Fai se zachvěla, i když to všechno už znala. Ale tady se před ní neodvíjela historie, nebyly to zážitky pravěkých obyvatel Země z doby před tisíciletími. Z tváře inženýra Taela na ni zíral mírně a smutně sám život Tormansu. V jeho klidu bylo víc tragédie než v zoufalém křiku. A pokoj, odstíněný tiše bzučící devítinožkou, připadal Rodis jako útlá pramička v nepřátelském oceánu, jehož břehy jsou ze všech stran stejně vzdálené a nedostižné.

„Já se jich nebojím,“ řekl Tael. „Ne proto, že bych si byl jist svou silou. Obstát nemůže nikdo. Co se vypráví v legendách o lidech, kteří nepodlehli, je buď lež, nebo to svědčí o nedostatečném umění hrdlořezů. Existují opravdoví hrdinové, ale když je mučení dostatečně dlouhé a kruté, i oni se zlomí a stanou se z nich ubitá, polomrtvá zvířata, vyplňující v polovědomí příkazy svých trýznitelů.“

„Na co tedy spoléháte?“

„Na svou slabost. Nejdřív mučí člověka fyzicky. Druhý stupeň je psychické zlomení osobnosti. Já zahynu při prvním stupni a nic ze mne nedostanou!“

Fai si povzdechla a napřímila se. Tormanťan nedokázal odpoutat zrak od jejích vysoko vztyčených ňader. Podle morálky Jan-Jachu to bylo nepřípustné a necudné. Ale žena ze Země přijala inženýrův pohled jako přirozený hlas mužovy touhy.

Rodis prohrábla rukou jeho vlasy.

„Poslyšte, Taeli! Informujte je dál, víte, že nemáme žádné tajnosti. Vezmeme vás na Temný Plamen, vyléčíme, dáme vám tělesnou zdatnost a psychický výcvik. Naučíte se ovládat vlastní tělo, city, a podřizovat si lidi, když to bude vyžadovat vaše práce. Vrátíte se sem jako úplně jiný člověk. Stačí k tomu všeho všudy dva tři měsíce!“

Tormanťan vstal z pohovky a rozhodně potřásl hlavou.

„Ne, Rodis,“ pronesl pozemské jméno melodicky a něžně, jako by je ani nevyslovil řezavým tormanťanským jazykem, „nemohu se stát ideálně zdravým uprostřed nemocných lidi své planety. Nemohu proto, že vím, co času i sil bych vyplýtval, abych se udržel na dosažené úrovni. A nestačily by mi pak na věci důležité, v nichž vidím svou povinnost. V našem světě je málo dobra a lásky, málo lidí, kteří své nadání nevěnují hloupostem nebo honbě za mocí, kariérou či materiálními výhodami. Narodil jsem se slabý, ale s láskou k lidem, a nesmím opustit svou cestu. Děkuji vám, Rodis!“

Fai chvíli mlčela, zkoumavě si inženýra prohlížela, pak se její zářící oči ukryly za spuštěnými brvami.

„Dobře, Taele! Vaše pohnutky jsou krásné. Jste ve skutečnosti silný člověk. Ale přijměte ode mne alespoň jeden dar. Zbaví vás obav z mučení a postaví mimo dosah trýznitelů.

V případě potřeby ho můžete předat i dalším…“

Znovu pohlédla na inženýra. Pochopí?

„Ano, hádáte správně. Naučím vás v kterýkoli okamžik umřít z vlastní vůle. A nepotřebujete k tomu nic jiného než vnitřní sílu organismu. Odjakživa všichni tyrani nejvíce nenáviděli lidi, kteří dobrovolnou smrtí unikli z jejich moci.

Určete si dobu,“ řekla Fai rozhodně. „Při vaší psychické netrénovanosti budete musit absolvovat několik přípravných lekcí.“

„Tolik času!“

„Abyste to zvládl, potřebujete zkušeného učitele. Musíte vědět, jak zastavit srdce, kdykoli si budete přát. Když normální obyvatel Jan-Jachu začne brzdit činnost svého srdce, mozek ho okamžitě popožene, protože potřebuje v každé vteřině kyslík a výživu. Proto je třeba také uspat mozek, ale pak člověk ztrácí sebekontrolu a,lekce’ skončí smrtí. Mým úkolem bude naučit vás, abyste neztratil sebekontrolu až do posledního kroku ze života.“

„Děkuji, děkuji vám!“ zvolal Tael radostně. Směle uchopil obě Fainy ruce a pokryl je polibky.

Rodis ale osvobodila své paže, zdvihla inženýrovu hlavu a sama ho políbila.

„Nikdy bych si nepomyslila, že člověku, který je do mne zamilován, věnuji někdy dar smrti. Jak zvláštní a smutný je život pod vládou inferna…!“

Když zpozorovala, že Tael na ni hledí nechápavě, dodala:

„V jedné ze starých pozemských legend se vypráví o bohyni smutku, která smrtelníky utěšovala otráveným vínem.“

„Znám tu legendu, a teď vím, že pochází od našich společných předků! V našem podání se víno vyrábělo z prutů vyrostlých na hrobě milenců. U vás také?“

„U nás také.“

„A je tomu tak, bohyně smutku! Zítra tedy na shledanou?

Ano?“ Inženýr Tael sám vypnul clonu, vyšel, aniž se otočil, a zavřel opatrně těžké, vysoké dveře.

Fai Rodis ulehla na pohovku a položila si bradu na zkřížené ruce. Přemýšlela o své dvojaké roli na planetě.

Chytrý vládce ji učinil skrytou zajatkyní svého paláce, izoloval ji od obyvatel Jan-Jachu. Ale zároveň jí bezděky dal možnost proniknout do samé podstaty zdejší moci, prostudovat oligarchický systém, který by člověk z dokonale organizované pozemské společnosti jinak těžko pochopil.

Ukázalo se, že jeho princip je nejvýš prostý a praktikoval se od pradávna i na Zemi v nejrůznějších podobách.

Když vládnoucí vrstvy prohlašují, že jedině ony mají za všech okolností pravdu, následuje automaticky likvidace všech, kdo otevřeně háji odlišný názor, a to Je obvykle nejinteligentnější část národa. Aby zabránili obrodě svobodného života, pokládali oligarchové za svůj hlavní úkol zlomit vůli poddaných, zmrzačit je psychicky. Proto se všude snažili přimět ke spolupráci vědce. Naštěstí úpadek biologických věd na Tormansu nedovolil podobným „vědcům“

dosáhnout vážnějších úspěchů v oněch neblahých odvětvích biologie, která svého času na Zemi div nezměnila část národa v nemyslící laciné roboty, hotové plnit vůli kohokoli.

— Když si člověk představí lidstvo v podobě pyramidy, uvažovala Rodis, — pak čím je vyšší, tím ostřejší a nepočetnější je vrchol, tvořený aktivními lidmi, ale tím širší je zároveň její základna. Jestli dříve byl člověk jako osobnost mnohostrannější a pevnější, pak s růstem pyramidy postupně ztrácel zájem o život, stával se slabším a neschopnějším.

Mnozí myslitelé v době Rozděleného Světa pokládali nudu a lhostejnost za nebezpečnější než atomovou válku! Hierarchická pyramida moci na Tormansu připadala Rodis jako stupňovitá nakupenina vrstev, které se směrem dolů mocně rozšiřovaly. Opírala se o širokou „základnu“

miliard nevzdělaných, málo schopných KŽI, poctěných „štěstím“ umřít v rozkvětu mládí.

— Naši vědci a můj učitel Kin Ruch měli úplně pravdu, pomyslila si Rodis, — když říkali, že inferno narůstá, jestliže neexistuje východisko pro nejnižší vrstvy pyramidy.

Pak musí být zbořena. Ale pyramida je přece nejpevnější ze všech staveb! Odstraněním špičky se nic nevyřeší.

Na její místo nastoupí ihned nová špička, zformovaná z nejblíže ležících vrstev. Je třeba rozbít základ pyramidy, ale k tomu bude zapotřebí opatřit nutnými informacemi hlavně vrstvu KŽI.

Fai zavolala Temný Plamen. Potřebovala se poradit s Grifem Riftem.

Grif před ní vyvstal na vzdálenost tří kroků, bohužel nepřekročitelných, a měl radost z mimořádného setkání.

Rodis mu vyložila své úvahy o pyramidě a Grif se zamyslil.

„Ano, to bude jediné východisko. Mimochodem je to prastará metoda všech opravdových revolucí. Přijde čas a pyramida se zhroutí, ale jen tehdy, když se dole nahromadí síly schopné zorganizovat novou společnost. Ať váš inženýr pochopí, že k tomu je zapotřebí, aby se KŽI a DŽI spojili. Jinak se Tormans nepozvedne z inferna. Rozbroje mezi nimi jsou hlavní oporou oligarchických vládců. Nemohou se obejít bez jedněch ani bez druhých, ale sami existují jen za cenu jejich rozkolu. KŽI i DŽI se osaměle zmítají v pevné kleci, vytvořené úsilím obou vrstev. Čím silněji na, sebe nevraží, tím pevnější a bezvýchodnější je klec. Je třeba zásobit je nejen informacemi, ale i zbraněmi.“

„Nemůžeme nazdařbůh rozdávat zbraně!“ řekla Rodis.

„A všeobecné informace působí příliš pomalu! Hlavní věcí v této chvíli pro ně je, aby měli obranné, nikoli útočné prostředky, přesněji řečeno, potřebují ochranu před despotismem.

Máme přece dva mocné nástroje, které pomohou uchránit vznikající skupinky před špióny a dají jim možnost rozrůst se a dozrát: je to disektor psychologické analýzy a pulzační inhibitor krátké paměti!“