Zvyk hovořit za každou cenu si vysvětlovala touhou řečníka uplatnit před ostatními svou osobnost. Kromě toho záplava řinoucích se slov skýtala člověku vnitřní uvolnění, nutné ve světě trvalého útlaku a rozčilováni. Ale mnohomluvné referáty byly čím dál tím únavnější. Eviza se zaradovala, když byla ohlášena přestávka. Vstala s úmyslem najít opuštěné místo, aby se trochu osvěžila procházkou — ale kdepak! Obklopil ji hlučný zástup vzrušených Tormanťanů a Tormanťanek všech věkových vrstev, od mladých praktikantů až po šedovlasé přednosty nemocnic a profesory lékařských institutů.

Vyhledala pohledem hlavního lékaře, s nímž přijela z nemocnice. Prodral se bez okolků davem a přistoupil k ní.

„Mám vás doprovodit do jídelny, abyste se posilnila?

Páni kolegové, rozejděte se, naše návštěvnice ze Země je hladová a unavená!“

Eviza neměla chuť na jídlo, zvláště v neznámé jídelně.

Ztrácela apetit při pohledu na nevysvětlitelné nepřátelství obsluhujících žen. Jakákoli závislost na druhém člověku byla na Tormansu pokořující. Každý se dlouho pitvořil a naparoval, než vykonal, co bylo jeho přímou povinností.

Nechuť či v nejlepším případě dokonalý nezájem o práci byly příznačným rysem vrstvy KŽI. DŽI se před nimi třásli, kdykoli čekali na nejobyčejnější službu. Na závodech a v továrnách, kde poroučeli fialoví „hadonoši“, byla situace jiná. Sebemenší odpor se bez prodlení trestal, nejčastěji transportem do Chrámu Sladké Smrti. Zato mimo dosah pronikavých očí hodnostářů a stráží se KŽI nenáviděným DŽI všude krutě posmívali. A ti beze slova trpěli, protože věděli, že z rozhodnutí Rady Čtyř se KŽI mohou kdykoli stát jejich katy.

Eviza, ponořená do úvah, šla vedle šéflékaře alejí k úzkému domu, kde byla jídelna i restaurace.

„Divíte se, proč jsem se ukryl za křovím a neběžel spisovateli na pomoc?“ zeptal se zničehonic lékař a snažil se zachytit pohled své společnice.

„Ne,“ odpověděla Eviza lhostejně. Nebyla zvědavá na osobní motivy činu plynoucího nutně ze společenského zřízení na Tormansu.

„Mohl bych si poranit ruce a poškodit mnoho lidí, kteří by marně čekali na operaci.“

Mezi stromy vyrostla jako ze země ohromná tlupa a hrnula se k nim. Vedoucí lékař zesinal, obličej mu zkřivil strach, ale Eviza poznala mladé lékaře, účastníky konference.

Přiřítili se jako vichr, odstrčili doktora a v těsném kroužku obklopili Pozemšťanku. Půvabná Tormanťanka, jejíž temná pleť, černé vlasy a jiskrné černé oči se výrazně odrážely od žlutého stejnokroje, vystoupila se smíchem před Evizu:

„Nezlobte se, že jsme vás takhle přepadli. Zpozorovali jsme, že se chystáte odejít. Kdoví, jestli se s vámi ještě setkáme! Máme některé důležité problémy, a jistě neodmítnete…“

„Neodmítnu,“ řekla stejně vesele Eviza, „jestli na to stačím. Mé znalosti jsou velmi omezené. Co vás zajímá?“

„Sex! Řekněte nám, jak se u vás na Zemi vyrovnáváte s touto příčinou mnoha utrpení, s vidinou nejvyššího i lživého štěstí. Vyprávějte nebo alespoň odpovězte na otázky, které jsme vám nemohli položit v konferenčním sále.“

Eviza uviděla palouček, chráněný před vedrem alejí vysokých hustých stromů. Všichni nadšeně přijali její návrh, aby uspořádali improvizovanou besedu právě tam. Nízká drsná tráva rozkvetla žlutými oděvy lékařů, kteří se porůznu usadili ve stínu. Pozemšťanka s nohama zkříženýma pod sebou zaujala místo na malém pahrbku před svými posluchači a vysmívala se sama sobě, že opět dělá kazatelku.

Teď byl její cíl jiný než na konferenci. Zde mohla mluvit bez obav, že bude obecenstvo traumatizovat svými formulacemi, jak se to stává při rozdílném intelektuálním vnímání. Pohlédla na temnou oblohu Tormansu, přelétla zrakem pruhy fialových odstínů… Přemýšlela, jak začít…

„Lidstvo na Jan-Jachu jednou odmítá význam a sílu sexu, jindy zas ho přeceňuje a přisuzuje mu v životě dominantní váhu. Tím, že upadá z jedné krajnosti do druhé, nedospělo dosud ke skutečné pohlavní výchově.“

„Existuje snad u vás pohlavní výchova?“ zazněla otázka.

„Existuje, a přikládá se jí velká důležitost. Člověk se musí naučit ovládat vlastní tělo, nepotlačovat sexuální touhu, ale také se jí nepodřizovat až k nevázanosti.“

„Copak se dá regulovat láska a vášeň?“

„To není správná představa. Jakmile se vyhoupnete na hřeben vlny, je třeba obratně balancovat, nechcete-li sklouznout zpátky. Když ale chcete zastavit, pak vlnu prostě opustíte, necháte ji přejít…“

Po nechápavých pohledech posluchačů si Eviza uvědomila, že v tormanských mořích neexistují obrovské vlny způsobované přílivem, a mladí lidé tudíž nevědí nic o krkolomné jízdě na latu, široké desce opatřené akumulátorem a motorem, a ovládané pouze nohama…

„Mluvila jsem na shromáždění o reciproční závislosti.

Bohatá psychika potřebuje silné a zdravé tělo, které zas mnohostranný duševní život plní odvahou, činorodostí, vytrvalostí a emocemi. Biochemie člověka vyžaduje trvalou vzrušivost mozku na jednu pětinu jeho kapacity, a to zajišťuje hladina pohlavních hormonů v krvi. Za to člověk platí — mluveno vašimi slovy — neutuchajícím a silným erotickým citem. Tlumí-li se tento cit příliš dlouho, trpí člověk buď nervovými depresemi a psychickými anomáliemi, anebo v pokořující žádosti vyhledává náhodného partnera…“

„To znamená, že je třeba oddat se vášni impulzívně, v prudkých vzplanutích,“ řekla Tormanťanka, která začínala besedu.

„Ovšem!“

„Ale co láska? Impuls přece nemůže trvat dlouho?“

„To je pravěký omyl! Člověk dorostl k opravdové lásce, ale zde u vás dál přetrvává jeskynní názor, že láska je pouze vášeň, a vášeň že znamená jen pohlavní spojení. Nemusím přece říkat, oč bohatší, prudší a delší je skutečná zamilovanost!

Dokonalý soulad všech tužeb, zálib a snů, který lze nazvat láskou, nenajdeme ani u nás na Zemi lehce a jednoduše. Pro nás je láska slovem posvátným, a znamená cit velmi obsáhlý a mnohostranný. Ale i čistě fyzická, pohlavní láska v nejužším smyslu slova nemá nikdy odstín jednostrannosti. Je to víc než rozkoš, je to služba milovanému člověku, a zároveň i kráse a společnosti, dokonce se někdy musí podřídit požadavkům genetických zákonů navzdory osobním zálibám, jestliže je obé v rozporu u lidí, kteří chtějí mít děti. Ale zákeřnou sílu nahromaděných hormonů jsme se naučili uvolňovat, abychom dosáhli vnitřního klidu a harmonie…“

„Copak jste na Zemi nemohli tuto sílu regulovat chemicky, pomocí léků?“ zeptal se Evizin známý neurochirurg.

„Lépe je nezasahovat do složité struktury hormonů, které jsou psychofyziologickým základem individua, a jít přirozenou cestou erotické výchovy.“

„Vy učíte chlapce a dívky erotice? To je neslýchané!“

zvolal neurochirurg.

Ozvalo se pohrdavé mumlání a bručení. Vysoký lékař s jakousi zářící broží na hrudi vstal, prošel kolem prvních řad posluchačů a impertinentně se na Evizu zadíval.

„Čekal jsem jiná odhalení od vyslankyně Země. Tahle jsou stará jako Bílé Hvězdy. Uplatňujete v praxi, abych tak řekl, základní erotickou instruktáž u jednotlivých párů?“

„Samozřejmě! Aby zamilovanost dvojice trvala co nejdéle.“

,A když dlouho nevydrží?“

„Pak oba partnery zklidníme tím, že každému zvlášť se dostane poučení o vyšším Erotu.“

„To je u nás absolutně nemožné. Pozemšťanům zřejmě chybí hlavní milostný cit, totiž žárlivost.“

„Žárlivost u nás opravdu neexistuje. To je přežitek prvobytného pohlavního výběru, kdy se bojovalo o samici nebo samce. Naše ženy i muži jsou silní a klidní, nežárlí, pochopí i dočasné neporozumění. Ale vědí, že nejvyšší štěstí člověka je vždycky na hranici jeho sil.“

Oponent pohlédl na Evizu mužsky oceňujícím zrakem.

„Zřejmě je to možné jen proto, že vy, Pozemšťané, jste tak chladní, že váš podivuhodně nádherný zevnějšek člověka spíš odrazuje, než přitahuje.“

Část mužů souhlasně zatleskala.

Eviza se nahlas rozesmála.

„Cestou na konferenci jsem vyslechla rozhovor několika zde přítomných mužů, kteří se o mých přednostech vyjadřovali docela jinak. I teď cítím pozornost adresovanou mým nohám.“ Pohladila si oblá kolena vykukující pod krátkým oděvem. „Ani na okamžik jsem nepřestala vnímat lačné pohledy namířené ke mně z mnoha stran. To znamená, že chlad rozhodně nevadí přitažlivosti a můj oponent nemá pravdu.“