Vzal ženu za ramena a já si pomyslil, že se zbláznil, protože ji chtěl nepochybně srazit přímo do řvoucího jícnu. Žena mu něco řekla, viděl jsem rozhořčení, které jí zablesklo v očích. Položil jsem jim ruce na ramena, a tak naznačil, aby mě pustili napřed. Pak jsem vkročil na lávku. Houpala se, komíhala; nešel jsem příliš rychle, znovu a znovu jsem rameny vyrovnával rovnováhu. Uprostřed jsem zavrávoral. Tak se totiž rozhoupala, že jsem div nespadl. To žena nechtěla počkat, až přejdu, a vkročila na lávku. Ze strachu, že kvůli ní spadnu, udělal jsem prudký skok vpřed. Přistál jsem na samém okraji skály a okamžitě jsem se obrátil.

Žena nepřešla, vrátila se. Mladík šel jako první, držel ji za ruku. Podivné tvary, jaké vytvářel vodopád, který modeloval bílé a černé přízraky, staly se pozadím jejich vratkého přechodu. Muž stál již na krok ode mne. Podal jsem mu ruku. Současně žena klopýtla a lávka se rozhoupala. Přitáhl jsem ho tak, že bych mu spíše vytrhl ruku, než bych ho nechal upadnout. Síla trhnutí ho vymrštila, takže dopadl až dva metry za mnou, na kolena, ale pustil ji.

Byla ještě ve vzduchu, když jsem skočil, nohama napřed, tak, abych vnikl do vln šikmo mezi břehem a stěnou nejbližšího útesu. Zamýšlel jsem se nad tím vším později, až jsem měl čas. Věděl jsem pochopitelně, že vodopád i cesta nad propastí jsou jen iluzí, kromě všeho jiného byl důkazem onen kmen, kterým pronikla má ruka. Přesto jsem skočil, jako kdyby mohla doopravdy zahynout, ba dokonce, zcela reflexně, připravil jsem se na ledový náraz vody, jejíž proudy ustavičně skrápěly naše tváře a oděvy.

Ale nepocítil jsem nic, kromě silného nárazu vzduchu, a přistál jsem v prostorné síni, na lehce pokrčených nohou, jako kdybych skočil nanejvýš z metrové výšky. Uslyšel jsem sborový smích.

Stál jsem na podlaze, měkké jako z plastiku, kolem dokola bylo plno lidí, někteří ještě měli promáčené šaty: dívali se nahoru a váleli se smíchy.

Sledoval jsem jejich pohledy — bylo to prapodivné.

Po vodopádech, skalách, africkém nebi ani vidu ani slechu. Viděl jsem lesklý strop a pod ním — právě připlouvající pirogu, vlastně jakousi rekvizitu, protože člun připomínala pouze shora a ze stran. Na dně byla jakási kovová konstrukce. V loďce leželi na břiše čtyři lidé, kolem nich nebylo nic — ani černošští veslaři, ani skály, ani řeka, jedině tu a tam se míhaly tenké pramínky vody, vystřikované ze skrytých hubic. O něco dále se vznášel jako upoutaný balón — nebyl totiž ničím podepřen — ten skalní obelisk, na němž skončila naše plavba. Od něho vedla lávka ke kamennému výstupku, který vyčníval z kovové stěny. Výš bylo vidět schůdky se zábradlím a dveře. To bylo vše. Piroga s lidmi sebou zmítala, zvedala se, prudce spadala; vše se dělo zcela nehlučně, slyšel jsem pouze výbuchy veselí, doprovázející jednotlivé etapy sjíždění vodopádu, který neexistoval. Po chvíli narazila piroga na skálu, lidé z ní vyskočili, museli přejít po lávce…

Ód mého skoku uplynulo snad dvacet vteřin. Hledal jsem očima ženu. Pohlédla na mne. Zmocnil se mě trochu hloupý pocit. Nevěděl jsem, mám-li k ní přistoupit. Ale shromáždění lidé začali zrovna odcházet, a v nejbližší chvíli jsme se octli vedle sebe.

„Pokaždé totéž,“ řekla pak, „pokaždé spadnu!“

Noc v parku, ohňostroje a zvuky hudby vypadaly trochu neskutečně. Vycházeli jsme v zástupu vzrušeném a rozechvělém po prožitých hrůzách. Uviděl jsem druha ženy, prodíral se k ní. Zase již byl ospalý, jako předtím. Zdálo se, že mě vůbec nevidí.

„Pojďme k Merlinovi,“ řekla žena tak hlasitě, že jsem to zaslechl. Nesnažil jsem se poslouchat, co si říkají. Ale nová vlna příchozích nás ještě více smáčkla. Proto jsem stál pořád vedle nich.

„Zdá se mi, že chceš utéci,“ řekla s úsměvem, „snad se nebojíš kouzel.“

Říkala to jemu, ale dívala se na mne. Samozřejmě, mohl jsem si prorazit cestu ven, ale jako vždycky v podobných situacích, nejvíce jsem se bál směšnosti. Vykročili, udělalo se volné místo, okolostojící se také najednou rozhodli pro prohlídku Merlinova zámku, a když tam zamířili a několik lidí nás rozdělilo, zmocnily se mě pochyby, zda jsem před chvílí nepodlehl klamu.

Pohybovali jsme se krok za krokem. Na trávníku stály smolné sudy, z nichž šlehaly plameny; jejich záře ukazovala hrozivé cihlové bašty. Prošli jsme po padacím mostě přes příkop pod vyceněnými zuby mříže. Zaplavilo nás šero a chlad kamenné síně. Vedly z ní vzhůru točité schody — plné duté ozvěny kroků. Ale v gotické, klenuté chodbě v prvním patře nebyl již nával tak velký. Vedla do arkád z nichž bylo vidět na nádvoří. Tam chátra na koních v černých čabrakách řvala a pronásledovala jakousi černou maškaru. Ve společnosti několika lidí, které jsem si již začínal pamatovat, kráčel jsem nerozhodně, nevěda kam. Ženu a jejího průvodce jsem zahlédl mezi pilíři sloupořadí, kde ve výklencích stála prázdná brnění. V pozadí se otevřely dveře pobité měděným plechem, vysoké jako pro obry. Vešli jsme do rytířské síně potažené rudým damaškem, osvětlené pochodněmi, jejichž smolný čoud dráždil chřípí. Za stoly hodovali v hlučném davu piráti nebo potulní rytíři, na rožních, olizovány plameny, se otáčely obrovské kusy masa, rudá záře poskakovala po tvářích lesknoucích se potem, kosti chrupaly v mocných čelistech obrněných stolovníků. Občas vstávali od tabule a procházeli se mezi námi. V další síni hrálo několik obrů v kuželky a místo koulí užívali lebek. Všechno dohromady mi připadalo hodně naivní, kýčovité; zastavil jsem se vedle hráčů, stejně velkých jako já, když kdosi do mne zezadu narazil a mimoděk překvapeně vykřikl. Obrátil jsem se a pohlédl do očí jakémusi mladíčkovi. Vykoktal omluvu a rychle odešel s přihlouplým výrazem ve tváři. Ale teprve pohled tmavovlasé ženy, která byla příčinou, že jsem se octl v paláci laciných divů, mi vysvětlil, co se stalo: ten muž chtěl skrze mne projít, protože mě pokládal za jednoho z neskutečných hostí čaroděje Merlina.

Merlin sám nás přijal ve vzdáleném křídle paláce, obklopen družinou maskovaných postav, která bez hnutí asistovala jeho kouzlům. Ale již jsem toho začínal mít dost, a lhostejně jsem přijímal ukázky černokněžnického umění. Podívaná se rychle skončila. Přítomní začali odcházet, a když nám Merlin, stříbrovlasý, nádherný, zastoupil cestu, ukázal beze slova na protější, černým suknem pobité dveře.

Jen nás tři pozval dovnitř. Sám nevstoupil. Octli jsme se v komnatě nepříliš veliké, neobyčejně vysoké, její jednu stěnu tvořilo zrcadlo, sahající od stropu po kamennou podlahu z černých a bílých dlaždic. Působilo to dojmem, že je pokoj dvakrát tak velký, než byl ve skutečnosti, a že v něm stojí na kamenné šachovnici šest lidí.

Nábytek tam nebyl žádný — nic než vysoká alabastrová urna a kyticí květin podobných orchidejím, ale s mimořádně velkými kalichy. Každý květ měl jinou barvu. Stáli jsme proti zrcadlu. Vtom se můj obraz na mne podíval. Tento pohyb nebyl zrcadlovým odrazem mého pohybu. Já jsem zkameněl, ale ten ramenatý dlouhán pohlédl nejdříve na tmavovlásku, pak na jejího druha — nikdo z nás tří se nepohnul — a pouze naše odrazy, jež se nějakým nepochopitelným způsobem osamostatnily a ožily, sehrály mezi sebou pantomimickou scénu.

Mladík v zrcadle přistoupil k ženě, pohlédl jí do očí, ale ona zavrtěla hlavou. Vytáhla z bílé vázy květy a probírajíc je prsty, vybrala tři — bílý, žlutý a černý. Bílý podala jemu a s těmi dvěma přistoupila ke mně. Ke mně — v zrcadle. Podávala mi oba květy — vybral jsem si černý. Pak se vrátila na své původní místo a všichni tři — tam v zrcadlovém pokoji — jsme zaujali přesně tytéž pozice, jaké jsme zaujímali ve skutečnosti. Když se to stalo, zmizely květy z rukou dvojníků a byly to již jen obyčejné obrazy, věrně opakující každý náš pohyb.

Dveře v protější stěně se otevřely, sestoupili jsme po točitých schodech dolů. Sloupy, vikýře i klenutí přešly nepozorovaně v úběl a stříbro plastikových chodeb. Kráčeli jsme dál, stále mlčky, ani sami, ani společně. Ta situace mi byla čím dál trapnější, ale co jsem si měl počít? Odhodlat se k obřadnému představení, odpovídajícímu společenskému katechismu z minulého století?