„Jak to funguje?“ zeptal se Chemik Inženýra; který strčil obě ruce do hlubokých otvorů ploutvovitého zaoblení, a udržoval vozidlo na rovince. Pohybovali se rychle, klouzajíce v brázdě vyorané v polích. Z gondoly nebylo vůbec vidět vířivý pohyb — člověk by se mohl domnívat, že letí ve vzduchu.

„Nemám potuchy,“ zabědoval Inženýr, „dostávám křeče, teď zas ty!“ uhnul, jak mohl, stranou a udělal místo Koordiná torovi.

Obrovský kotouč, hučící kolem nich, se zakymácel, vyskočil z brázdy, prudce přibrzdil a opisoval ostrou zatáčku. Koordinátor násilím cpal ruce do otvorů řídicího ústrojí, za chvíli dostal gigantický větrník zase ze zatáčky a podařilo se mu vskočit do brázdy. Rozjeli se rychleji.

„Proč to jede tak pomalu, když to není v brázdě? „zeptal se Chemik. Aby udržel rovnováhu, opíral se o lnženýrova záda; mezi jeho rozkročenýma nohama ležel Doktor.

„Říkám ti, že nemám ani potuchy!“ vyhrkl Inženýr. Masíroval si předloktí, na němž se červenaly krvavé otlaky na místech, kde do stroje násilím vtlačil zápěstí. „Rovnováhu to udržuje na principu gyroskopu. O ostatním nevím nic.“

Byli už za druhým řetězem pahorků. Terén při pohledu shora jim připadal přehledný — ostatně poznali ho už částečně na své pěší túře. Nad jejich hlavami i pod nimi svištěl sotva viditelný kotouč, brázda najednou změnila směr, museli ji opustit, jestliže se měli vrátit k raketě. Rychlost okamžitě klesla, nedělali ani dvacet kilometrů za hodinu.

„Ono je to vlastně mimo brázdu bezmocné. Na to nesmíme zapomínat,“ zvolal Inženýr, překřikuje svistot a řinkot.

„Vystřídat! Vystřídat!“ volal Koordinátor.

Manévr tentokrát proběhl dosti hladce. Stoupali na srázný svah, velice pomalu, ne o mnoho rychleji než dobrý pěšák. Inženýr vyhlédl v dálce úvoz, který vedl k rovině. Zrovna vjížděli pod stromy, přesahující nad hlinitou strž, když dostal křeč.

„Vem si to!“ vykřikl ostře.

Vyškubl ruce z otvorů. Koordinátor se vrhl téměř naslepo, aby ho vystřídal, obrovský kotouč se naklonil a nebezpečně se přiblížil k ryšavé strži. Najednou něco za.skřípalo a ohlušivě třesklo. Svištící kolo zasáhlo svým okrajem korunu stromu, ve vzduchu se zatočily zpřerážené větve, gondola prudce poskočila a s pekelným rachotem padla: na bok: Strom, vyrvaný i s kořeny, ometl korunou oblohu, poslední pohybující se rameno jej strhlo dolů, tisíce měchýřovitých listů se sykotem explodovalo, nad polámanou konstrukcí zabořenou pahýly do srázů se zvedl chomáč bělavých pýřavkovitých semínek a všecko utichlo. Gondola se opírala promáčknutým bokem o rokli.

„Osádka?“ řekl Koordinátor mechanicky, vrtě hlavou, protože uši měl jako ucpané vatou, — byl skoro omráčený.

Přitom se užasle díval na chomáče bělavých semínek:, která mu poletovala kolem hlavy.

„První,“ zasténal Inženýr a hrabal se i z podlahy.

„Druhý,“ Fyzikův hlas se ozýval zespodu.

„Třetí,“ Chemik sotva mluvil, držel se za rty, krev mu stékala po bradě.

„Čtvrtý,“ řekl Kybernetik. Toho to odhodilo zpět, nic se mu nestalo.

„Pá…tý…“ vysténal Doktor, ležel pode všemi, na samém spodku gondoly.

A najednou se dali do jakéhosi bláznovského smíchu.

Leželi jeden na druhém, zasypáni silnou vrstvou lechtavých kyprých semen, která pronikla dovnitř horními spárami v gondole. Inženýr se pokoušel otevřít její plát silným údery.

Všichni, či spíše kdo mohl, pokud mu to místo dovolilo, přiložili ramena, ruce, záda k vypouklé ploše. Plášť se zachvěl, ozvalo se slabé prasknutí, ale gondola: se neotvírala.

„Už zas?“ zeptal se klidně Doktor.Ležel na dně a nemohl se ani hnout. „Víte, že už mě to omrzelo? Hej, ať jsi kdo chceš, hned ze mne slez, slyšíš!“

Přestože jejich situace byla neveselá, jednali v jakési šibeniční náladě — společným úsilím vytrhli hřebenovitý rám z předku a začali jím rytmicky bušit, jako beranidlem, do horního plátu. Ohýbal se, pokrýval se vyboulinami, ale držel.

„Mám toho dost,“ zabručel pohněvaně Doktor, natáhl se, pokoušeje se vstát. V témže okamžiku dole cosi prasklo a všichni se vysypali dnem jako hrušky. Skutáleli se po pětimetrovém svahu na dno úvozu.

„Nikomu se nic nestalo?“ zeptal se Koordinátor, zabořený v hlíně. První vyskočil na nohy.

„Ne, ale — ty jsi celý zakrvácený, ukaž se!“ zvolal Doktor.

Koordinátor měl hlubokou tržnou ránu na hlavě, ve vlasech, sahala až do půl čela. Doktor mu ji ofačoval, jak se dalo, ostatní jenom utržili modřiny, ale Chemik plival krev — rozkousl si rty. Vyrazili zrychleným krokem k raketě. Na rozbitý vehikl se ani nepodívali.

Slunce se dotýkalo obzoru, když dorazili k malému pahorku. Raketa vrhala dlouhý stín, který se ztrácel v dalekých písčinách roviny.

Než do ní vstoupili, prohledali pečlivě celé okolí, ale nenašli sebemenší stopy, která by nasvědčovala, že za jejich nepřítomnosti byl někdo nablízku. Reaktor pracoval bez poruch. Poloautomat stačil očistit postranní chodbičky a knihovnu, než beznadějně uvázl v mohutné vrstvě plastikových a skleněných střepů, jimiž byla vystlána laboratoř. Po večeři, kterou stihli rychlostí blesku, musel Doktor zašít Koordinátorovi ránu, protože nepřestávala krvácet. Zatím Chemik stačil provést rozbor vody, kterou nabrali v potůčku, a zjistil, že je pitná, přestože obsahuje značné procento železitých solí, které kazily její chuť.

„Teď se konečně musíme poradit,“ prohlásil Koordinátor. Zasedli v knihovně na nafukovacích polštářích, Koordinátor uprostřed, s hlavou v bílém čepci obvazu.

„Co víme,“ řekl. „Víme, že je planeta obydlena myslícími bytostmi, které Inženýr pojmenoval dvojčáky. Toto označení se neshoduje s tím, co — ale to je teď vedlejší. Setkali jsme se s těmito zlomkovitými ukázkami civilizace» dvojčáků«: předně s automatickou továrnou, o níž jsme dospěli k názoru, že je opuštěná a neseřízená — teď si tím nejsem tak docela jist. - Za druhé, se zrcadlovými kopulkami na pahorcích neznámého účelu. Za třetí se stožáry, které vysílají cosi — pravděpodobně nějaký druh energie — jejichž účel je nám rovněž neznámý. - Za čtvrté, s jejich dopravními prostředky, při čemž, když jsme byli napadeni, jsme‘ jeden dobyli, ovládli a rozbili. Za páté, viděli jsme z dálky jejich město, o němž nemůžeme říci nic konkrétního. Za šesté, útok, o němž jsem se zmínil, vypadal tak, že» dvojčák «na nás — tak říkajíc — poštval zvíře, asi vhodně disponované, které vyslalo jakýsi malý kulový blesk a řídilo jej na dálku, dokud naší zásluhou nekleslo mrtvo k zemi. Konečně, za sedmé, byli jsme svědky zasypání jámy, hrobu, plné mrtvých obyvatel planety. To je všecko. Pamatuji-li se dobře. Opravte mne, nebo doplňte, co jsem řekl, jestli jsem se zmýlil, nebo jestli jsem něco vynechal.

„Zásadně je to všecko — skoro…“ řekl Doktor. „Až na to, co se přihodilo předevčírem na raketě…“

„Skutečně, vyšlo najevo, žes měl pravdu — ten tvor byl nahý. Je možné, že se prostě pokoušel kamkoliv se ukrýt — a v panické hrůze, na útěku, vklouzl do prvního otvoru, který se mu namanul do cesty. A byl to zrovna výkop, tunel, který vedl do naší rakety.“

„To je hypotéza stejně svůdná jako riskantní,“ namítl Doktor. „Jsme lidé, asociujeme a uvažujeme pozemsky; to má za následek, že se můžeme dopustit těžkých omylů tím, že přijímáme dojem z neznámé skutečnosti za naši pravdu, to znamená, že skládáme jistá fakta do schémat, která jsme si přivezli se Země. Jsem naprosto přesvědčen, že jsme si dnes ráno myslili všichni totéž — že jsme narazili na hrob obětí násilí, vraždění, ale ve skutečnosti opravdu nevím, nevíme…“

„Opakuješ to, i když tomu sám nevěříš,“ začal Inženýr zvýšeným hlasem.

„Nejde o to, čemu věřím,“ přerušil ho Doktor. „Není-li víra někde obzvlášť na místě, tak je tím místem zrovna Eden. Hypotéza o»štvaní«elektrického psa například…“