Lékaři vedli zoufalý boj s neustále přibývajícími nemocemi.

Bakteriologická střediska potlačila epidemie napadající lidstvo zvnějšku. Ale neočekávaný nepřítel začal ničit člověka zevnitř. Objevily a rozmnožily se nejrůznější druhy alergií, jejichž nejhroznějším důsledkem byla rakovina, defekty dědičnosti, psychická méněcennost. Medicína nebyla na nové formy nemocí připravena. Těžké životní podmínky minulých dob vedly k předčasnému opotřebování srdce, takže lidé plní energie a touhy po činnosti předčasně umírali.

Fai Rodis byla otřesena tou podívanou, i když chápala, že filmy ze starověkých hvězdoletů prošly speciálním výběrem.

Lidé, kteří nenáviděli svou planetu a přestali věřit, že by lidstvo bylo schopno pozvednout se z pekla neuspořádaného života, vzali s sebou všechno, co zlehčovalo celou civilizaci, aby si příští generace představovaly opuštěnou Zemi jako místo nepředstavitelného utrpení, kam se nelze vrátit za žádných okolností. Zřejmě stejný pocit naprostého odpoutání od minulosti přinutil předky dnešních Tormanťanů, když se jim kupodivu poštěstilo objevit neobydlenou planetu dokonale vhodnou pro život, aby prohlásili, že přišli z mýtických Bílých Hvězd a že jsou potomky mocné a moudré civilizace. Nic nestálo v cestě tomu, aby později začali promítat filmy o pozemských hrůzách. Proti nim by se současný život na Tormansu zdál úplným rájem.

Ale teď už bylo nebezpečné rušit zakořeněnou víru v nejvyšší moudrost Bílých Hvězd i jejích strážců. A existovali určitě i další motivy.

Rodis vstala. Svlékla si pseudotormanťanský oděv z jemné látky, absolvovala složitou soustavu cviků a skončila improvizovaným tancem. Nervózní sled myšlenek ustal a Fai byla znovu schopna klidně uvažovat. Usedla na konci mohutného stolu v klasické póze starověkých východních mudrců a soustředila se tak, že všechno kolem ní zmizelo.

Před jejím duševním zrakem zůstala jenom rodná planeta.

Ani ona, specialistka pro nejtemnější a nejkritičtější epochu ve vývoji pozemského lidstva, nedovedla si do té doby představit celou šíři a hloubku inferna, kterým prošel svět na cestě k rozumnému a svobodnému životu, než po epochách Rozděleného Světa, Spojeného Světa a Společné Práce nastoupila konečně šťastná éra Spojených Rukou…

Fai se tak hluboko ponořila do svých myšlenek, že ani nezaslechla, když Čojo Čagas opatrně otevřel pancéřové dveře. Hlavní osvětlení bylo vypnuté. Jen bledé paprsky fialových plynových lamp se křižovaly v přítmí podzemního sálu. Čojo Čagas hned nepochopil, že vidí svou návštěvnici v pevně přiléhajícím skafandru, a lačně si ji prohlížel.

Fai se zase vrátila do skutečnosti, seskočila lehce se stolu a pod upřeným pohledem Čojo Čagase přistoupila k židli, kde ležel její oděv. Zastavil ji pokynem ruky. Nechápavě na něho pohlédla a upravovala si vlasy.

„Jsou všechny ženy na Zemi tak krásné?“

„Já sama jsem docela obyčejná,“ usmála se Fai a dodala:

„Působí vám potěšení vidět mě ve skafandru?“

„Ovšem. Jste nádherná.“

Fai stočila jemný oděv do nadýchaného zámotku a ovinula si ho kolem hlavy jako turban. Seděl trochu nakřivo a dodával jejím pravidelným rysům bezstarostný, trochu uličnický výraz.

Čojo Čagas rozsvítil horní světlo, stál a prohlížel si ji s netajeným nadšením.

„Je možné, že by ve hvězdoletu byla ještě krásnější žena, než jste vy?“

„Samozřejmě. Třeba Olla Dez, ale ta se tu neobjeví.“

„Škoda.“

„Požádám ji, aby vám zatančila.“ Vrátili se do zeleného pokoje, který Fai opustila před třemi dny. Čojo Čagas navrhl, aby si odpočinula, ale Fai odmítla.

„Pospíchám. Cítím se vinna před svými přáteli. Určitě mají o mě strach. Kvůli filmům z minulosti naší planety jsem na ně docela zapomněla. Ale jsem vám velmi vděčna za otevřenost a důvěru! Umíte si snadno představit, jak důležité je pro historika setkat se s dokumenty a díly starověkého umění, na Zemi dávno ztracenými.“

„Jste jedna z mála, kteří to viděli,“ řekl tvrdě Čojo Čagas.

„Žádáte ode mne tedy slib, že o tom nebudu hovořit s obyvateli vaší planety?“

„Přesně tak!“

Rodis mu podala ruku, a znovu se Čojo Čagas pokusil zadržet ji ve své, ale vtom se ozval lehký šelest dorozumívacího zařízení. Vládce se otočil ke stolu a řekl několik nesrozumitelných slov. Krátce nato vstoupil do pokoje rozčilený inženýr Tael. Stanul u dveří v uctivém postoji a poklonil se Čojo Čagasovi, aniž hned zpozoroval Rodis v pozadí pokoje.

„Hosté ze Země hledají svou velitelku. Přišli do Sálu Rozhodnutí a přivedli s sebou jeden z devítinohých přístrojů.

Jaké jsou vaše příkazy?“

„Žádné. Jejich velitelka je zde, a hned se k nim připojí.

Ale vy tu zůstanete na poradu.“

Inženýr Tael se otočil a strnul. Rodis v kovu a poněkud vyzývavém černém turbanu, pod nímž zářily její zelené oči, mu připadala jako mocná bytost z neznámého světa.

Stála volně a sebevědomě, což bylo nemožné pro ženu Jan- Jachu, zcela odhalená a zároveň tak vzdálená a nedostupná, že pocítil až zoufalou bolest.

Fai se na něho přátelsky usmála a obrátila se k předsedovi Rady Čtyř:

„Dovolíte, abych se s vámi zas brzy setkala?“

„Samozřejmě. Nezapomeňte na svou Ollu a tanec!“

Fai Rodis vyšla. Chodila nyní bez doprovodu prázdnými chodbami a opuštěnými sály. V prvním z nich, s růžovými stěnami, pomalovanými černými klínovými znaky a lomenými čarami, stála žena. Poznala vládcovu choť, jež dala jméno celé planetě. Krásné rty Jantre Jachach se zkřivily povýšeným úsměvem, zalomená křivka obočí se nehezky přiostřila.

„Vidím vaši hru, ale nečekala jsem od vzdělané velitelky cizinců takovou drzost a nestydatost!“

Fai mlčela a vybavovala si v mysli sémantiku slov, na Zemi už zapomenutých. Tormanťanku to ještě víc rozzlobilo.

„Nedovolím, abyste se tu procházela v téhle podobě!“

„V jaké podobě?“ Fai se na sebe nechápavě podívala.

„Ach tak, myslím, že rozumím. Ale váš muž říkal, že mu to činí potěšení.“

„Říkal!“ zalykala se hněvem Jantre Jachach. „Vy si neuvědomujete, že jste krajně nestoudná!“ a pohlédla na Fai s přehnaným odporem.

„Podle vašich mravů se můj oděv nehodí na ulici,“ souhlasila Rodis, „ale doma? Váš oblek, například, mi připadá mnohem krásnější a daleko vyzývavější.“

Tormanťanka v nízkém korzetu, s odhalenými ňadry a v krátké sukénce z úzkých proužků, pod nimiž se při každém pohybu objevila holá stehna, vypadala opravdu víc nahá než Rodis.

„A kromě toho,“ Fai se sotva znatelně usmála, „v tomhle kovu jsem absolutně nepřístupná.“

„Vy Pozemšťané jste buď nesmírně naivní, nebo velmi vychytralí. Copak nechápete, že jste tak krásná jako žádná žena na mé planetě? Krásná, zvláštní a nebezpečná pro naše muže… Už jen když se na vás člověk dívá…“ Jantre si nervózně tiskla ruce. „Jak vám to mám vysvětlit? Vy jste zvyklí na dokonalé tělo, stalo se pro vás normou, ale u nás je to výjimečný dar…“

Fai položila ruku na obnažené rameno Jantre Jachach.

Ta zmlkla a ustoupila.

„Odpusťte mi,“ řekla Fai. Mírně se uklonila, rozmotala turban a okamžitě se oblékla.

„Vy jste ale slíbila mému muži nějaké tance?“

„Ano, a to budu musit splnit. Nemyslím, že vám to může být nepříjemné. Styk s vládcem planety je zvláštní záležitost a týká se kontaktů mezi našimi světy.“

„A já do toho nemám co mluvit?“ vzplanula znovu Tormanťanka.

„Ne!“ potvrdila Rodis a Jantre Jachach zmizela, oněmělá hněvem.

Fai zůstala chvíli zamyšleně stát, a pak pomalu prošla sálem. Silná únava utlumila její obvykle ostrou vnímavost.

Prošla druhým sálem v barvě žluté a skořicové a vstoupila právě do poslední, slabě osvětlené chodby, jež spojovala vládcův pokoj s palácovou částí vyhraženou astronautům, když ucítila čísi pohled. Ze tmy bylo slyšet přidušený zvuk, podobný udivenému a rozpačitému výkřiku. Rodis napjala všechnu svou vůli, přešla mimo, a v tom okamžiku vyběhl za jejími zády nízko přikrčený člověk směrem, odkud předtím vyšla.