. Pomocí vlastní pistole zatloukla do kmene několik skob s kroužkem pro zabezpečovací lanko a závěs robotů. Poslední se vznesl do větví Gen Atal a jeho devítinožka. Sotva se vypnulo ochranné pole obludy číhající za stromy se vrhly ke zvířeti, které se dosud neprobralo. Chřupot kostí a táhlé vytí nepřipouštěly pochyby o osudu Jednoho z posledních velkých živočichů, kteří obývali planetu předtím, než ji zpustošil člověk.
Štíhlý kmen, pevný jako ocelové péro, se slabě pohupoval při práci zvedacího motoru.
Tivisu příhoda rozveselila. Po chůzi zaprášenými rovinami a městy se zase poprvé ocitla v opojné výšce. Tenký kmen zesiloval pocit nebezpečí, a situace, v níž se dívka mohla spoléhat jen na sílu vlastního těla i mozku, ji velice vábila…
Gen Atal se vysoukal ještě výš. Z neproniknutelné spleti listí se ozval jeho vítězoslavný křik:
„Tak přece existuje!“
„Co existuje?“ zeptal se Tor Lik.
„Vzdušné proudění, stabilní vítr!“
„Samozřejmě! Jestli jsme jen proto lezli do téhle výšky, mohli jste se mě zeptat už dřív.“
„A jak se ti podařilo bez přístrojů zjistit vzdušné proudění?“
„Všimli jste si zvýšené vlhkosti v korunách?“
„Ano, samozřejmě! Teď je všechno jasné! To tedy vysvětluje ohromnou výšku stromů! Snaží se dosáhnout stálého vzdušného proudu, který vane nad horami a přináší vláhu ze závětrné strany… Výborně zařízeno! Vystupte sem ke mně, zapneme robota a začneme sestrojovat kluzák.“
„Kluzák?“
„No ovšem. Pamatoval jsem na to, abychom se mohli přepravovat přes průsmyky, řeky nebo mořské zálivy.“
Jednolitý zelenohnědý příkrov byl asi o sto metrů níž než věžovitá koruna stromu, který si astronauti vyhlédli.
Směrem k rovníku a osovému poledníku přetínaly lesní porost strmé svahy šedofialových hor. Za nimi protékala kdysi veliká řeka úrodnou rovinou Men-Zin, a bylo tam i jedno z nejstarších měst na planetě, Kin-Nan-Te. Pozemšťané se chtěli do něho dostat, a odtud pak přivolat letadlo.
Gen s Torem začali rozbalovat ohromné dílce nejjemnější průsvitné tkaniny a napínali ji na rámy z vláken, která na vzduchu okamžitě tvrdla.
Tivisa plnila informační cívky novými pozorováními.
Když vyšlo slunce, sestoupili astronauti níže, ukryli se v listí a čekali, až zesílí větrné proudy. Z velkých, hákovitě zahnutých listů vycházela opojná vůně, z níž cestovatelům vysýchalo v krku.
„Bude líp, když si nasadíme masky,“ radila Tivisa.
Muži ji poslechli a dýchání se zlepšilo. Tor Lik přitisknutý ke kmeni se kochal pohledem na Tivisu. Uvelebila se v rozsoše větve protáhlé jako obří dlaň a za mírného pohupování klidně pracovala v třísetmetrové výšce, jako by celý svůj krátký život prožila na stromech.
Gen Atal rozdal trubičky s potravou a zamyslil se.
Nemohu zapomenout na lebku ze žaludku té obludy,“
řekl najednou. „Že by to byli lidožrouti?“
„Je to možné,“ odpověděla Tivisa. „Spíš se ale živí mrtvolami. Vzpomeňte si na dvě zvláštnosti, které si vzájemně odporují. Rozměrem se zvířata podobají velkým dravcům, ale jejich zuby, i když mohutné, jsou krátké a tupé. Jsou to patrně největší suchozemští živočichové na Tormausu, kteří se uchovali proto, že změnili druh potravy.
Došlo k tomu asi v době katastrofy ve Století Hladu, kdy o mrtvoly nebyla nouze, jestli dokonce sami lidé s nimi nesoupeřili v pojídání stejné stravy.“
„Říkáte strašné věci, Tiviso,“ řekl zachmuřený Gen Atal.
„Příroda si pomáhá ze slepých uliček nejnelítostnějšími cestami. Kanibalismus přestává být zakázanou věcí při nízkém rozvoji emocí a intelektu, kdy neodbytná žádost hladového těla zatemňuje city a paralyzuje vůli.“
Tor Lik natáhl unavené nohy.
„Jestli tu byl někde sežrán člověk, rozhodně nemůže být krajina liduprázdná.“
„Tuponosí dravci dovedou proběhnout velké vzdálenosti.
A pak zapomněls, co nám nedávno říkali v Biologickém institutu?“
,O potulných lidech i celých osadách, ukrytých v odlehlých oblastech?“ rozpomněl se Tor Lik. „Možná že to je ono nebezpečí, na které nás upozorňovali.“
„Ale mohli myslet i limaje, nebo tyhle zde“ ukázala Tivisa dolů a mrštila tam prázdnou tubu.
V odpověď se ozval ohlušující řev.
„Přece jen je strašné, že nás nevarovali,“ řekl Tor Lik.
„Nebo sami nic nevědí?“
„Tomu lze těžko uvěřit!“ odporovala Tivisa. „Ale je to opravdu hrozné. Třeba v rezervacích už dávno nikdo nebyl?“
„To je docela možné, protože zdejší lidi příroda nepřitahuje,“
odpověděl Tor. „Tady z ní zůstaly jen zlomky, které byly zachovány z čistě utilitaristických důvodů bez hloubky a vnitřního zanícení, bez složitých vzájemných vztahů. Jaký tu může být zájem o přírodu!“
„Jak můžeš tak mluvit?“ divil se Gen. „Navštívili jste jistě desítky rezervací — copak vás nic nezaujalo, nic nenadchlo, třeba svou neobvyklostí?“
„Ukázali nám patnáct chráněných obor,“ řekla Tivisa.
„Tím spíš. Všude jste jistě něco našli. I lidi, potomky těch, kdo pečlivě opatrovali přírodu na různých místech planety?“
„Gene, pochopte, že „všechny rezervace na Tormansu jsou nové výsadby na místě zničených lesů a stepí. Není v nich nic starobylého, stejně jako u nemnohých druhů zvířat v zoologických zahradách. Ta zvířata zdegenerovala a znovu byla vrácena k domněle divokému způsobu života uprostřed pravidelných řad rostlinstva. Ale neviděli jsme ani jeden opravdu veliký strom!“
„Pak tedy jsme všichni tři poprvé na ostrůvku pravěké tormanské přírody! Ale už bych tu nerad zůstával déle.
Tři dny úplně stačí.“
„Úplně, Gene! Nemáme na co čekat. Možná že se sem ještě vrátíme vrtulníkem, abychom vypátrali neznámé pisklouny,“ řekla Tivisa.
V listí slabě zašelestil vítr. Pozemšťané rychle smontovali druhý kosočtvercový kluzák z tkaniny, která téměř nic nevážila, a přidělali mu turbínová pouzdra s úhlednými vrtulemi. Energie v nich bylo všehovšudy na dvě tři minuty, které postačily pro v start. Gen s dvěma roboty tvořili posádku jednoho kosočtverce. Tivisa, Tor a třetí devítinožka zaujali místa na konstrukci druhého kluzáku. Vrtule se roztočily, průzračné kosočtverce jeden za druhým sklouzly z vrcholku stromu a pluly pomalu nad kobercem slitých korun směrem k horám. Gen Atal vydechl úlevou. Dokud se točily vrtule, dostihly kluzáky okraj lesa, a uchváceny stoupajícím vzdušným vírem, doletěly ke druhému horskému valu. Kolmé, temně fialové stěny vysokých náhorních plošin se nedaly při slabých vzdušných proudech překonat.
