Už jsem byl na odchodu a oblečen, když jsem si vzpomněl na Adapt. Zatelefonoval jsem tam a vysvětlil, že jsem v Terminálu nemohl jejich člověka najít.

„Už jsme měli o vás strach,“ řekl ženský hlas, „ale ráno jsme se dověděli, že jste se ubytoval v Alcaronu…“

Věděli, kde jsem. Proč mě tedy nevyhledali na nádraží? Vsadil bych se, že to udělali naschvál. Měl jsem se ztratit, abych pochopil, jak nevčasná byla má „vzpoura“ na Luně.

„Máte znamenité informace,“ odpověděl jsem zdvořile. „Zatím si prohlížím město. Ohlásím se u vás později.“

Odešel jsem z pokoje; stříbrné pohyblivé chodby proudily celé i se stěnami, to pro mne byla novinka. Sjel jsem dolů eskalátorem, v jednotlivých patrech jsem míjel jídelny. Jednu zelenou, jakoby ponořenou do vody, každé patro mělo svou dominující barvu, stříbro, zlato. Už mi to trochu šlo na nervy. Za jediný den. Zvláštní, že oni si v tom tak libovali. Divný vkus. Ale vzpomněl jsem si na noční panoráma Terminálu. Musím se trochu zcivilizovat. A s tímto rozhodnutím jsem vykročil na ulici. Bylo pod mrakem, ale oblaka byla jasná, vysoká, a chvílemi se jimi prodíralo slunce. Teprve teď jsem uviděl pohled na město z bulváru, jehož středem vedl dvojitý pás obrovských palem s listy růžovými jako jazyky. Stavby se zvedaly jako izolované ostrovy, jen zřídkakde se tyčil k nebi jehlový mrakodrap, jako ztuhlý neobyčejně vysoký výtrysk tekutého staviva. Jistě měřily celé kilometry. Věděl jsem — říkal mi to kdosi ještě na Luně — že už se tak nestsví, a že touha po výšinách zemřela přirozenou smrtí brzy po jejich dokončení. Byly pomníkem jedné architektonické epochy, neboť kromě obrovské výšky, která byla vyvažována toliko štíhlostí, neměly čím působit na oko. Vypadaly jako tmavě rudozlaté, bíločerné, příčně pruhované majáky nebo stříbrné trubice sloužící k podpírání nebo lovení mraků. A letiště, která z nich vyrůstala do vzduchu na trubkových obloucích, připomínala proti nebi police.

Nesrovnatelně krásnější byly nové domy bez oken. A proto mohly mít všechny zdi ozdobené. Celé město vypadalo jako gigantická výstava umění, exhibice mistrů barvy a tvaru. Nemohu tvrdit, že by mě nadchlo všechno, Co zdobilo ty dvacetipatrové a třicetipatrové fasády, ale na stopadesátiletého starce jsem neměl tak příliš mnoho výhrad, Nejvíce se mi snad líbily ty domy, které byly rozděleny zahradami nebo skleníky. Prostorový dojem byl, že je budova rozpůlena a že se druhá část vznáší na sloupu stlačeného vzduchu (stěny těchto mrakodrapových parků byly totiž průhledné) a člověku se zdálo, že je stavba lehká, vzdušná. A nepravidelné pásy rozčechrané zeleně lahodily oku.

Po bulvárech, podél těch masitých palem, které se mi zvlášť nelíbily, se pohybovaly dvě řeky černých aut. Už jsem věděl, že se jim říká glidery. Nad domy se objevovaly jiné stroje, létající — ne helikoptéry, ani ne letadla — vypadaly jako tužky na obou stranách zašpičatělé.

Na chodnících byli sice lidé, ale zdaleka ne tolik jako v městě před sto lety. Problém dopravního ruchu, zvláště otázka chodců, byla snad vyřešena tím zvětšením počtu podlaží, neboť pod městem, jež jsem viděl, se rozkládaly jeho další, nižší, podzemní etáže s ulicemi, náměstími, sklady. Rohový infor mi právě sdělil, že se nákupy nejpohodlněji vyřizují na podlaží Serean. Buď to byl nějaký geniální infor anebo já už jsem se naučil srozumitelněji vyjadřovat, hlavní věc, že mi dal plastikovou knížečku, kde byly složeny čtyři plánky městské dopravy. Když jsem se chtěl někam dostat, dotkl jsem se nehtem stříbrně vytištěného názvu ulice, podlaží, náměstí a na plánku se vmžiku rozsvítil okruh všech potřebných spojů. Mohl jsem rovněž jet gliderem. Nebo rastem. Konečně jít třeba pěšky. Proto tam byly čtyři články. Avšak již jsem si uvědomoval, že procházky pěšky (dokonce na pohyblivých chodnících a eskalátorech) vyžadovaly nejednou mnoho hodin.

Serean, to bylo, tuším, třetí podlaží. A opět mě překvapil pohled na město; když jsem vyšel z tunelu, dostal jsem se místo do podzemí na ulici pod širým nebem v plném slunci. Uprostřed náměstí rostly velké pinie, v dálce se zvedaly k nebi pruhované jehlovité mrakodrapy a na protější straně, za malým bazénem, v němž se děti brodily a jezdily po vodě na barevných vodních kolech, stála bílá mnohapatrová budova, prostoupená pruhy palmové zeleně, s překrásnou, jako sklo svítící přílbou na vrcholku. Litoval jsem, že se nemám koho zeptat na vysvětlení té záhady, když jsem si najednou vzpomněl, vlastně mi to připomněl žaludek, že jsem bez snídaně. Zapomněl jsem dočista, že jsem ji měl dostat do pokoje v hotelu a že jsem odešel, aniž jsem se jí dočkal. Asi to popletl ten robot v recepci.

Honem k informátoru; nedělal jsem teď nic, než že jsem se důkladně předem vyptal, co a jak. Infor ostatně také dovedl objednat glider, ale to jsem se ještě neodvažoval žádat, neboť jsem nevěděl, jak se do toho nasedá a co se dělá potom. Měl jsem ostatně dost času.

V restauraci — sotva jsem nahlédl do jídelního lístku, přesvědčil jsem se, že je to pro mne španělská vesnice — energicky jsem si objednal snídani, normální snídani. „Ozot, kress nebo herm?“

Kdyby ten číšník byl člověkem, řekl bych mu, aby mi přinesl to, co sám rád, ale byl to robot. Tomu bylo všechno jedno.

„A kávu nemáte?“ zeptal jsem se znepokojeně.

„Máme. Kress, ozot nebo herm?“

„Kávu a ten… no, co se nejlíp hodí ke kávě, ten ehm…“

„Ozot,“ řekl a odešel.

Vyšlo mi to.

Měl to snad všechno připraveno, protože se vrátil za okamžik s podnosem tak bohatě obloženým, že jsem ho začal podezřívat, že je v tom nějaká léčka nebo žert. Ale pohled na podnos mi připomněl, že jsem kromě bonsu, který jsem snědl včera, a skleničky toho pověstného brytu, od příjezdu nic nevzal do úst.

Jediná věc, která mi byla aspoň trochu známá, byla káva, připomínající dobře převařenou smolu. Na smetaně byly drobounké modré puntíky, a zaručeně nepocházela od krávy. Litoval jsem, že nemohu napodobit nikoho, kdo to umí všechno jíst, ale doba snídaně už asi minula, byl jsem totiž sám. Talířky srpkovitého tvaru s kouřící masou, z níž trčely jakési hlavičky zápalek, uprostřed cosi jako pečené jablko; pochopitelně ani jablko ani zápalky, a navíc to, co jsem považoval za ovesné vločky, začalo pod lžičkou růst. Snědl jsem všechno, měl jsem — jak se ukázalo — nelidský hlad, takže stesk po pečivu (po němž nebylo ani stopy) se mě zmocnil až dodatečně, a projevil se hlubokomyslnou úvahou, když se objevil robot a postával opodál.

„Kolik platím?“ zeptal jsem se ho.

„Děkuji, nic,“ řekl. Více se podobal přístroji než figuríně. Měl jediné kulaté křišťálové oko. Něco se v něm pohybovalo, ale já jsem se neodhodlal k tomu, abych mu nahlédl do útrob. Ani spropitné jsem neměl komu dát. Nevěděl jsem, zdali mi porozumí, když si řeknu o noviny. Třeba už žádné noviny nevycházejí. Vydal jsem se tedy na nákup. Ale nejprve jsem objevil cestovní kancelář. To bylo jako blesk. Vešel jsem tam.

Ve velkém stříbrném sále se smaragdovými konzolami (začínal jsem těch barev mít pomalu dost) bylo skoro prázdno. Okna z mléčného skla, obrovské barevné snímky kaňonu Colorada, kráteru Archimédes, srázů Deimosu, Palm Beachu na Floridě — byly udělány tak, že při pohledu na ně měl člověk pocit hloubky a dokonce se pohybovaly mořské vlny, jako kdyby to nebyly fotografie, nýbrž okna otevřená do skutečného prostoru. Přistoupil jsem k okénku s nápisem ZEMĚ. Samozřejmě tam seděl robot. Tentokrát zlatý. Přesněji řečeno se zlatým popraškem.

„Čím mohu sloužit?“ zeptal se. Hlas měl hluboký. Když jsem zavřel oči, přísahal bych, že mluví obtloustlý černovlasý muž.

„Hledám něco primitivního,“ řekl jsem. „Vrátil jsem se právě z daleké cesty — velice daleké cesty. Nechci mimořádný komfort. Chci mít klid, vodu, stromy, popřípadě hory. Aby to tam bylo primitivní a starosvětské. Jako před sto léty. Máte něco takového?“

„Přejete-li si to, musíme mít. Skalisté hory. Fort Plumm. Mallorca, Antilly.“

„Blíž,“ řekl jsem, „v okruhu… takových tisíc kilometrů. Máte?“