Sen o míře, která by stanovila skutečnou pravdu lidstva, se splnil, když byly vynalezeny elektronické komputery. Získali jsme možnost odhadovat hoře a radost, což je důležité pro harmonii mezi citem a povinností. Máme ohromnou organizaci, která se tímto problémem zabývá. Říkáme jí Akademie Hoře a Radosti. U vás by DŽI s vaší pomoci měli stanovit kritéria a najít pravdu, za niž je třeba potom společně bojovat, a ničeho se nelekat…

Pravda je zároveň spravedlnost, lež se rodí ze strachu.

Ale netrvejte příliš na přesných definicích. Pamatujte, že spravedlnost je pojem subjektivní, člověk se ji snaží zobjektivizovat, ale je to vládkyně, jež se každému zjevuje v jiném rouše.

Výchova k pravdě nemůže být zahalena do abstraktních formulací. Je to především hrdinství uskutečňované na všech stupních života. Vzdejte se osočování, přerušte styk s těmi, kdo pravdu zrazují, buďte přístupní jen dobrým, čistým myšlenkám, a získáte osobní nepřemožitelnost v boji se zlem.“

Tak trpělivým přesvědčováním, působivě a s nezaujatostí napínala Fai Rodis vlákno za vláknem mezi příslušníky DŽI a KŽI. Ostatní bylo záležitosti osobních kontaktů.

Poprvé se DŽI a KŽI sešli jako rovnocenní partneři v podzemí Chrámu Času.

Tael byl překvapen bystrým úsudkem, podivuhodnou chápavostí v učení i zájmem o všechno nové u lidí, které si DŽI zvykli považovat za tupou a pasivní část lidstva. KŽI chápali nové myšlenky dokonce rychleji než DŽI, kteří měli sice vycvičené myšlení, ale byli zkostnatělejší.

„Proč se nesnažili získat vědomosti, proč se jejich vývoj zastavil?“ přemítal inženýr v rozmluvách s Fai. „Ukazuje se, že oni nejsou o nic horší než my!“

„Když říkáte oni a jejich, dopouštíte se právě největšího omylu. Jsou to absolutně stejní lidé, které vaše společnost uměle vybrala a odsoudila žít v podmínkách primitivního boje o existenci. Během krátkého života se v nich rozvinou jenom nejbanálnější city a KŽI klesají pod tíhou neuspořádaného života stále hlouběji. Podobně jako pozemská plemena, která před desetitisíciletími odešla do tropických pralesů a vydávala všechny síly jen na to, aby přežila. Jejich příslušníci, pokolení za pokolením, intelektuálně degenerovali, ztráceli tvůrčí energii. I obrovské odrůdy stepních slonů či gigantičtí hroši mohutných řek Země zakrsli v lesích a změnili se v drobné druhy. Vaším,pralesem’ je krátký život s perspektivou předčasné smrti v drsných přelidněných městech, se špatnou stravou a nezajímavou prací.

„Ano, celkem vzato, jsou KŽI jen laciným mezičlánkem mezi drahými stroji,“ řekl Tael. „Nedosáhnou ani mistrovství, ani radosti z tvůrčí práce! Nedávno mi položili otázku: Vy umíráte nemocní a vzdělaní, my mladí a hloupí.

Co je pro člověka horší? Pokusil jsem se jim vysvětlit, že špatná práce kohokoli z nás postihuje naše bezbranné bratry, rodiče a děti, nikoli nenáviděné utiskovatele. Ti mají prostředky, aby se ochránili. Myslím, že KŽI mě pochopili.“

„A přece mají proti DŽI přednost,“ řekla Rodis. „Podívejte se na ty svěží postavy Gzer Bu-Jamovy skupinky.

Nepotřebují skoro nic, o to jsou svobodnější. Přála bych vám vidět Gzer Bu- Jama, když na obrazovce devítinožky spatřil Evizu Tanet! S jakou dětsky čistou radostí se na ni díval!Uviděl jsem ji, svůj sen, ještě jednou, a teď mohu umřít!’ Tady máte hrubého, nevzdělaného KŽI!“

Zazněla tichá výzva robota. Fai zapnula spojení. Na obrazovce se objevil Vir Norin a řekl:

„Chtěl bych k vám přivést Su-Te.“

„Ano. Z bezpečnostních důvodů přijdu do podzemí.“

„Čekám na vás.“ Když Tormanťanka uviděla Rodis, povzdechla ostře a krátce, jako by se zajíkla. Rodis jí podala obě ruce, přitáhla děvče k sobě a pohlédla do upřímné tváře, která k ní vzhlížela.

„Vy jste vládkyně Pozemšťanů…? Že se, hloupá, vůbec ptám,“ řekla Su-Te a poklekla před Fai. Ta se hlasitě rozesmála a lehce dívku pozvedla. Tormanťančiny rty se roztřásly, po tvářích jí začaly kanout slzy jako hráchy.

„Řekněte mu… On sice říká, že to tak není, a já tomu nerozumím. K čemu budu pozemskému člověku, když vy jste takoví? Veliký Hade, jsem jenom žluté pískle Ča-Chik proti ženám ze Země!“

„Řeknu,“ odpověděla Rodis vážně, usadila dívku a vzala ji za ruku.

Dlouho mlčela. Su-Te rozčilením vázl dech a Rodis jako by se probudila.

„Jste citlivá a rozumná, Su-Te, nemohou existovat slova, která bych před vámi chtěla skrýt. Vire, drahý, poštěstilo se vám, dá-li se tu mluvit o štěstí, získat miliónovou šanci. Není bohyně, ale bytost jiného rodu, je to víla. Ty útlé bytosti ztělesňovaly dobro a těšily se vždy zvláštním sympatiím v pozemských pohádkách.“

„Proč zvláštním?“ zeptala se tiše Su-Te.

„Bohyně představovala živel heroický, ochraňovala hrdinu a skoro vždy ho dovedla ke slavné smrti. Víla byla hrdinkou obyčejného života, družka dávající muži radost, něhu a povzbuzení k ušlechtilým činům. Takové pohádkové rozdělení obráželo sny a touhy lidí v minulosti. A najít zde, na Tormansu, vílu?! Co budete dělat, můj ubohý Norine?“

„Nebyl bych ubohý! Kdybych ji mohl vzít s sebou, ale ona říká, že to není možné.“

„Má pravdu, ta malá, moudrá žena.“ „Chápu a souhlasím.

Ale je možné jiné, diametrálně rozdílné východisko…“

„Vire!“ zvolala Rodis. „Tohle je přece Tormans, planeta utrpení, ponořená v hlubokém infernu!“

Vir Norin se náhle rozhorlil a jako pravý Tormanťan začal proklínat inferno, Tormans i lidský osud v tormanťanské řeči, jež podobnými kletbami oplývala. Su-Te polekaně vyskočila, ale Rodis ji objala kolem štíhlého pasu a zadržela na místě.

„To nic. To se mužům stává, když se na sebe zlobí pro vlastní nerozhodnost.“

„Rozhodl jsem se!“

„Možná že na vašem místě bych udělala totéž, Vire,“

souhlasila Rodis neočekávaně a pokračovala v pozemském jazyce: „Zahynete, ale přinesete velký užitek a ji učiníte pár měsíců, možná i několik let šťastnou. Dávejte na sebe pozor! Ona zemře, až přijde váš konec. Nebojí se smrti.

Nejhorší pro ni je zůstat bez vás. Jen tormanské ženy mohou prokázat v lásce tolik odvahy a vytrvalosti, i lhostejnosti ke všemu, co se s nimi stane. Kde jsou výpočty pro zpáteční cestu?“

„U Menty Kor. Připravili jsme je už v době obletu kolem Tormansu.“

„Budeme pro vás truchlit, Vire!“

„Co teprve já! Ale doufám, že se dožiji příletu dalšího paprskového hvězdoletu a uvidím ne-li vás, tedy jiné své krajany.“

„Jděte, Vire. Uvidíme se ještě nejednou ve zbývajícím čase. Možná že do té doby změníte své rozhodnutí…“

„Ne!“ řekl tak pevně, že Su-Te, která nerozuměla slovům, sebou trhla. Jemným ženským instinktem uhodla podstatu rozmluvy obou Pozemšťanů a slzy ji zalily, když se Fai s oběma rozloučila dlouhým polibkem.

Krátce po schůzce s Rodis objevil se Vir ve fyzikálně technickém ústavu, který byl největší v hlavním městě a pohltil skoro všechny schopné vědce na planetě. Inženýr Tael upozornil Vira, že ve zdejším „ateliéru“ může hovořit volněji než kdekoli jinde. Přikládal nadcházející besedě velký význam.

Přítomní se usadili podle přísného pořádku vědecké hierarchie.

Vpředu, blíž k předsedající skupině, zasedli vynikající vědci, vyznamenaní vládou. Mnohým se na hrudi blyštěl fialový znak planety Jan-Jach, ovinutý zlatým hadem.

Za důstojnými a zasloužilými se nedbale rozvalili představitelé střední kategorie a na konci sálu se tísnila mládež, jejíž příslušníky sem pustili jen v omezeném počtu.

„Víme o vašem vystoupení v lékařsko-biologickém ústavu,“ řekl předseda shromáždění, strohý žlučovitý člověk.

„Ale tam jste se zdržel úsudku o naší vědě. Chápeme taktnost Pozemšťanů, ale zde můžete mluvit svobodně a zhodnotit naši vědu tak, jak to skutečně zaslouží.“

„Znovu připomínám, že znám příliš málo na to, abych mohl obsáhnout souhrn poznatků a srovnat je.“

„Seznamte nás tedy s pozemskými představami o uspořádání kosmu,“ navrhl člověk s řádem „Hada a Planety“ a s velkými zelenými čočkami nad očima.

Vir se podřídil přání svých posluchačů.