Eviza jí nabídla křeslo, ale Rodis odmítavě zavrtěla hlavou.

„Zde lidé i tak příliš mnoho sedí, jako kdysi u nás na Zemi, když člověk, od přirozenosti běžec a chodec, se natrvalo usadil za pracovními stoly nebo v sedadlech dopravních prostředků a zatížil své tělo i mozek.“

„V tom máte pravdu,“ souhlasila Eviza, zahloubaná do vlastních myšlenek. Pak se zničehonic zeptala: „Fai, nezdá se vám, že zdejší planetu nelze pozvednout z inferna? Že nemoc už příliš pokročila a projevuje se v lidech zdegenerovanou dědičností? Nemyslíte, že Tormanťané už nejsou schopni něčemu věřit a starají se jen o uspokojení nejzákladnějších potřeb, pro které jsou ochotni ke všemu?“ Eviza pohlédla tázavě na Rodis a pokračovala: „Když se po planetě potulují zdivočelé tlupy, když pouště pohlcují úrodnou půdu a nerostné bohatství je vyčerpáno, jestliže degradace všech hodnot postihla především duševní život lidí, čím tedy, jakou silou jsou schopni se pozvednout?

Když před třemi staletími byl podán návrh na omezení porodnosti, tormanťanské ženy to odmítly jako zásah do nejsvětějších práv člověka. To přece nejsou práva, ale obyčejné instinkty, vlastní všem živočichům, instinkty, které odporují potřebám společnosti. A dosud zde nemohou pochopit, že svoboda záleží jen v hlubokém vědomi odpovědnosti.

Žádná jiná svoboda neexistuje v celém vesmíru.

Pro Tormanťany ale není vůbec důležité, budou-li jejich děti zdravé, silné a chytré, čeká-li je život důstojný člověka.

Podvolují se chvilkovým chtíčům a na následky nemyslí.“

„To jsou důležité problémy, Evizo, a vyskytovaly se i na Zemi v kritické epoše Rozděleného Světa, kdy začínala katastrofa evropské civilizace. Antropologové tehdy obrátili pozornost k Indiánům kmene Hopi v prériích jihozápadní části Severní Ameriky. Ti žili v podmínkách mnohem horších, než jaké jsou na Tormansu, a přece vytvořili zvláštní společnost, připomínající mnoha rysy naši, ovšem na nízké materiální úrovni. Vědci v době Rozděleného Světa v nich viděli příklad i naději. Svobodné postavení žen, kolektivní péče o děti a výchova k samostatné práci od nejranějšího věku vypěstovaly postupně u kmene Hopi vysokou inteligenci a psychickou sílu. K údivu vědců byly schopnosti dětí kmene Hopi po patnácti stoletích života v těžkých a krutých podmínkách vyšší než u nadaných bílých dětí.

Překvapoval jejich pozorovací talent i komplikované abstraktní myšlení. Přirozeně, že z nich vyrůstali lidé podobní dnešním Pozemšťanům. Byli vážní, soustředění, velmi aktivní, a také fyzicky dokonalejší než okolní národy.

Vzpomínám si na fotografii dívky, která byla podobná Čedi…“

„Pak tedy dnešní bída Tormansu nemusí být na překážku jeho vzestupu?“ zeptala se Čedi živě.

„Jsem o tom přesvědčena,“ řekla Rodis pevně. „Pokud jde o genetiku, zkuste postavit proti sobě dobu pokaženého genofondu a nahromaděné zdravé geny za dobu, co vznikal člověk na naší planetě. Několik tisíc let proti třem miliónům.

Odpověď je jasná.“

„Ale vždyť tady úplně chybí víra v lidi, v lepší budoucnost,“

namítl astronavigátor.

„Proto se také Tormanťané uchylují k mysticismu,“ řekla Rodis. „Když člověk nemá oporu ve společnosti, když ho nikdo nechrání, nýbrž slyší jen samé výhružky, a nemůže se přitom spolehnout na zákon a spravedlnost, stává se víra v nadpřirozené síly jeho posledním útočištěm. Podle analogie s pozemskými poměry v minulosti, je právě teď nejvhodnější okamžik, aby se na Tormansu zrodila nová, opravdová víra v člověka.“

Za týden se u Rodis objevil mluvčí Čojo Čagase, sám náčelník „fialových“, Jan Gao-Juar, zkráceně Jangar. Byl to hromotluk s krutými rysy v širokém obličeji. Pouhé vyslovení jeho jména stačilo, aby se inženýr Tael úzkostlivě ohlížel na všechny strany.

Pod pokleslými, jakoby unavenými víčky hleděly pronikavě a neomaleně jasné oči, nic neříkající, nebojácné a bezcitné jako u dravého ptáka. Inženýr Tael později vysvětloval, že náčelník stráží se vždycky dívá, jako by mířil.

Byl po celé planetě proslulým střelcem z revolverů, jaké nosili důstojníci hlídkových oddílů a hodnostáři Jan-Jachu.

Jangar si drze prohlédl pozemskou návštěvnici, kterou viděl poprvé zblízka, a vyřídil jí vládcovo pozvání.

Fai slíbila, že přijde za několik minut, ale pohlavár „fialových“

se nehýbal z místa.

„Mám příkaz, abych vás doprovodil.“

„Znám cestu do zeleného kabinetu.“

„Tam ne! A mám rozkaz, abych vás doprovodil!“

— Okolnosti se změnily, pomyslila si Fai. Vešla do svého pokoje a na několik minut úplně znehybněla, aby se soustředila a sebrala energii.

Náčelník stráží šel o krok pozadu a nedával Fai příležitost, aby mohla vyzkoušet jeho psychickou odolnost.

Čojo Čagas je očekával a přecházel sem tam po rudých kobercích. Vysoká úzká okna propouštěla málo světla a vytvářela růžové přítmí, u Tormanťanů velice oblíbené.

Vládce tentokrát Rodis nevybídl, aby se posadila. Když neviděla příhodný nábytek, sedla si Fai na zkřížených nohou rovnou na koberec. Čojo Čagas povytáhl obočí a posunkem Jangara propustil. Chvíli chodil sálem nahoru a dolů, pak stanu1 před Rodis a hleděl na ni z výšky podezíravě a pln hněvu.

„Promítali jsme filmy pouze těm, kdo v touze po poznání podnikli nepohodlnou cestu ke hvězdoletu a riskovali, že je chytí vaše hlídky,“ řekla Fai, aniž čekala na otázku.

„Zakázal jsem promítat filmy na veřejnosti,“ promluvil vládce po malé přestávce. „Varoval jsem vás, abyste nezasahovali do záležitostí naší planety!“

„Veřejně jsme je neukazovali, respektovali jsme vaše přání, abychom je nepředváděli celé planetě. Jistě pro to máte důvody?“

„Zakázal jsem vám promítat je komukoli!“

„Na to nemá právo ani jeden stát, žádná planeta ve vesmíru. A je svatou povinností každého z nás, abychom narušovali tak bezpříkladný útisk. Kdo smí uzavírat před myslící bytostí cestu k poznání? V minulosti Země a mnoha ostatních světů se fašistické režimy dopouštěly podobných zločinů, které byly příčinou nesčetných utrpení. Proto když Veliký Okruh objeví stát, který svým občanům zakazuje přístup k vědění, může ho zničit. Je to jediný případ, který dává právo zasáhnout do záležitostí cizí planety.“

„Copak může nějaký Okruh posoudit, co je v konkrétních případech škodlivé nebo užitečné pro cizí život?“

vykřikl zuřivě Čojo Čagas.

„Nemůže. Ale nedopustíme, aby lidé nesměli poznávat umění, vědu a život na ostatních planetách. Kvůli přátelským vztahům a vzájemnému pochopení jsme udělali ústupek a nežádáme celoplanetární promítání stereofilmů.“

Čojo Čagas vyrazil nesrozumitelný zvuk a začal přecházet po sále rychleji než předtím.

„Je mi líto,“ řekla Rodis tiše, „že jste neocenil stereofilmy, které jsme přivezli. Jsou protikladem pekla, o němž svědčí materiály vašich předků v podzemním sále. Dokazují konečné vítězství lidského rozumu.“

„Ale co kontrola? Kdo mi zaručí, že vaše filmy jsou neškodné?

To je propaganda cizích idejí. Podvod!“

„Země v éře Spojených Rukou nepotřebuje žádnou propagandu ani podvody. Pochopte to!“ Rodis vyskočila. „K čemu by nám to bylo? Jste přece chytrý člověk, ať vás diktátorské poměry omezují sebevíc! Copak necítíte, že je naším jediným přáním, než se vydáme na zpáteční cestu, dát vám co nejvíc, pomoci vašim lidem najít cestu k novému životu? Bez jakýchkoli nároků!“

Rodis v prudkém pohnutí pozvedla ruce s propletenými prsty až k obličeji a nehybně, mírně skloněná kupředu, stanula asi pět kroků od Čojo Čagase, jako vychovatelka nebo matka tupého dítěte.

Vášnivá přesvědčivost jejích slov na vládce zapůsobila.

V hlubokém zamyšlení hleděl chvíli upřeně do jediného bodu na podlaze, pak mlčky odvedl Rodis na obvyklé místo jejich společných schůzek, do zeleného pokoje s černým nábytkem a hadačskou koulí z křišťálu. Vzal svou dýmku a vtáhl do sebe kouř s pronikavou vůní, kterou Fai už dobře znala.

„Lidé jsou stíny,“ řekl Čojo Čagas a přivřel úzké oči, „pro historii úplně bez významu. Žijí jen jejich činy. Čin, to je žula, život jen písek, říká jedna stará sentence.“