Za chvíli přišel lékař, vypadal, jako by vystoupil z rodinné fotografie v ordinaci mého otce. Byl malý, ale nikoli drobný, šedivý, měl malou bílou bradku a zlaté brýle — první skla, která jsem uviděl od přistání na lidské tváři. Jmenoval se doktor Juffon.

„Hal Bregg?“ řekl. „To jste vy?“

„Ano, já.“

Mlčel a dlouho se na mne díval.

„Co vám schází?“

„Vlastně nic, doktore, až na to…“ a řekl jsem mu, co zvláštního jsem zpozoroval.

Beze slova otevřel přede mnou dveře. Vešel jsem do nevelké ordinace.

„Svlékněte se.“

„Do naha?“ zeptal jsem se, když jsem zůstal ve spodcích.

„Ano.“

Prohlédl mě nahého.

„Takoví muži už neexistují,“ zabručel jako pro sebe. Aby si poslechl srdce, přiložil mi na hrudní koš studené naslouchátko. Za tisíc let to bude úplně stejné, napadlo mě a tato myšlenka mě naplnila radostí. Změřil mou výšku, pak mi poručil, abych se položil, pozorně si prohlédl jizvu pod pravou klíční kostí, ale neřekl nic. Vyšetřoval mě skoro hodinu. Reflexy, objem plic, elektrokardiogram, všechno. Když jsem se oblékal, usedl k malému černému psacímu stolu. Přihrádka zaskřípěla, když ji vytahoval, aby v ní něco našel. Po všech těch kusech nábytku, které se v blízkosti člověka pohybovaly jako pominuté, moc se mi ten starý psací stůl zamlouval.

„Kolik je vám let?“

Vysvětlil jsem mu, jak se věci mají.

„Máte organismus statného třicátníka,“ řekl. „Hibernoval jste?“

„Ano.“

„Dlouho?“

„Rok.“

„Proč?“

„Vraceli jsme se na zvětšený tah. Museli jsme ulehnout do vody. Amortizace, víte, doktore. No, a protože je těžko ležet v bdělém stavu rok ve vodě…“

„Chápu. Myslil jsem, že jste hibernoval déle. Ten rok můžete klidně odečíst. Ne čtyřicet, ale pouhých třicet devět let.“

„A… to?“

„To nic, Breggu, kolik jste měli?“

„Zrychlení? Dvě gé.“

„Tak vidíte. Myslil jste si, že rostete? Ne. Nerostete. Pouze meziobratlové ploténky, víte, co je to.“

„Vím. Ty chrupavky v páteři…“

„No právě. Rozpínají se teď, když jste se dostal z toho lisu. Kolik měříte?“

„Před startem — sto devadesát sedm.“

„A pak?“

„Nevím. Neměřil jsem se, měli jsme jiné starosti, víte.“

„Teď měříte dva metry dva.“

„Pěkné nadělení,“ řekl jsem. „A ještě dlouho tak…“

„Ne. Pravděpodobně je s tím konec… Jak se cítíte?“

„Dobře.“

„Všechno se vám zdá příliš lehké, že?“

„Čím dál tím méně. V Adaptu, na Luně, mi dali takové pilulky, na zmenšení napětí ve svalech.“

„Degravitovali vás?“

„Ano. První tři dny. Říkali, že je to příliš málo, po tolika letech. Jinak nás po tom všem nechtěli ještě déle nechávat zavřené…“

„Subjektivní pocity?“

„No…“ zaváhal jsem. „Mám pocit, že jsem neandrtálec, kterého přivezli do města.“

„Co máte v úmyslu dělat?“

Řekl jsem mu o vile.

„To je docela rozumné,“ souhlasil. „Ale…“

„Adapt by byl lepší…?“

„To neříkám. Vy… já se na vás pamatuji, víte?“

„Jak je to možné? Vy jste přece nemohl…“

„Ne. Ale slyšel jsem o vás od otce. Bylo mi tehdy dvanáct.“

„Ach. To přece bylo hezkých pár let po našem startu,“ řekl jsem. „A lidé na nás ještě nezapomněli? To je zvláštní.“

„Neřekl bych. Zvláštní je, že se zapomnělo. Vy jste přece věděl, jak bude vypadat návrat, i když jste si to pochopitelně nedovedl představit.“

„Věděl.“

„Kdo vás ke mně poslal?“

„Nikdo. Totiž… infor v hotelu. Ale proč…?“

„Komické,“ řekl. „Já vlastně nejsem lékař.“

„Jak to…?“

„Čtyřicet let již nepraktikuji. Věnuji se dějinám kosmické medicíny, ona už to je totiž historie, Breggu. A kromě v Adaptu není již pro specialisty práce.“

„Promiňte, nevěděl jsem…“

„Hloupost. Spíše já bych měl být vděčný vám. Jste živoucí důkaz proti tezím Millmanovy školy o škodlivém působení zvýšené gravitace na organismus. Ani rozšíření levé komory nemáte, ani stopu rozedmy… A nádherné srdce, ale to víte sám?“

„Vím.“

„Jako lékař už vám nemám co říci, Breggu, ale jako člověk…“.

Zaváhal.

„Prosím?“

„Jaký máte názor na náš… dnešní život?“

„Mlhavý!“

„Máte šedivé vlasy, Breggu.“

„Má to nějaký význam?“

„Ano. Šedivé vlasy znamenají stáří. Dnes už nikdo nešediví před osmdesátým rokem, ale i to je vzácnost,“

Uvědomil jsem si, že má pravdu: staré lidi jsem téměř neviděl.

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Máme vhodné léky, preparáty, které zamezují šedivění. Můžete dokonce získat původní barvu vlasů, přestože to je trochu složitější.“

„No, dobře,“ řekl jsem. „Ale proč mi to říkáte?“

Viděl jsem, že byl v rozpacích.

„Ženy, Breggu,“ řekl krátce.

Trhl jsem sebou.

„Znamená to snad, že vypadám jako — stařec?“

„Jako stařec — ne. Spíše jako atlet… Ale nechodíte po ulicích nahý. Zvláště, když sedíte, vypadáte… chci říci, že vás průměrný člověk bude považovat za omlazeného starce, po rejuvenilní, hormonální a tak dále operaci.“

„Co dělat,“ řekl jsem. Nevím, proč jsem měl tak zoufalý pocit pod jeho klidným pohledem. Sňal brýle a odložil je na psací stůl. Měl modré, trochu slzavé oči.

„Nechápete mnoho věcí, Breggu. Kdybyste měl zůstat do konce života odpůrcem všeho, pak by vaše ‚co dělat‘ bylo snad na místě. Ale… společnost, do níž jste se vrátil, neplane nadšením pro to, čemu jste vy obětoval více než svůj život.“

„Neříkejte to, doktore.“

„Říkám to, protože si to myslím. Obětovat jeden život, budiž. To dělali lidé po věky. Ale obětovat všechny přátele, rodiče, příbuzné, známé, ženy — vy jste je přece obětoval, Breggu!“

„Doktore…!“

To slovo mi šlo těžko ze rtů. Opřel jsem se loktem o starý psací stůl.

„Kromě hrstky odborníků je to všem jedno, Breggu, víte to?“

„Ano. Řekli mi to na Luně, v tamějším Adaptu… Jenže… to vyjádřili taktněji.“

Mlčeli jsme delší dobu.

„Společnost, do níž jste se vrátil, je stabilizována. Žije klidně. Rozumíte? Romantika raného údobí astronautiky minula. Je to tak trochu obdoba historie Kolumba. Jeho výprava byla něčím mimořádným. Ale kdo se dvě stě let po něm zajímal… o kapitány plachetnic? O vašem návratu byla dvouřádková zmínka v reálu…“

„To přece nemá žádný význam, doktore,“ ohradil jsem se. Jeho soucit mě začínal dráždit více než lhostejnost ostatních. Ale to jsem jemu nemohl říci.

„Má, Breggu. I když si to nechcete připustit. Kdybyste byl někdo jiný, mlčel bych, ale vy si zasloužíte slyšet pravdu. Jste sám. Člověk nemůže žít sám. Vaše zájmy, to, s čím jste se vrátil, to je ostrůvek v moři ignorance. Pochybuji, že by si mnoho lidí přálo vyslechnout to, o čem byste jim chtěl vyprávět. Já mezi ty lidi patřím, ale mně je osmdesát devět let…“

„Nechci jim vyprávět o ničem,“ namítl jsem rozhněvaně. „Rozhodně ne o něčem senzačním. Neobjevili jsme žádnou galaktickou civilizaci. Kromě toho jsem byl obyčejným pilotem, řídil jsem raketu, někdo to musel dělat.“

„Ano?“ řekl tiše a zvedl bílé obočí. Navenek jsem byl klidný, ale zmocňoval se mě vztek. „Ano! Tisíckrát ano! A ta lhostejnost teď — chcete-li to již vědět — mě zraňuje jedině kvůli těm, kdo se nevrátili…“

„Kolik se jich nevrátilo?“ zeptal se docela klidně.

Vzpamatoval jsem se.

„Moc. Arder, Venturi, Ennesson… doktore, nač…?“

„Neptám se z pouhé zvědavosti. To bylo… věřte, já si také nepotrpím na velká slova. To jako by bylo mé vlastní mládí. Kvůli vám jsem se věnoval tomuto studiu. Jsme si rovni ve své nepotřebnosti. Nemusíte to přirozeně uznat, nebudu naléhat, ale — rád bych to věděl. Co se stalo s Arderem?“

„Přesně nevíme,“ odpověděl jsem. Najednou mi bylo všechno lhostejné. Koneckonců, proč bych neměl mluvit? Upíral jsem oči na odprýskaný černý lak psacího stolu. Nikdy jsem si nemyslil, že to bude vypadat — takto.

„Vedli jsme dvě sondy nad Arkturem. Ztratil jsem s Arderem spojení. Nemohl jsem ho najít. Mlčelo jeho rádio, ne moje. Když mi docházel kyslík, vrátil jsem se.“

„Čekal jste?“