Teď zas ženy odměnily Evizu potleskem.

„Jsme opravdu chladní, pokud nedáváme volný průchod erotice, ale pak…“

Eviza pomalu vstala, vzpřímila se a vypjala, jako ve chvíli nebezpečí. A Tormanťané uviděli novou proměnu astronautky. Rty měla pootevřené, jako by se chystala zpívat nebo cosi říci, „tygří“ oči téměř zčernaly. I beztak vyzývavá ňadra mladé ženy se vzepjala ještě výš, ladný štíhlý krk se vztyčil na neširokých, rovných ramenou s nepředstavitelně čistou a hladkou pokožkou, ruměnec vzrušení pronikl opálenou vrstvou obnažené pleti. Klidná a přívětivá vědecká pracovnice zmizela. Místo ní tu stála sama podstata ženství ve vyzývavé kráse a síle, lákavá, hrozivá, maličko přezíravá…

Změna byla tak pronikavá, že posluchači zděšením couvli.

„Had, skutečný had,“ ozval se šepot ohromených Tormanťanek.

Eviza využila všeobecného zmatku a opustila palouk.

Nikdo se neodvážil ji zastavit.

Čedi šla pomalu ulicí a tiše si pobzukovala, třebaže by se nejraději rozezpívala z plných plic. Toužila vyběhnout na volné prostranství, už dávno pociťovala nedostatek prostoru.

Pokojíky malé jako klícky, v nichž teď trvale bydlila, ji nesnesitelně stísňovaly. Někdy nemohla vydržet steskem, neměla sílu dívat se ani dýchat, a pak se vydávala na toulky, míjela malinké parčíky a ubohá náměstí a spěchala, aby co nejdříve byla v hlavním parku. Teď chodila častěji sama.

Stávalo se, že ji zastavovali „fialoví“ nebo lidé v uniformě s „okem“ na hrudi. Kartička ji vždycky spolehlivě vysvobodila. Casor ji upozornila na tmavě modře podtrženou řádku značek, jež v překladu znamenaly „projevovat zvláštní pozornost“. Byl to kategorický příkaz všem Tormanťanům, ať v jídelnách, obchodech, kadeřnických salónech, prostředcích veřejné dopravy, či kdekoli jinde, aby Čedi obsloužili co nejrychleji a nejlépe. Pokud chodila s Casor, nikdy kartičku nepoužívala, a přesvědčila se tak z vlastní zkušenosti, jak obtížné je pro řadového obyvatele hlavního města dosáhnout ne zvláštního, ale docela normálního zacházení. Sotva však vytáhla čtvereček z plastické hmoty, hrubiáni se začali co nejponíženěji klanět, a zároveň hleděli mít nebezpečnou návštěvnici co nejdříve ze dveří. Všechny ty nenadálé obraty, vyvolané strachem, Čedi natolik odrazovaly, že používala kartičku jen jako obranu před „fialovými“.

Už několik dní se Čedi nepodařilo navázat prostřednictvím robota spojení s Evizou nebo s Virem. Neviděla se ani s Rodis. Vir Norin žil mezi vědci a mladá socioložka nechtěla jít za ním, nebude-li to krajně nutné. Počítala, že se Eviza brzy objeví, a nedovedla si představit, co ji mohlo zdržet víc než čtyřiadvacet hodin. Čedi se vypravila k přítelkyni pěšky. Neodradila ji značná vzdálenost, ani špatný, terén města.

Šla kilometr za kilometrem, nevšímala si jednotvárných domů, ale snažila se objevit pomníky a památníky, v nichž se na každé planetě obrážely sny obyvatel, vzpomínky na minulost i touha po kráse. Na Zemi byly skulptury velmi oblíbeny a stavěly se na otevřených a osamělých místech.

Ale ve Středu Moudrosti stály na náměstích i v parcích obelisky nebo zpodobeniny hadů s poučnými nápisy.

Zřídkakdy se objevily sochy velkých vůdců z rozličných historických období Jan-Jachu. Pózami i výhružnými tvářemi, v nichž se zračila neústupná vůle, byly si všechny navzájem podobné jako blíženci. Úplně tu chyběly sochy, které by zachycovaly prostou krásu člověka nebo myšlenky.

Čedi zahnula do uličky s jednotnými rudými domy, zdobenými starodávnými vzory z černé keramiky. Vypadalo to, jako by ohromné kapky smůly stékaly po širokých hladkých stěnách. Zde byly byty DŽI, a také Evizin útulek v hlavním městě. Dívka vytočila známý kód, jímž se otvíraly dveře, a v maličké předsíni hlasitě požádala o dovolení vstoupit.

Hlava domácnosti, obstárlý bakteriolog, jako obvykle nebyl doma, protože většinu času trávil v Hlídkách Zdraví.

Ozval se hlas hospodyně, která zvala Čedi do vedlejšího pokoje. V křesle s knížkou v ruce seděla uplakaná žena středních let. Eviza prý nebyla už čtvrtý den doma. Žena se s obavou zeptala:

„Co myslíte, objeví se tu ještě vaše kolegyně? Vždyť tu zůstaly všechny její věci!“

„Určitě přijde. Ale co se vám stalo?“

„Neštěstí! Ach, jak bych tu potřebovala vaši přítelkyni!

Jen ona může zmírnit mé trápení!“

„Jaké? Možná že bych vám mohla pomoci hned?“

„Já…,“ žena vzlykla, slzy se ji koulely po tvářích.

Čedi ji položila ruku na hlavu.

„Nemohu,“ žena zvedla knihu, „vůbec nemohu číst.

Nevidím. Co se mnou bude? Trochu jsem si vydělávala výpisky. Ale teď? Co mám dělat? Jak budu žít?“

„Především se uklidněte. Máte muže a děti, kteří vás potřebují.“

Je strašné být bezmocná. To vy nepochopíte. Knihy byly mou jedinou radostí. Mně, která jsem neužitečná, nikomu nepotřebná, dávají knihy všechno!“ A znovu ji vyhrkly slzy. „Nevidím! A naši lékaři neznají pomoc.“

Slzy bezmoci a beznaděje se bolestně dotkly Čedina nitra. Neuměla bojovat proti lítosti, citu, který se jí zmocňoval stále silněji. Musí požádat Evizu, aby ženě pomohla nějakým účinným lékem.

V moři utrpení na Tormansu bylo ženino trápení jen kapkou. Pomáhat kapce je pro moře bez významu a bez užitku. Tak to učili Čedi na Zemi, kde se vždy požadovalo určit příčiny utrpení, zničit jeho kořeny, a tím napomáhat dobru. Ale zde bylo všechno naopak. Příčiny byly nad slunce jasnější, ale vykořenit je v propasti tormanského inferna nemohla nejen Čedi, ale ani celá posádka Temného Plamene. Dívka usedla vedle plačící ženy, uklidnila ji, a teprve pak se vydala domů.

Setmělo se. Na spoře osvětlených ulicích hlavního města se tu a tam objevili chodci, mihli se v záři luceren, a zase zmizeli ve tmě. Měsíc stál nízko nad obzorem a jeho slabý šerý svit vrhal matné přízračné stíny. Čedi byla patrně jedinou ženou v opuštěných ulicích této městské čtvrti.

Astronautka nespěchala do své komůrky. Připomínala si stříbřité měsíční noci na Zemi, kdy lidé mizeli v noční přírodě, aby buď o samotě snili, milovali se nebo podnikali procházky společně s přáteli. Zde s příchodem tmy všichni pádili domů pod ochranu svých čtyř stěn, a ještě se bojácně ohlíželi.

Čedi šla asi hodinu, než se dostala do dobře osvětlené centrální čtvrti ve Středu Moudrosti. Večerní zábavy sem přilákaly spousty lidí, hlavně z řad KŽI, kteří kvůli bezpečnosti přicházeli v malých skupinkách. DŽI se vyhýbali místům, kam chodili KŽI.

I Čedi se snažila skupinkám vyhnout, aby nemusila použit únavného psychologického působení, ale hlavně aby nepotřebovala ukazovat ochrannou kartičku vládců. Když uviděla proti sobě přicházet hlouček mužů, kteří za doprovodu reproduktoru hulákali jakousi rytmickou píseň, přešla na druhou stranu ulice a zastavila se u kamenné brány.

Lidé chodili sem a tam, ozývaly se výkřiky a hlasitý chechtot, tak vlastní obyvatelům Jan-Jachu. Dva mladíci přistoupili k Čedi a snažili se zapříst rozhovor. Široké schodiště tonulo v jasném rudě fialovém světle, které sem v šikmých kaskádách dopadalo z průčelí Paláce Večerních Potěšení, obklopeného dvojitou řadou tmavě modrých čtyřhranných sloupů zdobených zlatem. Mládenci však zmizeli jako odvátí větrem, když cestu zatarasili tři KŽI, obávané „vzory“.

Přišli blíž, prohlíželi si Čedi, a pak mezi sebou o něčem hovořili. Vtom čísi ruka uchopila dívku zezadu a přinutila ji, aby se otočila. V ostrém pocitu nebezpečí uhnula instinktivně stranou. Strašlivý úder, způsobený něčím těžkým zřejmě kovem, zasáhl Čedi do hlavy, sedřel jí kůži na zátylku, roztrhl sval a roztříštil jí pravý ramenní kloub, klíční kost i část lopatky. Při pádu se bezděčně obrátila na levou stranu. Těžký šok jí stiskl hrdlo i srdce, zatemnil oči, hasil vědomí. Náraz při pádu projel jako tisíc rozžhavených nožů jejím ramenem, rukou i šíjí. Silou vůle zvedla Čedi hlavu a škubla sebou ve snaze zvednout se na kolena. Před ní jako v dálce vyvstala známá tvář. Šotšek na ni hleděl vylekaně a s vítězoslavnou zlobou.