„Proč?“

„Protože je to škrabal. Tihle prokletí spisovatelští lokajové si vymýšlejí báchorky a lži o našem životě, překrucují historii, aby dokázali velikost a moudrost těch, kdo jim dovolují trochu déle žít a dobře jim platí. Za každou napsanou větu, která se líbí vládcům, musíme draze platit my všichni. Takové nestačí bít, ty je třeba zabíjet!“

„Počkejte!“ přerušila ho Eviza. „Možná že jeho vina vůbec není tak velká. Vy zde se nestaráte, odpovídá-li pravdě, co se říká nebo píše. Spisovatelé také nepřemýšlejí o následcích nějaké peprné, efektní fráze. Stejně vědci neuvažují, jaké zlo způsobí jejich objevy. Spěchají, aby o všem nejdříve zpravili svět, a připomínají o překot kokrhající kohoutky.“

Mluvčí hloučku se upřímně a sympaticky zasmál.

„Jsi chytrá hlava, Pozemšťanko! Jenže nemáš pravdu.

Oni dobře vědí, že lžou. Jsou horší než holky, které se v zahradách milují za peníze. Ty prodávají jen sebe, ale tihle nás všechny. Nenávidím je —“ A kopl do své oběti, která se snažila odplazit po čtyřech.

„Přestaňte, nešťastníci!“ Eviza svým tělem zaštítila spisovatele.

„Rychlý Hade! Ty ničemu nerozumíš!“ pohlédl na ni vůdce přimhouřenýma očima. „Nešťastní jsou oni, ne my!

My odcházíme ze života v plné síle, nevíme, co je nemoc, nemáme strach, o nic se nestaráme. Co nás může polekat, když stejně brzy umřeme? Ale DŽI se věčně třesou, bojí se smrti i dlouhého života s nevyhnutelnými nemocemi. Mají hrůzu, že se znelíbí hadonošům, bojí se pronést slovo proti vládcům, aby je nepřevedli mezi KŽI a neodeslali do Chrámu Sladké Smrti. Strachují se jen o své výsady v jídle, bydlení i oblékání.“

„Pak zaslouží politování!“

„To by tak scházelo! Víš, čím si vykupují právo na dlouhý život? Vymýšlejí si, jak přivést lidi k poslušnosti, jak vyrobit jídlo z nejhoršího odpadu, jak přinutit ženy, aby rodily víc dětí pro Čtyři. Vyhledávají zákony, které by ospravedlnily nezákonnost hadonošů, vychvalují, lžou, jen aby si vymohli povýšení.“

„Chtějí tedy dostat obtížnější a odpovědnější práci?“

„Ale kdepak! Čím vyšší má u nás člověk postavení, tím méně pracuje. Proto se plazí, aby dosáhli hodnosti hadonoše, kvůli tomu jsou ochotni zradit celý svět!“

„A vy nezrazujete na schůzkách s Hadem? A nebojíte se Jangara?“

Mluvčí KŽI se zachvěl a rozhlédl.

„Znáš víc, než jsem si myslil… Nu, buď zdráva, Pozemšťanko, už se neuvidíme!“

„Mohla bych vás požádat o něco důležitého? Právě vás,“ Eviza pohlédla na vůdce skupinky.

Zarděl se jako malý chlapec.

„Přijde na to, o co?“

„Abyste zašel do Chrámu Času, kde je památník starých knih, a vyhledal tam naši velitelku. Jmenuje se Fai Rodis.

Promluvte s ní stejně otevřeně a rozumně, jako jste hovořil se mnou. Nejdřív ale vyhledejte inženýra Taela. Je to sice DŽI, ale člověk, jakých je na vaší planetě málo.“

„Dobrá,“ mladík jí stiskl ruku.

„A řekněte, že vás posílá Eviza Tanet.“

„Eviza Tanet… jaké jméno!“

Šestice zmizela v zahradě. Od brány mířila k Evize hlučná skupina lékařů z Ústřední nemocnice, kteří přijeli společně ve velkém voze.

Z křoví vyšel vedoucí lékař, zavolal pomocníky a mlčky táhli postiženého k autu.

„Kdo to je?“ zeptala se Eviza jednoho z nemocničních kolegů.

„Vynikající spisovatel. Ti ho zřídili!“ oslovený se spokojeně usmál, jako by se plně stavěl na stranu KŽI.

Udivená Pozemšťanka vykročila s lékaři k úzkému portálu palácového vchodu.

Uvnitř budovy se opakoval známý tormanský styl. Těžké dveře ústily do prostorné haly. Široké schodiště vedlo do sálu vroubeného dvojitou řadou sloupů. Vestibul byl zaplněn lidmi. Pohledy všech se okamžitě obrátily k Evize.

Odvedli ji nahoru a usadili v postranní galérii na odřenou pohovku. Ostatní přítomní zůstali i nadále dole, kde utvořili špalír.

„Čekají na někoho?“ zeptala se Pozemšťanka staršího muže ve žlutém plášti.

„Samozřejmě,“ odpověděl stroze. „Mají přibýt představitelé Nejvyššího Shromáždění.“

„Proč přibýt, a ne prostě přijet?“

Muž pohlédl vylekaně na Evizu a mizel mezi sloupy.

Čekání se táhlo přes půl hodiny, než vyšlo najevo, že hodnostáři nepřijedou. Zástup dole jako by se protrhl. Za smíchu a hlučného hovoru, typického pro Tormanťany, řítili se všichni po schodišti do sálu. Šéflékař vyhledal Evizu a vedl ji na tribunu, kde seděli nejvýznamnější lékaři hlavního města i čestní hosté z ostatních míst planety. Ale Pozemšťanka odmítla a ujistila ho, že pro mladou řadovou lékařku mezihvězdné expedice se vysoká pocta nehodí, protože si ji ničím nezasloužila. Posadila se u sloupu na začátku sálu a cítila, že se k ní upíná pozornost celé posluchárny.

Projev, který měla přednést, jí působil starosti.

Řečníci se beze spěchu střídali. Mluvili rozvláčně o věcech více než zřejmých, a každý nejdříve zdůvodňoval svůj referát. Tormanťané tomu říkali stručný úvod. Všechno svědčilo o tom, že podobné banality nikoho nezajímají.

Eviza to vypozorovala ze znuděných tváří i z šumu v sále, stěží přehlušovaného zvukem reproduktorů.

Konečně pořadatel ohlásil, že lékařka ze Země projevila přání vystoupit před shromážděním tormanťanských zdravotníků.

Eviza prošla sálem k tribuně, pozdravována voláním, potleskem i hvízdáním nadšené mládeže. Ať se křik a hluk zdály sebedivnější, byly výrazem přátelských pocitů. Pozemšťanka poděkovala přítomným úklonou. Když začala hovořit s měkkým pozemským přízvukem, který nemohly setřít ani zesilovače, rozhostilo se v sále nebývalé ticho.

„Vaši zástupci chtěli, abych se obeznámila s medicínou na Jan-Jachu, zhodnotila kriticky chyby lékařů a řekla vám o pozemských úspěších v této vědecké oblasti. Ale mé znalosti o zdravotnictví na zdejší planetě jsou mizivé, a hlavně, chybí mi základní kritéria, která jsou předpokladem k posouzení každé vědecké disciplíny. Bylo by proto ode mne troufalé a neodpovědné, vystupovat v roli kritika nebo rádce. Mohu udělat jediné — vyprávět vám o překážkách, s nimiž jsme se na Zemi v minulosti setkávali a jak jsme je dokázali překonat…“

Eviza hovořila věcně a výstižně. Když před posluchači nastínila historii a vývoj pozemské medicíny od éry Rozděleného Světa se všemi obtížemi, omyly a slepými uličkami, jejichž problematika se v mnohém podobala současným poměrům na Tormansu, zmínila se na závěr ještě o několika osudových pastích, jež sama příroda nastražila lidstvu na jeho cestě za pokrokem. Cílem této cesty byl návrat k prvotnímu zdraví, ale bez závislosti na nelítostné přírodě.

Šlo o to, uniknout jejím hekatombám, jimiž doprovází zlepšováni a zdokonalování živočišných druhů, aby se tak nemilosrdně pomstila člověku za neobratné pokusy vymanit se z její moci.

„A to se nám podařilo!“ zvolala Eviza. „Všichni jsme zdraví, silní, odolní už od narození. Pochopili jsme, že naše nádherné lidské tělo si zaslouží víc než sedět v křeslech a mačkat tlačítka. Naše ruce jsou nejlepší ze všech nástrojů, které příroda nebo člověk vytvořili. Ale žádají si mistrovskou práci, aby pocítily opravdové uspokojení. To ovšem nestačí. Bojujeme za život svého rozumu stejnou měrou jako za život svého těla. Můžete se dovědět, jak nesmírné úsilí jsme vyvinuli v tomto nerovném boji. Nerovném proto, že hloubka a všeobjímající moc přírody se ještě zdaleka nevyčerpaly a lidstvo dosud vede nepřetržitý boj za své duševní i fyzické zdraví a je připraveno na jakýkoli útok přírodních živlů!“

Když Eviza skončila svou řeč, zvedla se v sále vlna souhlasného volání. Přísná, oduševnělá vážnost z astronautky spadla, na pódiu stála teď usměvavá, trochu koketní mladá žena, a ukláněla se publiku jako tanečnice. Tato metamorfóza zesílila ještě nadšení mezi lékařskou omladinou.

Tormanťanům se všeobecně zamlouvala veselá vážnost Pozemšťanů, kteří si nikdy nezahrávali s velkými city, nikomu se nevysmívali a nesnažili se pobavit na účet druhého…

Eviza se vrátila na své místo, a znovu sledovala referující lékaře. Mluvili v podstatě o důležitých problémech na úrovni tormanťanské vědy, oznamovali nové objevy, ale zajímavé myšlenky tonuly v moři zbytečných frází. S výjimkou psychologických pozorování nevytěžila Pozemšťanka z rozvleklých příspěvků nic, co by stálo za pozornost.