„Znám ji, pochází od našich společných předků…“

„Pak mě ale překvapuje, proč se tak staráte o neznámé davy na Jan-Jachu? Vždyť jsou to tvorové, s kterými člověk může dělat, co se mu zlíbí! Okrást je, vzít jim ženy a milenky, vyhnat je z jejich domovů. Je třeba jen užít osvědčený způsob, starý jako náš pozemský svět. Musíte jim pochlebovat. Křičte na ně, že jsou velcí, krásní, udatní a chytří, a dovolí vám všechno. Ale zkuste jim popravdě říci, že jsou nevzdělanci, hlupáci, tupci a bezmocní chudáci — spustí ohlušující řev a nedá se s nimi rozumně mluvit, i když jsou celý život sebevíc ponižováni. Proč by měli žít a vyčerpávat poslední zásoby planety?“

„Dosáhli jste už trvalého poklesu populace mezi inteligencí.

Snažíte se lidi vzájemně znepřátelit, aby z nich byly dobré nástroje útlaku a moci!“

„Informace od inženýra Tollo Fraela!“ zvolal Čojo Čagas, jako by Rodis usvědčoval. „Mimochodem, on přece věděl o promítání stereofilmů?“

Fai s odporem pocítila, že musí lhát. Neúchylné zachovávání pozemských zákonů mohlo vést na Tormansu k těžkým následkům.

„Už dávno jsem se dovtípila, že je povinen vám donášet“ řekla vyhýbavě.

Čojo Čagas v mylně pochopil znechucený výraz, který se mihl na Faině obličeji, a samolibě se usmál. Rodis bylo jasné, že Taelovi už nebezpečí nehrozí. Sklopila oči, aby skryla i sebemenší projev svých emocí před vládcem, který ji bedlivě pozoroval.

„Odpovězte mi otevřeně, mohla byste mě zabít?“ zeptal se náhle.

Fai se už nepodivovala nenadálým skokům Čagasových myšlenek.

„Zabít? Proč?“ zeptala se klidně.

„Abyste mě odstranila a oslabila moc.“

„Odstranit vás! V tom okamžiku se na vašem místě objeví jiný, ještě horší. Vy jste alespoň chytrý…“

„Alespoň!“ vykřikl vládce zuřivě.

„Váš společenský systém nezaručuje, že se k moci dostanou inteligentní a slušní lidé, v tom je jeho největší bída.“

Č ojo Čagas chtěl něco namítnout, ale ovládl se a řekl vemlouvavě:

„Ale technicky — mohla byste mě zabít? A jak?“

„Kdykoli. Prostě bych vám přikázala, abyste umřel.“

„Já vás taky mohu zničit mžiknutím oka!“ Rodis pokrčila rameny s čistě ženskou nedbalostí.

„V tom případě velitel našeho hvězdoletu slíbil, že rozryje povrch planety Jan-Jach na kilometr hluboko.“

„Ale vy přece nevraždíte. Určitě byste mu to zakázala!“

„Když už nebudu naživu…?“ usmála se Rodis.

„A pak, on je velitel…“

Čojo Čagas zabubnoval v zamyšlení prsty do stolu. Jako v odpověď zazněl tiše neviditelný zvonek.

Podle rozčilení předsedy Rady Čtyř poznala Fai, že signál oznamuje cosi důležitého. Zvedla se, ale vládce, který hleděl na přístroj oddělený od Rodis tenkou vyřezávanou stěnou, ukázal velitelsky na křeslo…

„Volá vás vaše kosmická loď. K Jan-Jachu se blíží hvězdolet. Letí ze Země?“

„Ale kdepak!“ zvolala Rodis tak přesvědčeně, že se vládce na ni podezíravě zadíval. „Nečekám ho tak brzy,“ dodala, když pochopila jeho myšlenky.

„A můžete s novým cizincem navázat spojení?“

„Ovšem, jestliže jejich planeta je zapojena do Velikého Okruhu.“

„Chci být při tom!“

Rodis už dostatečně poznala zvyky na Tormansu. Hlavního vládce nemůže nikdo pozvat k sobě, ani na jakékoli místo. Lidé se mohou dostavit pouze k němu, když je zavolá.

Přihnal se Vir Norin s dvěma roboty. S reálností, která Tormanťany vytrvale přiváděla v úžas, vyvstala v zeleném pokoji kabina Temného Plamene s astronauty shromážděnými po vyhlášení poplachu. Olla Dez manipulovala vlnovým selektorem. Signály z blížícího se tělesa ležely mimo spektrum Velikého Okruhu. Olla k sobě přitáhla černou páku v horní části pultu a sešlápnutím rudého pedálu zapojila současně komputer i paměťový stroj pro výpočet nezvyklého vysílacího spektra.

Kabina se naplnila dlouhým chvějivým zvukem nevyladěné vlny. Na veliké obrazovce ve hvězdoletu zavířila tříšť obrazců. Čojo Čagas musil zavřít oči, aby se mu nezačala točit hlava. Pak se kmity zpomalily, rozdrobené části zůstávaly vězet v zorném poli obrazovky jako chycené v síti, a nakonec z nich vyvstal přelud nezvyklého korábu.

Gigantický trup v podobě velmi protáhlého trychtýře přetínaly čtyři plochy z několika vrstev kolosálních píšťalovitých rour. Byly umístěny nad sebou jako čtvero varhan, spojených do zkoseného kříže. V rourách pulsoval bledý plamen a koloval celým zařízením.

Obraz neznámého hvězdoletu narostl, vyplnil celou obrazovku a rozplynul se. V záběru zůstal jen srpovitý výběžek protáhlého trupu na pozadí propastné kosmické tmy. Z polokruhového otvoru vylétaly a řinuly se kupředu svítící značky, podobné osmičkám. Střídaly horizontální a vertikální polohu, chvíli v oddělených skupinách, hned nato zas v souvislém řetězci. Vidění netrvalo déle než minutu a přeneslo se do vnitřních prostor korábu. Tři roviny se tu protínaly pod různými úhly, ale cizí architektura se dala v perspektivní zkratce jen těžko určit.

Pozornost diváků upoutalo šest nehybných postav, pohroužených do hlubokých křesel před sešikmenou trojúhelníkovou stěnou, zářící jako černé zrcadlo. Matné, stříbřitě fialové světlo přebíhalo vlnovitě po nakloněných rovinách stropu. Místnost se chvílemi nořila do šerého přísvitu, chvílemi zase bez jakýchkoli přechodů a stínů zaplála oslepujícím ohněm. Pulsující osvětlení bránilo rozeznat podrobnosti.

Všech šest postav sedělo bez jediného hnutí v lidských pozicích. Obleky v podobě temných plášťů končily zašpičatělými kapucemi, jež zakrývaly tváře tajemných bytostí.

Pozemšťané nemohli odhadnout rozměry lodi. Zjev na obrazovce ani vzdáleně nepřipomínal některou ze známých kosmických zkušeností Velikého Okruhu.

Občasné světelné záblesky, strnulé tmavé postavy, podivně lomené a zakřivené rozpěry na trupu kosmického tělesa, to všechno působilo stísňujícím dojmem. Z hlubin vesmíru se řítila nepochopitelná síla. Koráb se zřejmě blížil.

Vibrující sténání vytrvale narůstalo a připomínalo zvuk obráběného kovu. Naříkavý tón se chvílemi ztišoval, ale s každým novým zábleskem světla zavyl znovu plnou silou a vyvolával v člověku záchvěvy nevysvětlitelného odporu.

Olla Dez se celá třásla, a přece by nemohla slovy objasnit, co pociťovala v oněch okamžicích. Utlumila zvuk a zapojila vysílač Temného Plamene. Za několik vteřin přístroje určily cíl a zaměřily k němu paprsek, opakující v pravidelných intervalech výzvu Velikého Okruhu.

V přenosu cizího hvězdoletu se nic nezměnilo. Stejně jako předtím zářily a pohasínaly stříbřité záblesky, ve stejně strnulých pozicích seděly i nadále ponuré postavy v neproniknutelných kápích.

Olla zesilovala zvuk na stejné vlně, na jaké vysílal záhadný hvězdolet. Sloupec modrého ohně na stupnici vystoupil až k hranici. Olla Dez pootevřela zvukový kanál, ale okamžitě ho ztišila na minimum, protože naříkavý tón se nedal poslouchat.

Temný Plamen opakoval výzvy v nejrůznějších kódech.

Sténající tón zvolna slábl. Bylo zřejmé, že se cizí hvězdolet vzdaluje, aniž sebeméně zareagoval na vyslané signály. Ještě nějakou dobu byly na obrazovce vidět jeho obrysy se čtyřmi žebry ale nakonec i ty splynuly s černí kosmického prostoru.

Indexy hlavního lokátoru se vesele rozezvučely šňůrkou číslic.

Kurs 336 —11 podél severního okraje Galaxie, stupeň čtvrtý, rychlost 0,88,“ hlásil Div Simbel.

„Letí napříč Galaxií, přibližně od Vlasů Bereničiných, nad úrovní hlavních shluků,“ řekl Grif Rift.

„Je divné, že se pohybuje v obyčejném prostoru. Jeho rychlost není velká. Na přelet Galaxie bude potřebovat víc než sto tisíc pozemských let,“ ozval se hlasitě z vládcova paláce Vir Norin.

Bylo to tak nečekané, že Čojo Čagas i přítomní hodnostáři se prudce otočili směrem, kde Vir seděl.

Ale jsou ti v korábu vůbec živí?“ vyřkla Menta Kor otázku, která tížila všechny astronauty.

„Hvězdolet poletí takhle věčně?“ obrátil se Čojo Čagas tázavě k Fai Rodis. Odpověděla za ni Menta Kor:

Dokud se nevyčerpá zásoba energie pro automaty řídící kurs je hvězdolet nezranitelný. Ale i pak v řídké zóně čtvrtého stupně je mizivě malá pravděpodobnost, že by narazil na nějaký shluk hmoty. A tak může proletět celou Galaxií a řítit se dál ještě nejeden milión let.“