„Ano, je podivné, proč se nevzdali starodávného pochovávání tělesných pozůstatků?“

„Zřejmě bylo nad jejich síly dát událostem jiný směr,“ řekl Gen.

„Anihilace kvality kvantitou,“ řekla Tivisa. „V zelených džunglích byl tygr velkolepým zvířetem, nahánějícím až mystickou hrůzu. Ale představte si deset tisíc tygrů, vyhnaných třeba na takovouhle rovinu! Ať je taková masa sebenebezpečnější, je to jen stádo odsouzené k záhubě, tygr v ní neexistuje!“

Gen Atal si z neznámých důvodů povzdechl a nepronesl už ani slovo.

Řídký porost se rozprostíral na všechny strany a mizel za horizontem na úpatí horského pásma. Pozemšťané došli k prvním stromům. Tmavohnědé krátké kmeny zvedaly k olověnému nebi pravidelné trychtýřovité koruny, jejichž větve nesly veliké čokoládově zbarvené listy. Neobvyklá asymetrie zakrnělých kuželů, postavených základnami vzhůru, připomínala, že v okolí Zrcadlového moře panuje stálé bezvětří. Cestovatelům bylo horko, přestože provzdušování skafandrů pracovalo naplno. Vzduch, unikající záklopkami na patách, vířil při každém kroku malé stružky prachu.

Tormanský večer bez soumraku zastihl astronauty mezi stejnými stromy, ale s daleko silnějšími kmeny a korunami tak hustými, že se jednotlivé větve ztrácely v záplavě obrovských listů. Dlouhé stíny se kladly na suchou půdu.

Strnulá obora nejevila sebemenší známky života. Když však Pozemšťané ulehli k odpočinku poblíž stromu rostoucího u cesty, slétl se kolem rozsvícené lampy jakýsi poloprůhledný hmyz. Astronauti pro všechny případy zapojili vzdušné trysky na límcích svých skafandrů. Tivisa pomalu vtáhla vzduch rozšířeným chřípím a řekla:

„Sugesce je báječná věc. Patrony trysek jsou zásobeny pozemským vzduchem, a třeba vím, že je to jen atomární směs, absolutně bez chuti i vůně, cítím, že zdejším dusnem vane aromatický vítr severních jezer… Pracovala jsem tam před expedicí.“

„Zde musí každý ventilátor připadat člověku jako severní vítr, proti tomu vedru a prachu,“ zabručel Tor Lik, vytáhl chladicí polštářek a přilehl k boku svého robota.

Dvanáctihodinová tormanská noc trvala příliš dlouho, než aby astronauti mohli čekat do svítání. První se probudil Gen Atal, zmořený hrůzostrašnými sny. Zjevovaly se mu mihotavé gigantické stíny, neurčité postavy, jež se přikrádaly podél nakloněných kamenných hrází, rudé chuchvalce kouře v zejících propastech. Gen nějakou dobu ležel a snažil se analyzovat svá vidění, dokud nepochopil, že podvědomé instinkty ho upozorňují na hrozící nebezpečí, vzdálené sice, ale nesporné. Vstal, a v tu chvíli se probudila i Tivisa.

„Zdálo se mi něco ošklivého, zneklidňujícího. Zde na Tormansu cítím v noci zvláštní tíži, hlavně před rozbřeskem.“

„Hodina Býka, dvě hodiny po půlnoci,“ poznamenal Gen Atal. „Tak nazývali pravěcí lidé dobu krátce před svítáním, kdy prý panují démoni zla a smrti. Mongolové ze Střední Asie věřili, že vláda Býka končí, když koně před rozedněním uléhají na zem.“

„Na tom není nic divného,“ ozval se astrofyzik. „Je to docela zákonitý pocit, v němž je obsažena fyziologie organismu ještě z prvobytných dob a zvláštní stav atmosféry před svítáním.“

„Pro Afiho je všechno spojeno s kosmem!“ zasmála se Tivisa.

Genův rudozlatý robot se hnul kupředu. Vysoko zvednutá lampa na pružném stvolu osvětlovala cestu. Černé stíny divoce tančily v prohlubních a výmolech, jako v Atalových snech. Devítinožka na nerovné půdě poskakovala, a tma se hned těsně přibližovala, hned zas na chvíli ustupovala.

V návalech temnoty vždy na okamžik zaplály ojedinělé ohýnky hvězd. Napravo nemohoucně svítil měsíc Tormansu, a jeho bledý svit spoře ozařoval pravidelný vršek vzdálené hory. Aniž věděli jak, dosáhli cestovatelé průsmyku. A znovu měli před sebou holou pustinu… Začal sestup, stejně povlovný jako byl výstup. Vepředu se v řídnoucí tmě rýsovalo něco temného a zakrývalo celý, stěží viditelný horizont. Dole bylo slyšet slabý rovnoměrný šum.

Pozemšťané už přivykli ohromným vyschlým prostorám Jan-Jachu a neuvědomili si hned, že to bublá voda. Krátké svítání zhaslo robotovu lampu a vpravo vzadu zaplálo ponuré purpurové slunce. Stoupalo, jasnělo, a mezi horami se objevila kotlina. Kdesi pod svahem šuměla říčka a za ní, na nízkých kopcích, rostla houšť gigantických stromů.

I v astronautech, zvyklých na stopadesátimetrové pozemské eukalypty a sekvoje, se zatajil dech. Řady poměrně štíhlých kmenů, vysokých dvě stě padesát až tři sta metrů, vytvářely nahoře souvislý příkrov z větví a listí. Pozemšťané sestoupili k říčce. Očekávali průzračný horský potok běžící přes oblázky a štěrk, ale narazili na hlubokou, temnou, skoro nepozorovaně plynoucí vodu, přehrazenou kusem obrovitého stromu spadlého napříč. Šestice poutníků, tři lidé a tři roboti, přešli opatrně přes kluzkou hráz na měkký mechovitý porost. Devítinožky musily dělat skoky, aby v něm neuvízly krátkýma nožkama. Mech vystřídala opět suchá kamenitá: půda, pokrytá v lesním pásmu silnou vrstvou zetleného listí a větví. Pod nohama chodců se poloshnilý příkrov měnil v červenohnědý prach. Zřejmě celá staletí nikdo nevstoupil na tyto zvetšelé zbytky.

„Takhle tedy vypadaly tormanské lesy před příchodem našich hvězdoletů!“ řekla Tivisa tiše.

„Zajímalo by mě, kdo tu v těch dobách žil?“ položil otázku Gen Atal a zvířil temný prach, když nohou prohrábl zpuchřelou vrstvu listí a plodů. „Zde dole by se někdo stěží uživil!“

„V pozemských pralesích se všechno živé soustřeďovalo tam,“ ukázala Tivisa rukou ke zkřiveným větvím v nedohledné výšce.

Jako odpověď na její posunek se rozlehl lesním tichem vysoký svištivý skřek. Pozemšťané ztuhli překvapením.

Kdesi v dálce se ozvala odpověď připomínající hvizd rychloběžné diamantové pily.

Tor Lik vytáhl spěšně stereoteleskop a snažil se zahlédnout něco v hustém listí. Ale ve třísetmetrové výšce postřehl jenom nepatrný pohyb větví.

„Tak vida!“ vykřikl vesele Gen Atal. „Všechno za Zrcadlovým mořem přece jen nevymřelo! Všechno Tormanťané nesnědli!“

Působí-li faktor Ahrimanovy Střely, pak tam zbylo sotva něco kloudného,“ zašklebil se Tor Lik. „Ten skřek ve mně nevzbuzuje zrovna sympatické pocity.“

Astronauti dlouho stáli, poslouchali, a nastavili oko robotovy kamery na malou světelnost. Ale zdálo se, že obrovitý les v sobě neuchoval o nic víc života než zchátralé krabicovité domy ve městě Čendin-Tot.

Ještě dva další dny strávili astronauti v lese a prodírali se nánosy rostlinného prachu z kopce na kopec. Občas narazili v hustém porostu na malé průrvy, které jako sloupy oslnivého jasu vystupovaly vzhůru. Ve výšce bylo vidět olověně šedé nebe, orámované čokoládovými větvemi s hustým listím. Třetí den se zastavili na kraji menší mýtiny.

„Ztrácíme zbytečně čas,“ řekla Tivisa rozhodně. „Jestli se ve zdejší rezervaci, která je nesporně prastará, uchovalo pár podobných křiklounů, pak máme mizivou naději, že bychom je mohli uvidět, natož pozorovat. Mají před člověkem příliš velký strach.“

„Kromě tamtoho!“ zašeptal Gen a ukazoval rukou k protilehlé straně mýtiny.

Za sloupem světla se mezi stromy ukrylo zvíře o něco menší než medvěd. Bystré oči, podobné ptačím, pozorovaly nehnutě stojící astronauty beze strachu, jako by odhadovaly vlastní síly proti moci vetřelců.

Tivisa vytrhla narkotizační pistoli a poslala stříbrnou ampulku do boku zvířete. Vyrazilo krátký hluboký řev, poskočilo, a když dostalo druhou ampuli do zadní nohy, zmizelo. Gen Atal se vrhl za ním. Tivisa zkrotila jeho zápal, když mu řekla, že preparát účinkuje na velké plazy během dvou minut. Jestliže má ovšem zvíře hlouběji uloženou nervovou strukturu, trvá to i déle.

Stopa vyrytá ve zpuchřelém nánosu vedla k úpatí obrovitého stromu, který vynikal i mezi okolními giganty. Zvíře omámené silným narkotikem, naletělo prudce na kmen a svalilo se naznak. Nesnesitelný mrtvolný pach donutil astronauty, aby si nasadili nosní filtry. Teprve pak mohli přistoupit těsně k neznámému živočichu. Měl kůži černou jako tormanská noc, bez chlupů, celou pokrytou šupinami.