Hned nato dole něco tupě zadunělo. Jekot devítinožky, volající Rodis, pronikl do nejodlehlejších koutů paláce.

Vyběhly stráže. Byl to týž okamžik, kdy se „záchranná četa“ propadla podlahou v Sále Chmur čili Rozhodnutí, jak zněl oficiální název.

Pozemšťané až dosud nechápali, že na palácové stráže a nejnižší velitele nelze pohlížet jako na normální, i když nedostatečně vzdělané a špatně vychované lidi, kteří by odpovídali za své činy. Ne, „fialoví“ byli morálně defektní a psychicky zlomené bytosti, neschopné vlastního úsudku a beze zbytku oddané vůli nejvyšších náčelníků. K takovému závěru astronauti dospěli, když po krátké Faině zprávě posoudili situaci.

„Všichni jsme nadělali spoustu chyb.“ Rodis přehlédla druhy smějícíma se očima. „Mám vás kárat, když sama cítím chuť nějak rozhýbat a prolomit tu železnou tvrdohlavost, která chce zachovat zdejší obludné poměry?“

„Nás úplně deprimoval pobyt ve skladištích informací, prastarých chrámech a jiných zastrčených budovách, až k prasknutí nabitých haldami knih, sešitů, map a dokumentů,“

řekla Čedi. „Všechno je zplesnivělé a někdy napůl shnilé. Utřídit a srovnat alespoň jedno takové skladiště, to si vyžádá stovky pilných pracovníků. A na planetě je podobných institucí asi tři sta.“

„V umění není situace o nic lepší,“ poznamenal Gen Atal. „Domy Hudby, Malířství i Sochařství vystavují jenom to, co se líbí Radě Čtyř a jejím nejbližším služebníkům.

Všechno ostatní, ať staré či nové, je naházeno v uzavřených budovách, kam nikdo nechodí. Do jedné z nich jsem se podíval. Jsou tam hromady slehlých pláten a celé pyramidy zpřeházených soch, pokrytých silnou vrstvou prachu. Srdce se člověku svírá při pohledu na ten hřbitov obrovské tvůrčí práce, snů a nadějí, které lidstvo Jan-Jachu takhle, realizovalo’!“

„Všechno je celkem jasné. Když zůstaneme zde, neuvidíme nic, než co se jim zachce nám ukázat,“ řekla Eviza.

„Nakonec dopravíme na Zemi notně zkreslený obraz tormanťanského života a naše expedice přinese mizivě malý užitek!“

„Co tedy navrhujete?“ zeptal se Vir Norin.

„Vmísit se do obyčejného davu na planetě,“ odpověděla Eviza rozhodně. „V nejbližších dnech smíme svléknout skafandry a náš kovový zjev nebude odrazovat okolí.“

„Svléknout skafandry? A co zbraně vrahů?“ zvolal Gen Atal.

„A přece to musíme udělat,“ řekla klidně Rodis. „Jinak se nám budou lidé vyhýbat. A jen oni nám mohou poskytnout představu o zdejším životě, jeho náplni a cílech. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sedm lidí stačí prohrabat ohromné haldy zanedbaných informací a dokáže se v nich vyznat. Potřebujeme lidi z různých míst, různých společenských vrstev a profesí. Povolání je pro zdejší obyvatele velmi důležité, vybírají si jedno na celý život.“

„A přesto pracují špatně,“ poznamenala Čedi. „Tivisa a Tor si prohlíželi biologické ústavy planety a byli překvapeni, jak neobyčejně zpustlé jsou jejich přírodní rezervace a parky. Všude vyčerpané, hynoucí lesy, úplně zdegenerovaná fauna. Evizo, dovolte nám co nejdříve odložit skafandry!“

„Šest dní musíte mít ještě trpělivost.“ Astronauti se začali rozcházet do svých pokojů, aby připravili pravidelný přenos pro Temný Plamen.

„Přála jste si vidět Vedu Kong? Tak pojďme,“ obrátila se náhle Rodis k Čedi.

Dlouho nepoužívaný černý robot přicupital k pohovce.

Fai z něho vyňala ještě zapečetěný hvězdicovitý krystal paměťového stroje a rozbalila fólii. Granátově rudá barva slibovala lyrickou biografii. Několik manipulací, a před vysokou, šedě potaženou stěnou vyvstal živoucí zjev. Stereofilmy z éry Velikého Okruhu nebyly o nic horší než současné a Veda Kong přes uplynulá staletí vstoupila do pokoje a posadila se do moderního křesla z jemně pleteného kovu naproti Rodis a Čedi.

„Zapojila jsem pátý paprsek,“ zašeptala vzrušeně Fai.

„Sama film také uvidím poprvé. Je z posledního desetiletí jejího života, když skončila dešifrování válečné historie ze čtvrtého období éry Rozděleného Světa…“

Čedi se usadila na vzdáleném konci pohovky, a tak viděla zároveň Vedu Kong i Fai Rodis, jako by seděly proti sobě. Dvě ženy z různých epoch. Veda z éry Velikého Okruhu, Fai z éry Spojených Rukou… Každá školačka na Zemi znala Vedu Kong, průzkumnici podzemních skladišť, hrdinku starých pohádek, milenku dvou vynikajících mužů své doby, Erga Noora a Dara Vetra, i přítelkyni legendárního Rena Boze. Čedi porovnávala známý obraz historičky s živou pokračovatelkou jejího díla. Fai si nemusela razit cestu horami kamení a nástrahami bezpečnostních zařízení.

V hlubinách vesmíru, ve vzdálenosti nepředstavitelné i pro lidi z epochy Vedy Kong, našla Rodis celou planetu, která jako by se zachránila z tehdejší kritické doby pozemského lidstva. Čedi si s dětinským nadšením prohlížela Vedin jemný obličej s laskavýma šedýma očima a zasněným úsměvem. Hlavu malinko skláněla pod tíhou silných copů.

Její dívčí postava zůstala věkem nedotčena, ale Čedi se zdálo, že ve srovnání s filmy z mládí proniká celou Vedinu bytost nějaký tajný žal.

V období Velikého Okruhu se typ pozemského člověka zdokonalil. Až do konce éry Společné Práce, vyznačující se míšením nejrůznějších ras a národnosti, existovaly dvě hlavní antropologické kategorie: neandertaloidní s pevnou, masívně stavěnou kostrou, a cromagnoidní, jemnější skladby a vysokého vzrůstu, senzitivnější a psychicky labilnější.

Bylo úkolem genetiků, aby z každé skupiny vybrali nejideálnější vlastnosti a spojili je v harmonický celek, což se jim podařilo v průběhu epochy Velikého Okruhu. V éře Spojených Rukou byla čistota typu ještě výraznější, jak viděla Čedi, když srovnávala asketický, jakoby z kamene vytesaný Fain obličej s měkkými rysy Vedy Kong.

Fai Rodis představovala další stupeň v procesu zvyšování energie a univerzality člověka, jak ho mohla vědomě vyvinout jenom společnost, která se vyhýbala zhoubné specializaci. Byla po všech stránkách statnější a tvrdší nežli žena z éry Velikého Okruhu. Jevilo se to v obrysech silného těla s pevnou kostrou a hlavou posazenou na vysoké, ale nikoli štíhlé šíji, v neústupném pohledu očí, jejichž rozestup byl větší než u Vedy, i v přiměřeně širším čele a masivnější bradě.

Kromě vnějších rysů větší fyzické i psychické síly lišila se Fai Rodis od Vedy i vnitřně. Jestliže k Vedě by se každý přimkl bez výhrad a s důvěrou, Rodis jako by měla kolem sebe kruh, jehož hranice se daly překonat jen s námahou.

Veda vzbuzovala v lidech lásku na první pohled, Fai úctu smíšenou s bázní.

Veda Kong se obrátila k neviditelnému posluchačstvu:

„Zazpívám teď dvě písně z válečného období éry Rozděleného Světa, které nedávno přeložil Tir Tvist. Melodie zůstala beze změny.“

Čísi ruce podaly Vedě lehký hudební nástroj s širokou, plochou resonanční deskou a strunami na dlouhém hmatníku.

Pod ženinými prsty zazněly táhlé zvuky prosté a tklivé melodie jako kanoucí slzy.

„Prosba o kulku,“ řekla Veda a její zvučný altový hlas naplnil rozlehlou palácovou komnatu.

„Pošli mi, Bože, smrtící kulku, neboť bez konce je tvé milosrdenství…,“ opakovala Čedi. „Jak mohla společnost člověka zřejmě klidného a statečného přivést tak daleko, že prosil raději o kulku?“ Druhá píseň jí připadala ještě neuvěřitelnější:

Veda Kong zpívala, hlavu skloněnou k teskně zvučícím strunám. A na jejích rtech, stvořených k upřímnému úsměvu, se objevil dosud neznámý trpký rys.

Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a řekla hořce:

„Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné utrpení, kterým prošli naši předkové.“ Pak otevřela boční stěnu devítinožky a vytáhla kosočtvercovou hrací skříňku na krystalové vlnění. Zvedla ji na roztažených prstech levé ruky a přejela nad ní několikrát pravou dlaní. Zazněla mohutná a zlověstná hudba, řítila se jako lavina, a v ní tonuly a zajíkaly se disonanční akordy protáhlých tónů. Ale přidušené žalostivé zvuky sílily, slévaly se, a nakonec vířily jako smršť prokletí a výsměchu.