„Souhlasím. Ale zprávy je třeba rozšiřovat jinak,“ projevil svůj názor Rift. „Začali jsme naivně a vytvořili nebezpečnou situaci. Radím, abychom oznámili vládcům, že zastavujeme promítání filmů. Budete mluvit pravdu, a my zatím připravíme milióny patron, které se po stovkách mohou ukrýt v kterékoli kapse. Místo filmových představení budeme rozdávat patrony s videoinformacemi na nejrůznější témata.“

„Dnes jsem pochopila, že kromě disektoru potřebují i psychologický trénink, aby se zbavili strachu před pronásledováním a před fetišizovanou mocí. Příliš hluboká propast zeje už mezi lidmi a státem, který se nad nimi tyčí jako zlá, všemohoucí síla.“

Grif Rift se nevesele usmál.

„Nechápu, proč tahle civilizace ještě existuje? Vždyť je tu narušen zákon Sineda Roba. Jestliže dosáhli vysoké techniky a podařilo se jim téměř ovládnout kosmický prostor, a přesto se nepostarali o morální zabezpečení, které je důležitější než materiální, neměli přejít přes Robův práh. Žádná společnost s nízkou morálně estetickou úrovní ho nesmí překročit, aby nezničila samu sebe. Ale oni ho překročili!“

„Že jste na to už nepřišel, Rifte! Jejich civilizace byla od samého počátku monolitní, stejně jako národ, ať se dočasně dělili na seberůznější státy. Železný příkrov oligarchie pokryl celou planetu, odvrátil hrozbu Robova prahu, ale zatarasil i východisko z inferna…“

„Máte pravdu. Ale co bude s Ahrimanovou Střelou?“

„Uvidíme…“ Fai zbystřila pozornost a ve spěchu dodala:

„Jdou sem! Na shledanou, Grife! Připravujte informační patrony, ale o tématech se dohodneme, až svoláte všechny na poradu. A sestrojte ještě víc psychologických disektorů a inhibitorů krátké paměti! Soustřeďte na ně všechny síly!“

Rodis vypnula robota a posadila se na pohovku. Cítila, že se blíží někdo cizí.

Ozvalo se zaklepání. Vstoupil vysoký a hubený starý „hadonoš“.

„Veliký předseda zve vládkyni Pozemšťanů, aby strávila večer v jeho pokojích. Čeká vás za…,“ hodnostář zvedl oči ke stěně, kde na velikých hodinách oscilovaly malé svítící kroužky, a uviděl Fainu fresku; úplně vypadl ze slavnostního tónu a rychle dokončil: „… za dva kruhy času.“

Rodis poděkovala a propustila posla. — Zase něco nového, pomyslila si, přistoupila k zrcadlu a kriticky obhlédla svůj skromný oděv.

Pozemšťanky byly rozené herečky. Rády se vžívaly do cizích roli a měnily svůj zevnějšek podle toho, koho se rozhodly představovat. V době cesty hvězdoletem přeměnila se Olla Dez v markýzu z konce feudální éry, Neja Cholli ze sebe udělala ztřeštěnou dívku z doby Rozděleného Světa a Tivisa Henako zosobnila gejšu starověkého Japonska.

Muže podobná hra zajímala mnohem méně, protože neměli dostatek fantazie a neradi pracovali na detailech.

Fai se točila před zrcadlem a vybírala vhodný převlek.

Nakonec se rozhodla pro mahárání, kněžnu ze starověké Indie. Sárí se v dané situaci velmi hodilo. Jednak se dalo snadno zhotovit, a kromě toho žádný jiný oděv tak dokonale nesplývá se svou nositelkou. Sárí přesně tlumočí ženiny pocity a náladu. Může být neproniknutelným pancířem, stejně jako se zdánlivě rozplynout na těle a odhalit všechny jeho linie.

Rodis dovedla mistrně využít nemnoha prostředků, které měla k dispozici.

Nařídila robota, dala si iontovou sprchu a elektrickou masáž, pak zesílila zbarvení své pleti do odstínu zlatě hnědého plodu tingy. Vlasy, rozdělené na temeni pěšinkou a pevně svinuté na zátylku, vytvořily velký uzel. Odřezek titanového drátu, vyleštěný jako zrcadlo, přelomila na několik částí, utvořila kruhy a navlékla jako zvonicí náramky na zápěstí a na kotníky. Sněhobílý kus látky, posetý stříbrnými hvězdami, změnila v sárí o něco kratší, než se nosilo ve starověku. Mezi obočí si namalovala tmavou tečku a prošla se pokojem, aby přizpůsobila své pohyby nezvyklému oděvu. Zalitovala, že nemá s sebou krásné náušnice.

Zbývala jí půlhodina času. Soustředila se a nechala ve své fantazii zvolna proplouvat obrazy starověké Indie…

Veselá a trochu vzrušená vešla za lehkého cinkotu náramků do zeleného kabinetu. Šířila kolem sebe příjemnou, sotva postřehnutelnou vůni zdravého těla, osvěženého tonizujícím vzdušným proudem.

Čojo Čagas vstal o něco rychleji než jindy. Přivítal Rodis po svém zvyku trochu posměšně, ale měl zjevnou radost, že přišla. Jen v hloubce jeho úzkých očí se tajila obvyklá nedůvěřivá ostražitost.

Zet Ug a Gen Ši seděli u stolu v černých křeslech, u stěny s drapériemi stál vysoký hubený „hadonoš“, který vyřizoval Rodis pozvání. Když se objevila, vydechl úlevou a klesl na těžký taburet s bizarními nožkami. Vnitřními dveřmi, skrytými za portiérou, vstoupila sebevědomě do středu pokoje velmi vysoká, statná žena. Podle způsobu, jak ji pozdravili členové Rady, odhadla Rodis její postavení v složité tormanské hierarchii. Neznámá byla značně vyšší než Fai, s dlouhýma, snad příliš tenkýma nohama, s atletickými rameny a vladařským držením těla. Měla podlouhlý, bezcitný obličej, pronikavé šikmé oči pod rovným obočím a záplavu černých vlasů. Jedinou její ozdobou byly náušnice, každá z deseti rudě zářících kuliček, jež vrhaly prudké záblesky na poněkud vpadlé tváře s vystouplými lícními kostmi. Dvě úzké stužky jí přidržovaly šaty a zařezávaly se do jemné pokožky. Ženina ramena i ňadra byla skoro odhalená, což se ve dne na Tormansu za žádných okolností nepřipouštělo. Ale večer se ženy směly objevit ve společnosti téměř nahé. Zákonitost podobné morálky nemohla Rodis pořád ještě postihnout.

Pozemšťance se zalíbila sveřepá krása neznámé i její artistická schopnost předvádět se. Každá kadeř bujných vlasů byla umístěna s vypočítaným efektem. Žena malinko přivřela oči, pootevřela plná, hezky vykrojená zlá ústa a klidně si změřila návštěvnici ze Země.

Čojo Čagas vyčkal několik vteřin, jako by chtěl ženám umožnit, aby si jedna druhou prohlédla, ale ve skutečnosti je bez okolků srovnával.

„Er Vo-Bia, má přítelkyně i rádkyně ve státních záležitostech,“

řekl konečně, „a zde vládkyně Pozemšťanů, kterou zná celá planeta.“

Čagasova družka se nepatrně usmála a pohodila hlavou jako by říkala: — Mě zná taky celá planeta!

Vztáhla k Fai Rodis ruku, a ta jí podle zvyku na Jan- Jachu podala svou. Pevná, horká ruka Tormanťanky silně stiskla její prsty.

„Myslila jsem, že se cestovatelé z vesmíru oblékají jinak,“

řekla s neskrývaným údivem nad Fainým oděvem.

„Při letu samozřejmě. Ale v normálním životě, jak člověka právě napadne,“ odpověděla Rodis.

„A vás napadlo dnes večer vzít si právě tenhle úbor?“

zeptala se Er Vo-Bia.

„Dneska se mi zachtělo být ženou jednoho z pravěkých národů Země,“ opáčila Fai.

Er Vo-Bia škubla rameny a její pohyb říkal: Prohlédla jsem skrznaskrz vaši rafinovanost!

Čojo Čagas posadil ženy ke stolu, kde už stály pestré číše s vonným osvěžujícím nápojem.

Předseda Rady Čtyř byl ve výborné náladě. Dokonce sám podal Rodis její pohár.

Fai se rozhodla využít příhodné chvíle. Po rozhovoru s Taelem a Grifem musila neustále myslit na lehkomyslnost, s jakou začali promítat stereofilmy přes přísný zákaz oligarchů.

Je samozřejmé, že mocní cizinci ze Země se nebáli tomanských vládců; ztroskotaly pokusy zabránit, aby lidé na planetě poznali svou prapůvodní vlast. Ale moudří dialektici přitom zapomněli na druhou stranu mince. Neuvědomili si, že vlastně nutí ty, jimž předávali své informace, aby se dopouštěli přečinů. I když to lidem epochy komunismu připadalo sebehroznější, Tormanťané toužící po poznání podléhali přísným trestům. A oni, astronauti, tuto nebezpečnou situaci zavinili. Sami nedotknutelní, nechali bezbranné obyvatele planety potýkat se se strašným mocenským aparátem, špiónstvím a zradou.

„Po mém rozhovoru s vámi jsme já i moji přátelé zvážili své činy,“ řekla Rodis polohlasem.

„No a?“ zachmuřil se Čojo Čagas, který zřejmě neměl chuť mluvit o pracovních záležitostech.

„A přišli jsme k závěru, že naše jednání nebylo správné.