Dívka pohlížela na Vira zářícíma a zároveň smutnýma očima, jako by litovala, že mu nemůže dát víc. Rozpuštěné černé vlasy s popelavým odstínem jí po obou stranách oblého polodětského obličeje spadaly na hubeňoučká ramena.

Mladá Tormanťanka stála slavnostně pohroužená do sebe, jako by konala nějaký obřad. Položila si obě dlaně na srdce a sepjaté je vztáhla k astronavigátorovi.

Takovou oběť nemohl odmítnout, nemohl pohrdnout darem, který byl na Tormansu nejvyšším projevem lásky a vděčnosti. A on ani odmítat nechtěl. Zdvihl Su-Te a pevně ji k sobě přitiskl.

Do svítání nebylo daleko. Vir seděl u dívčiny postele.

Su-Te spala tvrdě, s dlaněmi podsunutými pod tvář.

Pozemšťan hleděl na klidný a krásný obličej své milé.

Láska ji pozvedla nad svět Jan-Jachu a Virova síla i něha ji učinily nepřístupnou strachu, studu i mlhavým obavám.

Způsobil, že pocítila vlastní krásu a naučila se lépe chápat nuance své proměny. A ona zase v něm probudila vzpomínky na krásné dny života…

Před Virovým vnitřním zrakem defilovala dlouhá řada nezapomenutelných obrazů ze Země. Třeba posvátná dolina v Karakorumu, obklopená baštou fialových skal, nad nimiž v bezprostřední blízkosti zářily sněžné vrcholy. Tam, u řeky barvy berylu, zurčící neúnavně po černých kamenech, stála jako vidina lehká budova výzkumné stanice.

Cesta dolů vedla v mírných zákrutech přes háj obrovitých himálajských jedli k sídlišti Vědeckého ústavu pro poslechový průzkum hlubinných zón vesmíru. Astronavigátor si velmi rád připomínal roky strávené na stavbě nové observatoře ve stepi brazilské náhorní plošiny, nízké oblety Vysokých Lianosů s ohromnými stády zeber, žiraf a bílých nosorožců, převezených sem z Afriky. Nebo prstence vysázených lesů s namodralým a stříbřitým listím v jižní Africe, temně modré noci v zasněžených lesích Grónska či hrozným větrem zmítané budovy jedenáctého uzlu astrosítě na břehu Tichého oceánu.

V mysli si Vir vybavil i další uzel na Azorských ostrovech, kde v klidných dnech je moře tak bezedné a průzračné…

A pak cesty za odpočinkem na posvátná místa pravěkých chrámů: Řecka, Indie, Rusi…

Ani sebemenší obava o budoucnost, kromě přirozených starostí nad svěřenou prací, kromě přání stát se lepším, odvážnějším, silnějším, vykonat co možná nejvíc ve prospěch celku. Hrdá radost pomáhat každému a zvyk spoléhat se na stejnou podporu a pozornost všech lidí kolem sebe.

Vir Norin se skláněl nad Su-Te a hrozně si přál, aby i ona mohla uvidět všechna překrásná místa jeho rodné planety.

Mladé ženy jsou vnitřně méně usedlé než muži, daleko víc touží po změně dojmů, a proto tím hůře snášejí tíseň inferna. Vir snil o tom, že nesčetná zranění, jež utrpěla něžná duše mladé Tormanťanky, by se na Zemi zahojila beze stop. A věděl, že se to nikdy nesplní…

Su-Te ucítila jeho pohled, ještě se však úplně neprobrala ze spánku a šťastné únavy. Ležela dlouho se zavřenýma očima, až konečně se zeptala:

„Ty nespíš, miláčku? Odpočiň si zde, vedle mne.“ Mluvila ze spánku tenkým hláskem jako dítě. „Ještě nikdy se mi nezdál tak radostný sen! Jako bys ode mne odejel nakrátko do nějakého malého městečka. Vypravila jsem se za tebou.

Bylo to naše město, a přece úplně jiné. Lidé, kteří mě potkávali, zářili laskavostí, nabízeli se, že mi tě pomohou najít, zvali mě, abych si odpočinula, a doprovázeli mě tam, kde bych mohla zabloudit. Pak jsem šla měkkou svěží trávou po cestičce k veliké vodnaté řece, a tam jsem tě uviděla!“ Su-Te našla Virovu ruku, přiložila si ji ke tváři a znovu usnula.

Astronaut se ani nepohnul, hrdlo měl podivně sevřené.

Když sen, vyvolaný jeho myšlenkami, byl pro dívku nesplnitelnou touhou, jak málo lásky existuje dosud na Tormansu, kde tohle čisté stvoření, jakoby přesazené na zdejší planetu ze Země, prožije svůj kratičký život! Myšlenka, která ho už dávno trápila, stala se nesnesitelnou. Uchopil pomalu Tormanťančinu ruku a začal jeden po druhém líbat krátce ostříhané nehtíky s bílými skvrnkami, které stejně jako spleť modrých žilek na těle i lehce narudlé oční bělmo svědčily o špatné výživě, neléčených nemocech v dětství a těžkém životě matky. Su-Te s víčky pevně semknutými se usmála ve spánku. I bez rodiny, bez mateřské výchovy vznikají takoví lidé! To přece dokazuje, že Rodis má pravdu, když věří v prvotní dobrý základ člověka. Na Zemi taky neexistuje rodina ve starém pojetí, ale nezničili jsme ji, pouze rozšířili na celou společnost…

Vir nehlučně vstal, přehlédl pokoj s koberci i portiérami a zaposlouchal se do rámusu a dupotu, jež sem zaléhaly ze všech stran probouzejícího se domu. Na ulici pisklavě zaňafal psík, s rachotem se přehnal dopravní vůz.

Smutek zachvacoval Pozemšťana stále silněji. Astronavigátor, mezihvězdný cestovatel s náročným psychickým tréninkem, se ocitl ve slepé uličce, z níž neviděl východisko.

Jeho náklonnost k malé Su-Te se nečekaně a prudce změnila v lásku obohacenou o tak silnou něhu a lítost, jaké by v sobě nikdy nehledal. V člověku, vychovaném podle pozemských zásad, lítost nutně vyvolávala touhu po sebeobětování.

Ne, musí se poradit s Rodis. Kde vůbec je…?

Fai strávila noc debatami o problematice KŽI. Gzer Bu- Jam přišel do svatyně Tří Kroků ještě jednou s několika přáteli. KŽI začali svou první oficiální návštěvu sporem a chvástavě dokazovali vlastní výhody před DŽI, především daleko větší svobodu ve všem konání. Rodis je zdrtila, když jim řekla, že jejich domnělá svoboda jim dovoluje činit pouze to, co neškodí prestiži ani ekonomice státu a co není nebezpečné pro „hadonoše“, oddělené od normálních lidí hradbou privilegií.

„Zamyslete se nad svým pojetím svobody a pochopíte, že záleží jen v právu dopouštět se nízkých činů. Váš protest proti útlaku bije do nevinných lidí, kteří mají daleko k jakékoli účasti v podobných záležitostech. Vládci vám neustále tvrdí, že je třeba chránit lid. Před kým? Položili jste si někdy takovou otázku? Kde jsou, ti domnělí nepřátelé?

Jde jen o strašáky, s jejichž pomocí vás nutí, abyste všechno obětovali; a co nejhorší, podřizují si vaši psychiku, řídí vaše myšlenky a city falešným směrem.“

Gzer Bu-Jam dlouho mlčel, pak začal Rodis vyprávět o bezpříkladném útisku KŽI.

„To všechno,“ řekl, „je vyškrtnuto z historie a dochovalo se jen ústním podáním.“

Fai se dozvěděla o otravách v masových měřítcích v době, kdy výroba na vyčerpané planetě nepotřebovala dřívější množství dělníků. A naopak, o nuceném umělém oplodňování v epochách, kdy ženy odmítaly rodit děti pro předčasnou smrt.

Vědci vládcům vždycky pomáhali. Vynalézali strašné zbraně, jedy, znehodnocovali potravu i zábavu, balamutili lidi lstivými slovy, křivili pravdu. Tím se v lidech zakořeňovala nedůvěra a nenávist k DŽI, touha urážet je, mlátit, nebo jednoduše zabíjet jako přisluhovače utiskovatelů. KŽI nechápou jejich řeč, jednotlivá slova u nich znamenají docela něco jiného než u DŽI.

„Co se týká řeči, vy sami jste vinni,“ řekla Rodis. „U nás na Zemi byla doba, kdy při velkém množství jazyků a různé kulturní úrovni měla jednotlivá slova úplně rozdílný význam. Dokonce uvnitř jediného jazyka, v různých společenských vrstvách. A přece se nám podařilo obtížnou situaci překonat, když jsme spojili pozemské lidstvo v jedinou rodinu. Usilujte o jasnost a čistotu slov, a vždycky se s DŽI domluvíte.“

„O čem se domlouvat? Jejich pravda není naší pravdou!“

„Tak? Životní pravda se získává tisíciletou zkušeností národa. Ale rychlé změny v životě technicky rozvité civilizace komplikují cestu k pravdě, činí ji vratkou jako na příliš citlivých vahách, které nemohou přijít do rovnovážného stavu. Najít pravdu společnou pro většinu lidí se s pomoci exaktních věd nepodařilo, protože nebyla stanovena kritéria pro její definici. Kritéria, neboli míra, se ukázala v některých obdobích pro vývoj společnosti důležitější než sama pravda. Naši předkové na Zemi to věděli už před několika tisíciletími: v Řecku, Indii, Číně…“ Fai se na chvíli zamyslila a pokračovala: „Snahy o prohlédnutí se vyskytovaly odpradávna v proroctví duševně chorých, kteří intuitivně chápali ohromnou závažnost míry. V Apokalypse čili Zjevení svatého Jana, jednoho ze zakladatelů křesťanské víry, čteme slova: — I pohleděl jsem, a aj, kůň vraný, a ten, kterýž na něm seděl, měl váhu v ruce své…