„Ta první, souhlasím; existence druhé je hypotézou, která se nedá udržet.“

„Zkrátka a dobře, je nutná nová výprava,“ řekl Chemik.

„O tom jsem neměl nejmenší pochybnosti.“

Inženýr se rozhlédl po krajině. Slunce se viditelně sklánělo k západu, stíny na písku se prodlužovaly dál a dál. Zvedl se mírný vítr.

„Dnes?“ zeptal se, dívaje se na Koordinátora.

„Dnes bychom měli zajet pro vodu — a pro nic jiného.“

Při těchto slovech Koordinátor vstal.

„Diskuse byla velice zajímavá,“ řekl s takovým výrazem tváře, jako kdyby přemýšlel o něčem jiném.“

Zvedl kombinézu, ale hned ji odhodil, tak byla rozpálená sluncem.

„Myslím,“ navrhl, „že k večeru uděláme jízdní výpad… k potoku. Od provedení plánu se nedáme odradit ničím, jedině nebezpečím života.“

Vrátil se k lidem, kteří seděli na písku. Chvíli se na ně díval, konečně řekl váhavě:

„Musím vám říci, že jsem trochu… znepokojený…“

„Čím?“

„Nelíbí se mi, že nás nechali na pokoji — po té včerejší návštěvě. Už je to hezky dávno, co nás objevili, a… nic. Tak se nechová žádná společnost, když spadne z nebe letadlo s posádkou.“

„Do jisté míry by to potvrzovalo mou domněnku,“ poznamenal Kybernetik.

„O té»rakovině«, která rozleptává Eden? No, z našeho hlediska by to nebylo nejhorší, jenomže…“

„Co?“

„Nic. Poslyšte, dejme se konečně do toho Ochránce, Odklidíme celé to harampádí nad ním, uvnitř jistě budou nepoškozené diody.“

Déle než dvě hodiny pracovali, vynášeli z dolní komory rozbité kusy automatů, náhradní díly, vklíněné do sebe, spojené spolu téměř k neodtrhnutí, které se při nárazu utrhly ze závěsů a jako lavina zavalily lafetu Ochránce, který ležel pod nimi. Nejtěžší břemena zvedali malým přenosným jeřábem a všecko, co se nedalo protáhnout dveřmi, Inženýr s Koordinátorem napřed rozmontovali. Dva pláty pancéřového plechu, vzpříčené mezi věžičkou Ochránce, a bednu s olověnými cihlami, ležící na ní, rozřezali nakonec elektrickým obloukem, když od rozvodné desky reaktoru zavedli dolů kabely ze strojovny.

Kybernetik a Fyzik třídili to, co už bylo vytaháno z pekelně skřípějící hromady trosek. Součástky, které se nedaly spravit, určili na šmelc. Chemik pak tento šmelc třídil podle materiálu. Občas, když bylo třeba uvolnit nějaký zvlášť masívní dílec konstrukce, přerušovali všichni svou práci a pospíchali na pomoc „nosičům“. Několik minut před šestou se přístup ke zploštělé hlavě Ochránce otevřel natolik, že mohli odšroubovat jeho vrchní závěr.

První, kdo skočil rovnýma nohama do tmavého prostoru, byl Kybernetik. Za chvilku volal o lampu, spustili mu ji shora na kabelu, uslyšeli jeho výkřik, znící dutě jako ze studny.

„Jsou v pořádku!“ zavolal triumfálně. „Jsou v pořádku!“

Na okamžik vystrčil hlavu.

„Jenom nasednout a jet! Celé zařízení funguje!!“

„To je jasné, Ochránce je postaven tak, aby něco vydržel,“ zvolal rozzářený Inženýr. Měl na předloktích krvavé šrámy, jak zvedal bedny s náhradními komplety ventilů.

„Milí přátelé, je šest. Máme-li jet pro vodu, musíme to udělat ihned,“ řekl Koordinátor. „Kybernetik a Inženýr mají plné ruce práce, myslím, že pojedeme ve stejné sestavě jako včera.“

„Protestuji!“

„Chápeš přece,“ začal Koordinátor, ale Inženýr ho nenechal domluvit:

„Dokážeš to, co já. Dnes zůstaneš doma ty.“

Chvíli se dohadovali. Koordinátor nakonec ustoupil.

Výprava se skládala z Inženýra, Fyzika a Doktora. U Doktora přemlouváním nic nesvedli. Chtěl jet.

„Vždyť opravdu nevíme, kde je bezpečněji, jestli tady, nebo tam, jde-li ti o to,“ řekl konečně, popuzen Inženýrovými útoky. Vyšplhal nahoru po ocelovém žebříčku.

„Nádrže už máme připraveny,“ řekl Koordinátor. „K potoku to není dál než dvacet kilometrů. S vodou se hned vraťte, dobře?“

„Bude-li možné, otočíme to dvakrát,“ řekl Inženýr, „pak bychom měli už na čtyři sta litrů.“

„Jak to bude s tím otáčením, to si ještě řekneme.“

Chemik a Kybernetik chtěli vyjít za nimi, ale Inženýr jim zastoupil cestu.

„Ne, žádné doprovázení, žádné loučení, nemá to smysl. Srazte vaz! Jeden musí zůstat nahoře, ten může jít s námi.“

„To jsem zrovna já,“ řekl Chemik; „vidíš přece, že jsem nezaměstnaný.

Slunce stálo dost nízko. Když zkontroloval všecko, co vezli s sebou, usedl Inženýr na přední sedátko. Sotva nastoupil Doktor, vylezl dvojčák, ležící u rakety, napřímil se v celé své výšce a vykročil k nim. Vozík odstartoval. Veliký tvor zakvičel a rozběhl se za nimi rychlostí, která Chemika ohromila.

Doktor něco vykřikl na Inženýra a vůz zastavil.

„No co chceš,“ hudral Inženýr, „nevezmeš ho přece s sebou?“

Doktor, v rozpacích, nevěda celkem co dělat; hleděl bezradně na obra, vyššího o dvě hlavy, který se mu shora díval do tváře, přešlapoval z nohy na nohu a vyrážel podivné zvuky.

„Zavři ho v raketě. Půjde za tebou,“ poradil mu Inženýr.

„Nebo ho uspi,“ dodal Chemik, „Kdyby běžel za námi, ještě by mohl někoho přivolat…“

To se plně shodovalo s Inženýrovým názorem. Vozík zajel pomalu k raketě, dvojčák podivně hopsaje utíkal za nimi, pak Doktor odvedl obra do tunelu — byl to úctyhodný výkon — vrátil se asi za čtvrt hodiny, dopálený a rozčilený.

„Zamkl jsem ho v předsíni ošetřovny,“ řekl; „není tam sklo, ani nic ostrého. Ale bojím se, že bude dělat kravál…“

„No, no, zvolal Inženýr, „nebuď směšný.“

Doktor chtěl něco odpovědět, možná i odseknout, ale nechal si to pro: sebe, Vyrazili znovu, objeli raketu velkým kruhem, Chemik jim mával, dokonce i tehdy, když už viděl pouze vysoký, větrem rozvívaný chochol prachu. Pak nastoupil svou obchůzku kolem nehluboko zakopaného paprskometu.

Procházel se tak bezmála ještě o dvě hodiny později, když se mezi štíhlými kalichy, vrhajícími dlouhé stíny, objevil obláček prachu. Vejcovitý, rudě zabarvený sluneční kotouč se právě dotkl obzoru, příliv mračen na obzoru modral, nebylo cítit obvyklý, v tuto hodinu vanoucí chlad — pořád ještě bylo dusno. Chemik vyběhl ze stínu rakety a spatřil stroj. Nadskakoval právě na brázdách, vyrytých rotujícími kotouči.

Přiskočil k vozu, ještě když se pohyboval. Nemusil se ani ptát na úspěch výpravy. Vozík těžce seděl na smáčknutých pneumatikách, bylo slyšet, jak ve všech kanystrech šplíchá voda, dokonce i na volném sedátku žbluňkala plná konev.

„Jak jste se měli?“ zeptal se Chemik, Inženýr sňal černá skla a šátkem si utíral z tváře pot a prach.

„Ohromně prima,“ řekl.

„Nikoho jste nepotkali?“

„No, jako obyčejně, kolečka, ale všechna jsme nechali daleko za sebou, jeli jsme z druhé strany hájku, toho s jámou, víš? Tam nejsou skoro žádné brázdy. Jenomže jsme měli potíže s naplňováním kanystrů. Byla by dobrá nějaká pumpička.“

„Chceme jet ještě jednou,“ dodal Fyzik.

„Napřed musíte přelít vodu…“

„Zbytečnost,“ namítl Fyzik, „válí se tady tolik prázdných konví a kanystrů. Vezmeme jiné a potom se to všecko přeleje jedním vrzem. No ne?“

Pohlédli si s Inženýrem do očí, jako kdyby měli nějakou tajnou myšlenku. Chemik to nepostřehl, jenom ho trochu udivil ten jejich zvláštní spěch. Vyložili kanystry, jako kdyby hořelo, a sotva hodili do nákladního prostoru nové, a nebylo jich tak mnoho, nasedli a vyrazili prudce, zvedajíce oblaka prachu. Jeho hradba se pomalu snášela na rovinu, zalitou karmínem ve světle zapadajícího slunce, když vyšel ven Koordinátor.

„Ještě nejsou zpátky?“ řekl.

„Už tady byli, vyměnili nádoby za prázdné a hned zas odjeli.“

Koordinátor se víc podivil, než rozzlobil.

„Jak to, hned zas odjeli?“

Řekl, že ho okamžitě vystřídá, a sestoupil do rakety, aby sdělil novinu Kybernetikovi, který pracoval na univerzálním automatu, ale byla s ním těžká řeč. Měl v ústech asi dvacet tranzistorů, vyplivoval si je do ruky jako pecky, několik set drátů vytržených z porcelitových vnitřností si omotal okolo krku, rozčesal je na prsou a spojoval je s takovou rychlostí, že se mu prsty jenom míhaly. Občas strnul bez hnutí — a jako v nadpozemském vytržení — zahleděl se dobrou minutu na velké schéma, které měl rozvěšeno přímo před nosem.