Shrnul oběma rukama papíry, sklepal je o stůl, aby srovnal okraje, vložil je do desek, desky zavřel. Teprve pak, když spustil do klína ruce s tlustými prsty, které jako by se jen s námahou ohýbaly, řekl: „Vítám tě, Hale. Jak se ti daří?“

„Nemohu si stěžovat. Jsi …sám?“

„To znamená: je-li zde Gimma? Ne. Není, odjel včera do Evropy.“

„Pracuješ?“

„Ano.“

Nastalo krátké ticho. Nevěděl jsem, jak přijme to, co mu chci říci — předně bych se byl rád dověděl, jak se dívá na problémy světa, který jsme zastali. Nečekal jsem samozřejmě žádné výlevy, znal jsem ho. Vždycky si většinu soudů nechával pro sebe. „Jsi zde již dlouho?“

„Breggu,“ řekl, stále stejně nehybný, „pochybuji, že by tě tohle zajímalo. Kličkuješ.“

„Dost možná,“ řekl jsem. „Znamená to, že mám mluvit?“

Octl jsem se zase v tom duševním rozpoložení — bylo to něco mezi podrážděností a ostychem — jaké se mne v jeho přítomnosti často zmocňovalo, a ostatních patrně také. Nikdy jsem nevěděl, kdy žertuje nebo se posmívá, a kdy mluví vážně. Při celém svém klidu, při plné pozornosti, jakou věnoval svému partnerovi, on sám vždycky zůstával nepostižitelný.

„Ne,“ řekl, „později snad. Odkud jsi přijel?“

„Z Houlu.“

„Přímo odtamtud?“

„Ano… a proč se ptáš?“

„To je dobře.“ Jako by neslyšel má poslední slova. Snad pět minut mě upřeně pozoroval, jako by se chtěl ujistit o mé přítomnosti, neboť jeho pohled nevyjadřoval nic, ale již jsem věděl, že se něco stalo. Jen jsem neměl jistotu, zdali mi to řekne. Nedovedl jsem odhadnout, jak se zachová. Přemýšlel jsem, jak začít, zatímco on mě pozoroval o to zkoumavěji, docela jako bych se před ním objevil v neznámé podobě.

„Co dělá Wabach?“ zeptal jsem se. Ta němá prohlídka již překračovala míru únosnosti.

„Odcestoval s Gimmou.“

Na to jsem se neptal a on to věděl, ale koneckonců nepřijel jsem kvůli Wabachovi. Znovu bylo ticho. Pomalu jsem začínal litovat svého rozhodnutí.

„Slyšel jsem, že ses oženil,“ řekl najednou, jako mimochodem.

„Ano,“ odbyl jsem ho možná až příliš suše.

„Jde ti to k duhu.“

Pokoušel jsem se najít stůj co stůj jiné téma rozhovoru. Avšak nedovedl jsem si vyzpomenout nic lepšího, než byl Olaf, a na toho jsem se ještě ptát nechtěl. Bál jsem se Thurberova úsměvu. Nezapomněl jsem, jak jím dovedl Gimmu — a nejen Gimmu — dohnat k zoufalství. Schovával si jej však zřejmě pro daleko kritičtější situace, zvedl totiž nepatrně obočí a zeptal se:

„Jaké máš plány?“

„Žádné,“ odpověděl jsem podle pravdy.

„A chtěl bys něco dělat?“

„Ano, ale ne všechno.“

„Zatím jsi nic nedělal?“

V tomto okamžiku už jsem se jistě začervenal. Zlobil jsem se.

„Celkem nic. Thurbere — já — nepřišel jsem kvůli svým záležitostem…“

„Vím,“ řekl klidně. „Staave, že?“

„Ano.“

„Bylo v tom jisté riziko,“ řekl a odstrčil se lehce od psacího stolu. Křeslo se poslušně obrátilo ke mně.

„Oswamm se obává toho nejhoršího, zvláště potom, co Staave vyhodil svůj hypnagog… tys ho také vyhodil, že?“

„Oswamm?“ zeptal jsem se, „jaký Oswamm, počkej… ten z Adaptu?“

„Ano. Nejvíc se bál o Staaveho. Vyvedl jsem ho z omylu.“

„Jak to… vyvedl?“

„Ale Gimma se zaručil za vás oba…“ dokončil Thurber, jako by mě po celou dobu neposlouchal.

„Cože?!“ zvolal jsem, „Gimma?!“ a vstal jsem.

„Samozřejmě. Sám nevěděl nic,“ vedl si Thurber svou, „ale řekl mi to.“

„Tak proč se u všech čertů zaručoval,“ vybuchl jsem ohromen jeho slovy.

„Domníval se, že je to jeho povinnost,“ vysvětlil Thurber lakonicky. „Že velitel výpravy musí znát své lidi…“

„Pitomost.“

„Opakuji jen to, co řekl Oswammovi.“

„Tááák?“ řekl jsem. „A čeho se Oswamm vlastně bál? Že se vzbouříme nebo co?“

„A neměls chuť?“ zeptal se klidně Thurber.

Uvažoval jsem objektivně.

„Ne,“ řekl jsem konečně, „doopravdy — nikdy.“

„A dáš betrizovat své děti?“

„A ty?“ zeptal jsem se pomalu.

Usmál se, poprvé, cuknutím bezkrevných rtů. Neřekl nic.

„Poslyš, Thurbere… vzpomínáš si na ten večer po posledním průzkumném letu nad Betou… když jsem ti řekl…“

Přikývl lhostejně hlavou. Tu můj klid zmizel. „Neřekl jsem ti tenkrát všechno, víš. Byli jsme v tom společně, ale neměli jsme stejná práva. Poslouchal jsem vás, tebe, Gimmu, protože jsem sám chtěl. Všichni jsme chtěli, Venturi, Thomas, Ennesson i Arder, kterému Gimma nedal rezervu, protože ji schovával pro lepší příležitost. V pořádku. Jenže jakým právem se mnou teď mluvíš tak, jako bys po celou tu dobu seděl tady na té židli. Tys přece poslal Ardera dolů, na Kereneiu, ve jménu Vědy, Thurbere, ale já jsem ho vytáhl ve jménu toho jeho nešťastného pajšlu. Pak jsme se vrátili a ono se ukazuje, že důležité je teď jedině to druhé: jednat ve jménu toho pajšlu. To první důležité není! Takže bych se vlastně měl vyptávat já tebe, jak se ti daří, a zaručit se za tebe a ne naopak. Co myslíš? Já vím, co si myslíš. Přivezl sis hromadu materiálu a máš se kam schovat do konce života a víš, že ti nikdo z těch hrozně slušných lidí neřekne: kolik stála ta spektrální analýza? Jednoho? Dva lidi? Nezdá se vám, pane profesore Thurbere, že je to trochu moc? Nikdo ti to neřekne, protože oni s námi žádné nevyrovnané účty nemají, a zato je má Venturi. Pak Arder a Ennesson. A Thomas. Čím teď budeš platit Thurbere? Tím, že vyvedeš z omylu Oswamma — pokud jde o mne? A Gimma tím, že se zaručí za nás, za Olafa a mne? Když jsem tě uviděl poprvé, dělals totéž, co teď. Bylo to v Apprenous. Seděl jsi nad papíry a díval ses jako v této chvíli: v pauze mezi důležitějšími věcmi… ve jménu vědy…“

Vstal jsem.

„Poděkuj Gimmovi, že se nás tak zastal…“

Také Thurber vstal. Snad vteřinu jsme se měřili očima. Byl menší, ale člověk si to neuvědomoval. Jeho vzrůst nic neznamenal. Nevýslovný byl klid jeho pohledu.

„Udělíš mi slovo — nebo už jsi vynesl ortel?“ zeptal se.

Zamumlal jsem něco nesrozumitelného.

„Tak se posaď,“ řekl a sám bez čekání klesl do křesla.

Usedl jsem.

„Něco jsi přece jen dělal,“ řekl takovým tónem, jako bychom se zatím bavili o počasí. „Přečetl sis Starcka, uvěřil jsi mu, máš pocit, žes byl podveden, a teď hledáš viníky. Kdyby ti na tom opravdu záleželo, mohu to vzít na sebe, tu vinu. Ale o to nejde. Starek tě přesvědčil — po těch desíti letech? Breggu — věděl jsem, že jsi střelený, ale nepředpokládal jsem, že jsi — hloupý.“

Na vteřinku se odmlčel a já, zvláštní věc, jsem okamžitě pocítil ulehčení a něco jako předtuchu vysvobození. Neměl jsem čas zamyslit se nad sebou, protože již zase promluvil:

„Styky mezi galaktickými civilizacemi? Kdo ti o nich říkal? Nikdo z nás a nikdo z klasiků, ani Merquier, ani Antoniadi, ani Rag Ngamieli — nikdo, žádná výprava nepočítala se styky, a proto celé to žvanění o vykopávkách putujících vesmírem, o té věčně zpožděné galaktické poště je polemikou s tezemi, které nikdo nehlásal. Co lze získat z hvězd? A jaké byly zisky z Amundsenovy výpravy, z expedice Andreého? Žádné. Jediný opravdový zisk byl v tom, aby byla dokázána možnost, že se to dá udělat, a přesněji řečeno, že je to pro danou dobu nejobtížnější, ještě dosažitelná mez. Nevím, jestli jsme my dokázali aspoň to, Breggu, opravdu to nevím. Ale byli jsme tam.“

Mlčel jsem. Thurber se již na mne nedíval. Opřel pěsti o okraj psacího stolu.

„Co ti dokázal Starek — zbytečnost kosmodromie? Jako bychom to sami nevěděli! A póly? Co bylo na pólech? Ti, kdo je dobývali, věděli, že tam nic není. A Měsíc? Co hledala Rossova skupina v kráteru Eratosthénés? Diamanty? A proč Bant a Jegorin pronikli středem Merkurova kotouče — aby se opálili? A Kellen a Offshagg — jediná věc, kterou určitě věděli, když letěli do chladného oblaku Kerbera, bylo, že tam mohou zahynout. Uvědomuješ si opravdu, co ve skutečnosti říká Starck? Člověk musí jíst, pít a oblékat se: všechno ostatní je šílenství. Každý má svého Starcka, Breggu. Měla ho každá epocha. Proč Gimma poslal tebe a Ardera? Abyste posbírali vzorky koronovou vývěvou? Kdo vyslal Gimmu? Věda. Jak je to věcné, pravda? Zkoumání hvězd. Breggu, ty si myslíš, že bychom neletěli, kdyby neexistovaly? Myslím, že ano. Chtěli bychom poznat i to prázdno, a abychom to nějak ospravedlnili, prohlásil by Geonidés, nebo někdo jiný, jak cenná měření a bádání lze cestou vykonat. Pochop mě dobře, já neříkám, že hvězdy jsou pouhou záminkou. Ani póly jí nebyly. Nansen a Andreé je potřebovali. Everest byl pro Malloryho a Irvinga potřebnější než vzduch. Ty tvrdíš, že jsem vám rozkazoval ve jménu Vědy. Víš dobře, že to není pravda. Vyzkoušel jsi mou paměť. Já zase vyzkouším tvou. Vzpomínáš si na Thomasovu planetoidu?“