Naslouchali zamračeně jeho slovům. Inženýr se rozhlédl. Zrcadlové hroty mu již sahaly po kolena. Srůstaly. Splývaly. Šelest vycházející ze země byl teď tak silný jako bzukot tisíců neviditelných úlů. Modré kořeny na dně jam opuchly, byly už tlusté téměř jako kmeny.

„Prosím tě, přiveď sem dvojčáka,“ řekl najednou Koordinátor. Doktor se na něho podíval, jako kdyby byl špatně slyšel.

„Teď? Sem? Nač?“

„Jen tak. Víš… byl bych rád, kdybys ho sem přivedl, dobrá?“

Přikývl hlavou a odešel. Stáli mlčky v slunci. Objevil se Doktor. Nahý obr za ním namáhavě vyklouzl z tunelu, přeskočil přes násep hlíny, vypadal spokojeně a plný života — držel se nablízku Doktora a tiše bublal. Najednou jeho plochá tvářička strnula, jeho modré oko hledělo upřeně vpřed, zafuněl. Obrátil se celým trupem, pronikavě zabědoval, velkými skoky přiskočil k zrcadlově lesklé palisádě, jako kdyby se chtěl na ni vrhnout, hnal se podél ní, dělal podivné skoky, oběhl celý kruh kolem dokola, ustavičně naříkaje; vyrážel podivný, dunivý kašel, přiběhl k Doktorovi, začal ho štípat uzlíčkovitými prsty do kombinézy na prsou, škrábal po pružné látce, díval se mu do očí, řinul se z něho pot, šťouchl do Doktora, uskočil, vrátil se, najednou se ještě jednou rozhlédl, vtáhl s nepříjemným zvukem malé tělíčko do trupu a vrhl se do černého ústí tunelu.

Vteřinku ještě viděli zploštělá, zmítající se chodidla jeho nohou, jak se soukal dovnitř.

Lidé hodnou chvíli mlčeli.

„Očekával jsi to?“ zeptal se Doktor Koordinátora.

„Ne… nevím. Opravdu. Myslil jsem si jenom, že mu to — snad — není neznámé. Čekal jsem nějakou reakci, nepochopitelnou řekněme. Takovou — ne…“

„Znamená to snad, že je pochopitelná…?“ zabroukl Fyzik.

„Do jisté míry — ano,“ namítl Doktor. „Zná to. Buď jak buď, zná něco podobného a bojí se toho. Je to pro něj jakýsi hrozný, jistě — smrtelně nebezpečný úkaz.“

„Poprava… systém Eden?“ napověděl potichu Chemik.

„Nevím. Buď jak buď. Nasvědčovalo by to aspoň, že této»živé hradby «neužívají pouze proti kosmickým vetřelcům. Lze ji ostatně zasadit i bez dělostřelectva…“

„Ale třeba se prostě bojí všeho, co se leskne,“ řekl Fyzik. „Obyčejná asociace. To by také vysvětlilo historii s tím zrcadlově lesklým pruhem.“

„Ne, ukazoval jsem mu zrcátko, ani se nebál, ani se o ně nezajímal,“ řekl Doktor.

„Čili není tak hloupý, ani — tak zaostalý — ,“ prohodil Fyzik. Stál těsně u sklovité barikády, sahala mu po pás.

„Postřelený pes se bojí pušky.“

„Poslyšte,“ řekl Koordinátor, „mám dojem, že jsme uvázli na mrtvém bodě. Jsme v koncích. Co podnikat dál? Opravy, ovšem, to je věc pochopitelná sama sebou, ale chtěl bych…“

„Nová výprava?“ napověděl mu Doktor. Inženýr se nevesele zasmál.

„Ano? Já jsem vždycky s tebou. Kam? Do města?“

„To by znamenalo nevyhnutelnou srážku,“ vpadl rychle Doktor, „protože ven neprojdeš jinak než s Ochráncem. Ale na civilizačním stupni, jakého jsme společným úsilím dosáhli my — když máš v ruce vrhač antiprotonů, začneš pálit, než řekneš švec. Boji se musíme vyhýbat, stůj co stůj. Boj je nejhorší způsob, jak shromažďovat poznatky o cizí kultuře.“

„Já jsem na boj vůbec nemyslel,“ namítl Koordinátor. „Ochránce je vlastně dokonalý kryt, protože tolik vydrží. Všecko se zdá nasvědčovat tomu, že je obyvatelstvo Edenu silně rozvrstveno a že jsme dosud nemohli navázat spojení s tou vrstvou, která podniká promyšlené akce. Chápu, že výpad do města si budou vykládat jako protiútok. Ale zbývá nám ještě neprobádaný směr na západ. Na obsluhu vozu stačí úplně dva lidé. Ostatní mohou zůstat a pracovat v raketě.“

„Ty a Inženýr?“

„To není nutné. Můžeš jet s Jindřichem, chceš-li.“

„V tom případě by mohl jet někdo třetí, kdo umí ovládat Ochránce,“ řekl Inženýr.

„Kdo chce jet?“

Chtěli všichni. Koordinátor se mimoděk usmál.

„Sotva pak přestala hřmít děla, sžírá je zvědavosti jed,“ zarecitoval.

„No, tak jedem,“ prohlásil Inženýr. „Doktor chce pochopitelně být s námi, jako představitel rozvahy a mírnosti. Skvělé. Dobře, že tu zůstáváš,“ říkal Koordinátorovi, „znáš dokonale postup prací. Nejlepší bude, postavit Černého k jednomu náklaďáku. Ale nezačínejte hloubit jámu pod raketou, dokud se nevrátíme. Chtěl bych ještě překontrolovat statické výpočty.“

„Jako představitel rozvahy rád bych se ještě zeptal, jaký cíl má tato výprava,“ řekl Doktor. „Tím, že si prorážíme cestu ven, vstupujeme do fáze konfliktu, ať chceme nebo nechceme.“

„Podej protinávrh,“ namítl Inženýr. Stáli v tichém, téměř zpěvném šumotu rostoucí živé hradby, která jim už brzy měla přerůst přes hlavu. Slunce se lámalo v jejích žilových pletencích v bílé a duhově hrající jiskry.

„Nemám žádný,“ přiznal se Doktor.»Události nás nemilosrdně předbíhají a dosud všecky předem připravené plány selhaly. Snad by bylo nejmoudřejší zdržet se jakéhokoli výpadu. Za několik dní bude raketa schopna letu — když obletíme planetu v malé výšce, dozvíme se třeba víc a nerušeněji než teď…“

„Tomu přece sám: nevěříš,“ namítl Inženýr. „Nemůžeme-li se nic dozvědět, když všecko zkoumáme zblízka, co nám řekne let v nadatmosférické výšce? A rozvaha, můj ty smutku… Kdyby lidé byli rozvážní, nikdy by se tady neoctli. Co rozvážného je v raketách, které letí k hvězdám?“

„Demagogie,“ zabroukl Doktor. „Věděl jsem, že vás nepřesvědčím,“ dodal. Kráčel pomalu podél sklovité bariéry.

Ostatní se vraceli k raketě.

„Nepočítej se senzačními objevy — předpokládám, že na západ se táhne terén podobný tomu zde,“ řekl Koordinátor Inženýrovi.

„Jak to víš?“

„Nemohli jsme spadnout zrovna doprostřed pouštní oblasti. Na severu — továrna, na východě — město, na jihu — pohoří se sídlištěm v údolí — s největší pravděpodobností ležíme na okraji pouštního jazyka, který se rozšiřuje k západu.

„Možné to je. Uvidíme.“

Několik minut po čtvrté se pohnulo spodní křídlo nákladních vrat a pomalu klesalo dolů jako čelist žraloka. Jako šikmá plošina uvázlo ve vzduchu, k zemi chyběl od jeho okraje něco přes metr.

Utvořili hlouček pod raketou, se zvednutými hlavami si stoupli po obou stranách otvoru. V tmavém vnitřku se napřed objevily široko od sebe vzdálené housenkové pásy, s rostoucím hlomozem jely kupředu, jako kdyby stroj chtěl skočit do vzduchu, okamžik ještě viděli šedožlutý spodek, najednou se kolos nad jejich hlavami převážil, prudce se naklonil dopředu, narazil oběma pásy do visuté plošiny, až to zařinčelo, sjel po ní dolů, překročil metrovou mezeru, zachytil předky pásů půdu, rozdrásal ji, na zlomek vteřiny se zdálo, že se oba pomalu otáčející pásy profilovaných destiček zastaví, ale následovalo trhnuti a Ochránce zvedal svou zploštělou hlavu do vodorovné polohy, ujel několik desítek metrů po rovině, a konečně se zpěvným hukotem zastavil.

„Tak, a teď si, milánkové,“ Inženýr vystrčil hlavu z malého zadního vchodu, „laskavě zalezte do rakety, protože tady bude horko, a nevylézejte, až tak za půl hodinky. A nejlépe uděláte, když napřed pošlete ven Černého, aby zjistil intenzitu záření.“

Dveře zapadly. Tři lidé vstoupili do tunelu a vzali s sebou automat. V ústí tunelu se vzápětí nato objevila kruhová, zevnitř vysunutá deska, která hermeticky uzavřela celý otvor. Ochránce se nehýbal — uvnitř otíral Inženýr obrazovky, kontroloval údaje číselníků, nakonec řekl klidně:

„Tak, jedeme.“

Krátký a tenký, nahoře i dole válcovitou obrubou zesílený čenich Ochránce zamířil zvolna k západu.

Inženýr dostal ztuhlou sklovinu bariéry do křížku, vytvořeného dvěma černými nitkami, pohlédl stranou, srovnávaje polohu tří kotoučů; bílého, rudého a modrého — a sešlápl nohou pedál.

Na zlomek vteřiny byla obrazovka černá, jakoby zasypaná sazemi. Zároveň s podivným zvukem, jako kdyby nějaký obr se rty přitisknutými k zemi řekl: „Umpf!“ — narazil do Ochránce vzduch, až zakolísal. Obrazovka se znovu rozjasnila. Plamenný mrak se kulovitě rozpínal na všecky strany, vzduch kolem něho se divoce vlnil jako tekuté sklo. Zrcadlový plot zmizel v šířce desíti metrů, z díry s přehrnutými, do višňova rozžhavenými okraji se valila pára. Ve vzdálenosti několika desítek kroků písek na povrchu zesklovatěl a házel v slunci jiskry. Na Ochránce padal lehounký, v povětří vířící, bílý popílek.