„Říkala jsi přece sama…“ Její oči byly zastřeny mlhou.

Udělal jsem několik kroků po pokoji. Sledovala mě očima, jako bych byl… jako by stála v kleci…“

„Tak já už jdu,“ řekl jsem. Neodpověděla. Chtěl jsem něco dodat, několik slov na omluvu, poděkovat, abych neodešel jen tak, ale nemohl jsem. Kdyby se mne bála pouze jako žena muže, neznámého, třeba i nebezpečného, cizího, pak budiž — ale to bylo jiné. Pohlédl jsem na ni a pocítil jsem, že se mě zmocňuje hněv. Uchopit ji za ta bílá nahá ramena, zatřást…

Otočil jsem se a odešel; dveře od bytu povolily, když jsem do nich strčil. Prostorná chodba byla téměř tmavá. Nedovedl jsem najít východ na tu terasu, ale narazil jsem na válce plné zředěného modravého světla. Šachty výtahu. Jakmile jsem se k němu přiblížil, jel již vzhůru; snad už stačil pouhý tlak nohy na práh. Výtah dlouho klesal. Viděl jsem střídavě vrstvy tmy i průřezy stropů — bílé s narudlým středem, jako vrstvy tuku na svalech, ubíhaly vzhůru. Zapomněl jsem počítat. Výtah klesal, stále klesal, bylo to jako cesta na dno, jako bych byl vržen do odpadového potrubí a tato obrovská, ve spánku a bezpečí pohřížená budova se mě zbavovala, část průhledného válce se otevřela a já vykročil.

Ruce v kapsách, tma, rázný, dlouhý krok, lačně jsem sál chladný vzduch a cítil, jak se mi chvěje chřípí, jak srdce pomalu pracuje a pumpuje krev. V nízkých štěrbinách jízdní dráhy se třepetala světla, zakrývaná nehlučnými stroji, nikde ani človíčka. Mezi černými siluetami se chvěla záře, napadlo mi, že je to třeba hotel. Byl to pouze svítící chodník. Rozjel jsem se jím. Nade mnou přeplouvaly bělavé oblouky jakýchsi konstrukcí; kdesi v dálce, nad černými okraji staveb rytmicky cupitaly zářivé literky novin. Znenadání chodník veplul i se mnou do osvětleného interiéru a končil.

Široké, stříbrně se lesknoucí stupně plynuly dolů jako zmlklý vodopád. Překvapovala mě ta prázdnota; co jsem opustil Nais, nepotkal jsem ani jediného chodce. Eskalátor byl neobyčejně dlouhý. Dole zářila široká třída, po obou stranách se v domech otvíraly pasáže, pod stromem s modrým listím — ale třeba to nebyl skutečný strom — jsem uviděl stát lidi. Přiblížil jsem se a odešel. Líbali se. Šel jsem za tlumenými zvuky hudby — jakási noční restaurace nebo bar, ničím neoddělený od ulice, v němž sedělo pár lidí. Chtěl jsem tam zajít a zeptat se na hotel. Najednou jsem celým tělem narazil na neviditelnou překážku. Byla to dokonale průhledná okenní tabule.

Vchod byl vedle. Uvnitř se někdo zasmál a ukázal na mne ostatním. Vstoupil jsem. Muž v černém trikotu, podobném dokonce trochu mému svetru, ale s baňatým, jakoby nafouklým límcem, seděl stranou u stolku, sklenku v ruce, a díval se na mne. Zastavil jsem se před ním. Smích mu ztuhl na pootevřených rtech. Stál jsem. Nastalo ticho. Jen hudba hrála, jako za zdí. Nějaká žena vyrazila zvláštní, slabý zvuk, rozhlédl jsem se po nehybných tvářích a vyšel ven. Až na ulici jsem si vzpomněl, že jsem se měl zeptat na hotel.

Vešel jsem do pasáže. Byla plná výkladních skříní. Cestovní kanceláře, výlohy se sportovní výstrojí, figuríny v různých pózách. Nebyly to vlastně výlohy, protože všechno stálo a leželo na ulici, po obou stranách zvýšeného chodníku, který probíhal středem. Několikrát jsem omylem považoval postavy pohybující se v pozadí za lidi. Byly to reklamní figuríny, které vykonávaly stále dokola jeden a týž úkon. Jednu loutku, téměř tak velkou jako já, s karikaturně nadutými tvářemi — hrála totiž na flétnu — prohlížel jsem si delší dobu. Dělala to tak dobře, že jsem měl chuť ji oslovit. Dále byly herny, točila se tam jakási velká, opalizující kola, se zvukem sáňkových rolniček se tam srážely stříbrné trubice visící volně u stropu, míhala se tam prizmatická zrcadla, ale všechno bylo prázdné. Na samém konci pasáže zableskl ve tmě nápis TU HAHAHA. Zmizel. Vykročil jsem tam. Opět zahořelo TU HAHAHA a zmizelo, jako sfouknuto. V následujícím záblesku jsem zahlédl vchod. Uslyšel jsem hlasy. Vstoupil jsem záclonou teplého vzduchu.

V pozadí stála ta dvě bezkolá auta, svítilo několik lamp, pod nimi živě gestikulovali tři lidé, jako by se hádali. Přistoupil jsem k nim. „Haló, pánové…“

Ani se neohlédli. Hovořili dál, rychle, máločemu jsem rozuměl. „No tak sup“, „No tak sup“, opakoval pisklavě nejmenší, s malým bříškem. Na hlavě měl vysokou čepici. „Pánové, hledám hotel, kde je tu…“ Nevšímali si mě, jako bych neexistoval. Vjel do mě vztek. Bez dalšího slova jsem vkročil mezi ně. Nejbližší — viděl jsem přihlouplý záblesk bělm a roztřesené rty — zašišlal:

„Co já bych supal? Sup si sám!“ Úplně, jako by to říkal mně.

„Proč děláte nedoslýchavé?“ zeptal jsem se, a najednou z místa, kde jsem stál, jako by ze mne, z mé hrudi — vyrazil ječivý křik:

„Já ti dám! Já ti dám!“

Uskočil jsem. Tu se objevil majitel hlasu, ten tlusťoch v čepici — chtěl jsem ho popadnout za rameno, prsty jím pronikly skrz naskrz a uchopily — vzduch. Stál jsem jako omráčený. Ale oni povídali dál; najednou se mi zdálo, že seshora, ze tmy nad auty, se kdosi na mne dívá. Přiblížil jsem se k hranici světla a spatřil jsem bledé skvrny tváří, tam nahoře byl jakýsi balkón. Stál jsem oslněn, neviděl jsem dobře, ale stačilo to, abych pochopil, jak ohromného blázna jsem ze sebe udělal. Uprchl jsem, jako by mě někdo stíhal. Další ulice stoupala a končila u eskalátoru. Napadlo mi, že tam možná najdu nějaký infor a rozjel jsem se po bledě zlatých schodech. Dorazil jsem na kruhovité, nepříliš velké náměstíčko. Uprostřed se zvedal sloup. Vysoký, průhledný jako ze skla. Něco v něm tančilo, purpurové, hnědé a fialové tvary, nepodobné ničemu, jako nějaké oživlé abstraktní sochy, ale velice směšné. Hned jedna, hned druhá barva mohutněla, houstla a nabývala neobyčejně směšného tvaru; přestože neměly tváře, hlavy, ruce ani nohy, měl ten zápas tvarů výraz neobyčejně lidský, téměř karikující. Po chvíli jsem pochopil, že fialová, to je nadutec, domýšlivý, pyšný a přitom zbabělý — když se rozprskl na milión tančících kuliček, začal modrý. Ten byl andělský, skromný, soustředěný, ale nějak — pokrytecky, jako by se modlil sám k sobě. Nevím, jak dlouho jsem se na to díval. Jaktěživ jsem něco takového neviděl. Kromě mě tu nikdo nebyl, pouze ruch černých vozidel byl větší. Ani jsem nevěděl, jsou-li obsazena nebo prázdná, protože neměla okna. Z toho kruhového náměstí se rozbíhalo šest ulic. Jedny nahoru, jiné dolů. Jejich perspektivy se táhly snad celé míle jako jemňounká mozaika barevných světýlek. Infor nikde. Byl jsem už hodně unavený, ani ne tak fyzicky — měl jsem pocit, že už nejsem s to vnímat žádné dojmy. Občas, jak jsem tak šel, skoro jsem usínal, i když jsem si určitě nezdříml; přesto však nevím ani jak, ani kdy, jsem vkročil do široké třídy; na křižovatce jsem zpomalil krok, zvedl hlavu a spatřil odlesk města v oblacích. Podivil jsem se, myslil jsem totiž, že jsem v podzemí. Šel jsem dál, teď v záplavě pohyblivých světel, výkladních skříní bez skel, mezi gestikulujícími, jako vlčky vířícími a posedle cvičícími manekýny; podávali si lesklé předměty, nafukovali cosi, ale ani jsem se na ně nedíval. V dálce šlo několik lidí, ale nebyl jsem si docela jist, nejsou-li to pouze figurky a běžet za nimi jsem nechtěl. Domy se rozestoupily a já jsem uviděl obrovský nápis PARK TERMINAL a zeleně zářící šipku.

Eskalátor začínal v uličce mezi domy. Znenadání vyústil do stříbrného tunelu, se zlatým pulsem bijícím ve stěnách, jako by pod rtuťovou maskou stěn opravdu proudil ušlechtilý kov. Cítil jsem horký závan, všechno zhaslo. Stál jsem v zaskleném pavilónu. Měl tvar mušle, zvrásnělý strop mrholil sotva znatelnou zelení, bylo to světlo jemňounkých žilek, jako luminiscence jediného, zvětšeného a chvějícího se listu — na všechny strany vedly dveře, za nimi — tma a drobná, po podlaze se pohybující písmenka:

PARK TERMINAL PARK TERMINAL

Vyšel jsem ven. Byl to opravdu park. Stromy, neviditelné ve tmě, dlouze šuměly, vítr jsem necítil, musel vanout ve výši, ale hlas stromů, rytmický, důstojný, mne přikrýval neviditelnou klenbou. Poprvé jsem měl pocit, že jsem sám, ale jinak než v davu, a bylo mi dobře. V parku jistě bylo hodně lidí. Slyšel jsem šepot, občas jako skvrna zazářila něčí tvář, jednou jsem téměř do někoho vrazil.