„Milión let“ opakoval pomalu Čojo Čagas. Pak se ale nasupeně zarazil. „Je snad na Zemi dovoleno, aby člověk odpovídal, když není tázán?“ řekl stroze s pohledem upřeným na Rodis. „A ke všemu v přítomnosti starších?

„Je to dovoleno,“ odpověděla Fai. „Při společné rozmluvě několika lidí odpovídá ten, kdo je pohotovější. Stáří tu nehraje roli.“

„A postavení také nerozhoduje?“

„Při projednávání problému ani v nejmenším.“

„Anarchisti,“ zabručel Čojo Čagas a zvedl se.

Na Fain pokyn Olla Dez vypnula spojení. Projektory devítinožek přerušily svůj tichý šum.

Palácový sál s pestrými drapériemi nabyl znovu svou obvyklou podobu, jako by nikdy neexistoval pochmurný přízrak hvězdoletu, který se mihl kolem planety a vysílal do kosmického prostoru nepochopitelný naříkavý tón.

Setkání s mezihvězdným poutníkem Pozemšťany otřáslo.

Ve světelných záblescích, zmítajících se mezi ostře zkříženými plochami prázdné kosmické kabiny, bylo cosi beznadějného, infernálního.

Tíseň zřejmě nepřepadla jenom astronauty. I Čojo Čagas nezvykle unaveným krokem zamířil beze slova ke svým pokojům. Dva „fialoví“ se neslyšně hnuli za ním a přezíravě pohlédli na hrstku vládcových důvěrníků, postávajících opodál.

Fai se zbytečně obávala, že její kolegy budou zdržovat v paláci ještě několik dní. Inženýr Tael předal Čedi, Evize a Viru Norinovi kousky pružné plastické hmoty pomalované značkami a opatřené průzračnou fólií. Kartičky dávaly majitelům právo objevit se ve všech úřadech, shromážděních a institutech Středu Moudrosti. K velkému údivu Pozemšťanů vyšlo najevo, že podobná práva mají jenom nemnozí obyvatelé hlavního města. Většina lidi měla kartičky jiného druhu, s daleko omezenějšími možnostmi.

Člověk bez průkazu se ocital mimo zákon. Když ho objevili, zavedli s ním vyšetřování, a pak ho buď odeslali do jiné oblasti na planetě, kde potřebovali fyzickou práci, nebo v případě, že manuální pracovníky právě nikde nepotřebovali, odsuzovali ho k „lehké smrti“.

Tael doprovodil tři Pozemšťany i jejich roboty za hranice zakázané zóny zahrad Coamu, předal je průvodcům a vrátil se. Našel Fai u průzračné stěny haly, do níž ústily dveře nyní opuštěných pokojů. Bez skafandru, v krátké široké sukni s živůtkem se zdála bližší, přístupnější.

Rodis hleděla upřeně do zahrady, kde stromy žádostivě vztahovaly k obloze trychtýřovité koruny svých větví.

Taela náhle napadlo, jak asi rostliny, tak milé jeho srdcí, musí Pozemšťanům připadat cizí. A osamělá Rodis mu vyvstala před očima jako zajatkyně, tesknící a bez ochrany.

Inženýr zapomněl na všechno kolem. Dlouho zadržovaný cit se mu vydral z nitra s takovou silou, která i jeho samotného překvapila. Klesl na kolena, a sám ani netušil, že se podobá starověkým pozemským rytířům. Uchopil Fainu spuštěnou ruku a začal se překotně a vřele zpovídat ze své lásky.

Rodis naslouchala bez hnutí a bez údivu, jako by všechno, co Tormanťan říkal, už dávno věděla.

Tael se snažil v jejím zraku přečíst nebo alespoň uhodnout odpověď. Fainy nádherně zelené oči, zářivé jako u všech Pozemšťanů, tajily pod laskavým povrchem neochvějnou odvahu a bdělost. Stály na stráži jejího vnitřního světa a inženýrovy sny hasly, milostná slova se rozbíjela o tuto neviditelnou stěnu. Tael sklonil hlavu, zmlkl, ale dál klečel Rodis u nohou v póze, která mu už připadala nevhodná.

Fai stiskla jeho sevřené dlaně a jemně ho zvedla. Chtěla Taelovi položit ruce na ramena, ale inženýr už znal jejich uklidňující sílu a odstoupil skoro dotčeně. Podle známého zákona, společného Pozemšťanům i Tormanťanům, dokáže zamilovaný muž lépe snést ženino odmítnutí než její přátelskou účast. Ale nebyla to lítost ani soucit, co mohl Tormanťan vyčíst z pohledu své vyvolené, a byl jí za to vděčen.

Neuhnula před ním, a přece byla nedosažitelně vzdálená.

„Odpusťte mi,“ řekl důstojně Tael, „podlehl jsem snům a zdálo se mi… krátce, zapomněl jsem, že u vás Pozemšťanů nemůže vzniknout láska k nám, nižším tvorům ze zpustlé planety.“

„Může, Taele,“ odpověděla Rodis tiše.

Inženýr bolestivě zaťal prsty do dlaní založených za zády.

Opět ho uchvacovala nebezpečná síla ženy ze Země, lámala jeho vůli a tiskla hruď.

„Pak tedy…,“ zamumlal, a znovu v něm vzplanula naděje“.

„Podívejte se očima Země, Taele. Viděl jste náš život.

Najděte mi místo ve vašem. Protože láska u nás znamená společnou cestu, Jinak je to jen fyzická vášeň, která se realizuje a přejde, když splnila svůj účel. Její období nebývají častá, neboť vyžadují takové citové zanícení a vypětí sil, že pro nerovného partnera představují smrtelné nebezpečí.“

Inženýrovi připadal mentorský obrat, jímž skončilo jeho vyznání, nesnesitelný a urážlivý, i když dobře chápal, že s ním Rodis hovoří s důvěřivou otevřeností a hlavně jako s rovnocenným partnerem. Rozloučil se a zamířil ke dveřím s touhou vypadat sebevědomě a důstojně jako Pozemšťan.

Fai se za ním zarmouceně dívala a náhle zavolala:

„Vraťte se, musím vám povědět něco důležitého.“

Uvedla Taela do svého pokoje a pevně zavřela dveře.

Robot zahučel, Fai zapojila ochranné pole a vyprávěla o své rozmluvě s Čojo Čagasem.

Tormanťan ji poslouchal s mírným úsměvem, jímž obyvatelé Jan-Jachu zakrývali smutek nad vlastní nemohoucností.

„Vy jste řekla, že musím donášet?“ zeptal se.

Rodis přikývla.

„Řekla jste to úplně správně. A také jsem to celou dobu dělal, nemohl jsem jinak.“

„Proč?“

„Kdybych jeden den nepřišel se zprávou, nemohl bych vás už vidět. Nikdy.“

„Co jste mu hlásil?“

„Ó, to je nebezpečná hra. Říkat pravdu, která by vám neuškodila, zamlčet věci důležité a vymyslit si polopravdy.

Zde má člověk co dělat s chytrými nepřáteli.“

„Proč jste se pustil do podobné hry?“

„Jak to, proč? Připadl mi nejšťastnější los! Měl jsem příležitost uvidět jiný život, pohádkově krásný, stát na hranici dvou světů! Pochopit, uvěřit, přesvědčit se, že pro lidi Jan-Jachu existuje východisko!“

„Odpusťte mi, Taeli,“ řekla Fai s úctou jako ke staršímu člověku. „Znám vás ještě tak málo a dopouštím se trapných omylů…“

„Co to říkáte, hvězdo moje!“ zvolal otřesený Tael a couval ke dveřím.

Rodis ho silou přitáhla za ruku a posadila na velkou pohovku, kde nejednou sedali Pozemšťané.

Inženýra zachvátil pocit zvláštního odcizení. Jako by se to všechno odehrávalo s někým jiným a on sám byl jenom nezúčastněným svědkem rozmluvy mezi obyvateli různých světů.

Fai se skrčila na pohovce a rukama objala holá kolena.

Pohlížela teď na tormanského inženýra jinýma očima.

Chápala už, kde se vzaly hluboké vrásky, které mu rozbrázdily čelo, proč se navždy nachmuřilo obočí nad jeho jasnýma, pozornýma očima myslitele, proč se mu od chřípí daleko do tváří vryla ostrá rýha, postupující kolem plných úst s věčně sevřenými rty, a proč jeho bradka i knír prokvetly předčasnými šedinami.

Po svém zvyku položila Fai prsty na inženýrovu ruku, aby jí tělesný dotyk pomohl hlouběji pochopit člověka, tak vzdáleného svými zvyky, a přece tolik blízkého společnými tužbami.

Tael se díval zamyšleně a smutně. Nejednou zažitý pocit, jako by za Fainými zády zely kosmické propasti, zachvátil ho znovu a Tormanťan se zachvěl.

Rodis při tlačila silněji na jeho ruku a zeptala se tiše:

„Taele, buďte ke mně upřímný. Čím vám vyhrožují, co čeká vás a zřejmě i každého obyvatele Jan-Jachu?“

„Záleží na provinění. Jestliže poruším povinnost donášet, čeká mě vyhnanství. Budu muset odjet někam do vzdáleného města, protože zde pro mě nebude práce.“

„A co když odhalí, že jste se s námi stýkal, abyste mohl předávat svým přátelům naše informace?“

„Obviní mě ze zrady proti státu. Zatknou mě, budou mě vyslýchat a mučit, abych prozradil spoluviníky. Ty potom budou právě tak mučit, oni prozradí ostatní, a ještě i několik set nevinných, jen aby se zbavili nesnesitelného týrání.

Pak všechny zlikvidují.“