Čojo Čagas se napřímil, slavnostní a bledý. Návštěvnici ze Země připadal jako dávnověký velekněz, jako strážce zapovězených umění, a skutečně jím také byl.
„Víte, kam jsme přišli?“
„Pochopila jsem. Zde se uchovává to, co vy… co vaši předkové přivezli na hvězdoletech ze Země.“ Fai se celá napjala vzrušením. Bylo to něco ohromného pro badatelku Rozděleného Světa, dostat se do skladiště informací o zřejmě nejtemnějším období v epoše velikých převratů v předvečer éry Spojeného Světa! Dotkla se s posvátnou úctou ohromného pultu, odmontovaného zřejmě z pradávné kosmické lodi, jedné z těch, které se odvážně vnořily do neprobádaných, a jak se později ukázalo, nesmírně komplikovaných propastí vesmíru.
Čojo Čagas povzbudivě kývl a ukázal zmatené Fai na řadu mohutných stolů z kovu a plastické hmoty.
„Chápu, že je tu pro vás všechno velice zajímavé. Ale nezapomínejte, že pokračujeme v našem rozhovoru. A vy se teď, budete dívat na filmy přivezené mými předky jako upomínka na planetu, z které utíkali. Utíkali se slabou nadějí na záchranu, ale našli nedotčenou planetu a nový život výměnnou za starý. Když pochyby a nejistota přemůžou mé unavené nervy, zajdu sem, abych se nasytil nenávistí a z ní načerpal nové sily.“
„Nenávistí k čemu, ke komu?“
„K Zemi a jejímu lidstvu!“ řekl Čojo Čagas přesvědčeně.
„Podíváme se na sérii, kterou jsem vybral. Nebudu vám pak nucen objasňovat motivy, proč jsem zakázal vaše stereofilmy.
Kdo by nezapochyboval o pravdivosti scén, které promítáte, když předtím zhlédl historii vašeho ráje?“ řekl vládce s velikou hořkostí. „Jak to přišlo, že se vydrancovaná zanedbaná planeta změnila v nádhernou zahradu a nevraživí, v nic nevěřící lidé se stali věrnými přáteli? Jaké zbraně, jaké okovy železného strachu udržují národy Země v takové disciplíně? Ostatně, copak mi to řeknete? Umíte člověka omámit. Sám jsem to zakusil. Vzpomínáte si na legendu o Kirké, kouzelnici, která proměňovala lidi ve vepře? Někdy se mi zdá, že jste taková Kirké…“
„Setkání s Kirké bylo zkušebním kamenem pro každého muže, mělo ukázat, je-li člověkem i v oblasti milostných vztahů. Sexuální magie působí pouze na lidi s nízkou úrovní v pojetí Krásy a Erota. Chcete to zkusit?“ navrhla Rodis.
K nepopsání změněná, upřela na vládce pohled široce rozevřených velitelských očí a výbojně prohnula svou vladařskou postavu.
Temná síla spoutala mysl Čojo Čagase, jako by se v něm začala rozvíjet mohutná pružina, brala mu dech, tiskla čelisti a ochromovala svaly prudkou žádostí.
„Nechci!“ vykřikl zuřivě.
Fai odpoutala svůj pohled, vládce těžce dosedl na kraj stolu a stiskl páčky.
Světlo zhaslo, podzemní stěna zmizela, pohlcena obrazem, který svou hloubkou dokonce předčil obvyklé televideofony.
Rodis zapomněla na všechno kolem a přenesla se do vzdálené minulosti rodné planety.
Pozemská historie, jak o ní psali a učili vzdálení předkové, se snažila zatajit skutečnou cenu, již bylo třeba zaplatit za vedení válek, výměnu vládců a civilizací. V nejstarších dobách filmová dokumentace ještě neexistovala.
Nejzávažnější historické události bylo třeba rekonstruovat.
Ale filmové rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením. Rodis nikdy neviděla úryvky dokumentárních záběrů, montovaných do hraných filmů o posledních obdobích Rozděleného Světa. Masové vraždy nabyly ještě na rozsahu, úměrně s růstem obyvatelstva na planetě a s rozvojem mocné techniky. Lidé hynuli po statisících a miliónech. O něčem podobném se pravěkým ničitelům lidského rodu ani nesnilo. Atomové bomby v několika vteřinách vyhlazovaly z povrchu země obrovská města.
V námořních bitvách se letci jako zápalné pumy vrhali se svými stroji na paluby gigantických lodí. V ohnivých smrštích létali do vzduchu lidé, zbraně, úlomky strojů. Z mořských hlubin vyplouvaly nečekaně ponorky, aby zničily nepřítele raketami s termojadernými náboji…
„Probuďte se, Pozemšťanko,“ uslyšela Fai hlas Čojo Čagase.
Trhla sebou a on vypnul projektor.
„Vy jste tohle všechno neznala?“ zeptal se trochu posměšně.
„U nás se nezachovalo tolik filmů z minulosti,“ odpověděla, jako by se teprve teď navracela do skutečnosti. „Po odletu vašich kosmických korábů byla na Zemi ještě jedna veliká bitva. Naše předky nenapadlo, aby ukryli dokumenty do moře nebo pod zem. Spousta věcí přišla nazmar.“
Čojo Čagas pohlédl na hodiny. Fai se zvedla.
„Připravila jsem vás o mnoho času. Odpusťte a děkuji vám.“
Předseda Rady Čtyř zůstal chvíli stát, jako by o něčem uvažoval.
„Opravdu s vámi nemohu déle zůstat. Ale jestli chcete…“
„Rozhodně!“
„Budete potřebovat několik dní!“
„Mohu se delší čas obejít bez jídla. Potřebuji jen vodu.“
„Tu najdete zde.“ Čojo Čagas otevřel třetím klíčem další malá dvířka. To je moje vlastní linka pro zásobování vodou,“ usmál se. „Můžete pít bez obav. Budete zde zamčená, ale signalizační skříň nechám otevřenou. Nepokoušejte se odejít sama. Je tu příliš mnoho nástrah. Materiál z posledních století nestačíte prohlédnout dřív než za tři dny.
Vydržíte to?“ Fai Rodis mlčky přikývla.
„Přijdu za vámi sám. Mikrocívky s přetočenými originály jsou zde v těch zásuvkách. Žijte šťastně! To si u nás říkají lidé při loučení.“
Rodis k němu přátelsky vztáhla ruku. Podržel ji ve své, stiskl a pohlédl návštěvnici hluboko do zářících očí, které se tak výrazně lišily od všeho, co dosud poznal nejen na své rodné planetě, ale i ze starých filmů Země, jíž se zřekli jeho předkové.
Pak náhle ten podivný člověk její ruku pustil či spíše odstrčil a zmizel za dveřmi. Ohromná pancéřová deska se přibouchla s hlukem připomínajícím úder mechanického kladiva.
Rodis začala provádět dechová cvičení a cviky pro soustředění, aby dodala tělu energii pro nastávající práci. Nechtěla se jen dívat, ale taky uchovat všechno v paměti.
Příliš pozdě jí napadlo pořídit záznam s pomoci devítinožky, a kdoví, jestli by náladový vládce planety souhlasil, aby sem zašla znovu.
Když Fai roztřídila cívky, viděla, že Čagas jí promítl sérii označenou titulkem „Člověk člověku“. Druhá a třetí cívka měly nadpisy „Člověk přírodě“ a „Příroda člověku“.
Filmy „Člověk přírodě“ ukazovaly, jak z povrchu Země mizely lesy, vysychaly řeky, ničila se úrodná půda, rozvátá větry nebo prosycená solemi, jak zanikala jezera a moře, zaplavována odpadem a naftou. Obrovské plochy půdy, rozryté důlními pracemi, byly zaváženy haldami ze šachet nebo rozbláceny bezvýslednými pokusy udržet pitnou vodu při narušené rovnováze vodního koloběhu na pevninách.
Záběry, pořizované na stejných místech v průběhu několika desetiletí, byly obžalobou lidstva. Místo mohutných pralesů z cedrů, sekvojí, araukárií, eukalyptů a ostatních gigantů tropických pásem, krčily se při zemi jen nicotné křovinaté porosty. Mlčenlivé, hmyzem dohola ožrané stromy stály v místech, kde lidé vyhubili ptactvo. Následovala celá pole uhynulých divokých zvířat, otrávených neodborným používáním chemikálií. A znovu přišly snímky o nehospodárném spalování miliónů tun uhlí, nafty a plynu, nashromážděných za miliardy roků existence Země; dřevo se ničilo donekonečna. Povrch planety pokrývaly celé hory z rozbitého skla, lahví, zrezavělého železa a nezničitelných plastických hmot. Obnošená obuv se hromadila v triliónech párů a tvořila neforemné hromady, vyšší než egyptské pyramidy.
Série „Příroda člověku“ byla ze všech nejnepříjemnější.
Ukazovala záběry z posledních století, v nichž se střetávala ničivá síla techniky s obrovskými masami lidí. Lidská individualita zanikala, rozplývala se v oceánu všeobecné hrůzy a utrpení. Z gigantických velkoměst, opuštěných pro nedostatek vody, zbyly jen rozpadlé haldy betonu, železa a rozpukaného asfaltu. Obrovské hydroelektrárny zanesl jíl, přehrady byly zničené otřesy a posuvy zemské kůry. Zátoky a mořské průlivy zahnívaly, protože jejich biologický režim byl narušen, toky byly otráveny nakupením těžké vody při zrychleném odpařování malých umělých bazénů na přehrazených řekách. Podél zpustlých břehů se táhly ohavné pruhy mrtvé pěny, buď zčernalé naftovými zplodinami, nebo bílé od miliónů tun čisticích prostředků, vypuštěných do moří a jezer.
