Translation: Jaroslav Simonides 1960

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Letadlo proráželo vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Rozmáčknuti na lehátkách cítili, jak se amortizátory stlačují do konce, přední obrazovky se potáhly plameny a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné. Navigační kabinu naplnil pach rozpálené gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslit; všechny síly nestačily, aby zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balónů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany; lidé se svíjeli, nad ukazovatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiglasu se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot.

„Co se…“ vychroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní vrazil oblehatelský beran, nylonové sítě, v nichž byli omotáni, drnčely jako struny, chvilku se všechno kolébalo, jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín, pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že všechno záleží na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží.

Celá navigační kabina; se začala otřásat, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná, vypouklá čočka poslední obrazovky se v mžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její. fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na šikmých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla vymrštěna na: celou délku nylonových lan, nedosáhla až k rozbitým tabulkám, o něž by se byla rozdrásala, zůstala viset šikmo, a pomalu se houpala, jako těžká kyvadla…

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny, s lehkými nárazy, sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo, ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený, s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzínový plamének starého Doktorova zapalovače.

„Osádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčelo se zvolna, bezmocně, nadarmo se pokoušel zachytit se něčeho, co vyčnívalo ze stěny, — tak, že natahoval ruku přes oko nylonové sítě.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik. „Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluji,“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

Automaty!!“

Ticho. Zapalovač začal Doktora,pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

„Máte někdo nůž?“

„Já mám. Přeříznout lana?“

„Můžeš-li vylézt a nerozříznout je, bylo by to lepší. Já nemohu.

„Zkusím to.“

Bylo slyšet, jak sebou někdo zmítá, dýchá zrychleně, něco narazilo, ozvalo se zaskřípnutí skla.

„Jsem dole. To znamená — na stěně,“ řekl Chemik Jeho hlas vycházel ze dna tmy. „Doktore, posviť na chvilku, pomohu vám.“

„Ale hoď sebou. Dochází benzín.“

Zapalovač opět zableskl. Chemik něco kutil u Koordinátorova kokonu, mohl dosáhnout jen k jeho nohám. Konečně se mu podařilo částečně rozříznout postranní zip a Koordinátor těžce dopadl na nohy. Ve dvou jim šla práce rychleji od ruky.

Za chvíli už všichni stáli na šikmé, polopružnou hmotou potažené stěně navigační kabiny.

„Čím začneme,“ zeptal se Doktor. Přitiskl k sobě okraje rány na čele Kybernetika a přiložil na ni náplast. Měl ji v kapse. Vždycky s sebou nosil zbytečné věci.

„Zjištěním, jestli se nám podaří vylézt ven,“ odpověděl Koordinátor. „Předně musíme mít světlo. Copak? Už? Doktore, posviť mi tady, třeba je proud v přívodech tabulky nebo v centrále poplašné signalizace.“

Tentokrát vykřesal zapalovač jenom jiskry. Doktor škrtal o kolečko, až si sedřel kůži z prstu, blýskal těsně nad troskami roztříštěné desky, ve které se prohrabávali klečící Koordinátor s Inženýrem.

„Je?“ zeptal se Chemik, který stál vzadu, protože už pro něho nebylo místo.

„Zatím nic. Nemáte někdo zápalky?“

„Zápalky jsem viděl naposled před třemi lety. V muzeu,“ promluvil huhňavě Inženýr, protože se, snažil strhnout zuby izolaci z konce drátu. Vtom osvětlila malá modrá jiskřička Koordinátorovy dlaně, které utvořily mističku.

„Je,“ řekl. „Teď nějakou žárovku.“

Našli nepoškozenou v poplašném signále nad postranní tabulkou. Bodavé, elektrické světélko ozářilo navigační kabinu, která vypadala jako část šikmo stoupajícího tunelovitého potrubí s jehlancovitými stěnami. Vysoko nad nimi v tom, co teď tvořilo strop, rýsovaly se uzavřené dveře.“

„Dobrých sedm metrů,“ řekl Chemik melancholicky. „Jakpak se tam dostaneme?“

„Viděl jsem kdysi v cirku živou pyramidu, pět lidí, jeden na druhém,“ poznamenal Doktor.“

„To je pro nás trochu obtížný kousek Dostaneme se tam po podlaze,“ namítl Koordinátor. Vzal si nůž Chemika a začal vyřezávat široké vruby v hubkovitém potahu podlahy.

„Schody?“

„Ano.“

„Copak je s Kybernetikem, že je tak ticho?“ podivil se najednou Inženýr. Seděl na troskách rozbité rozvodné desky a přikládal malý ampérmetr k povytaženým kabelům.

„Ovdověl,“ odpověděl Doktor s úsměvem. „Čím je Kybernetik bez automatů?“

„Ještě je našlápnu,“ odsekl Kybernetik. Díval se. do děr po vytlučených obrazovkách. Elektrické světlo pomalu žloutlo — bylo čím dál matnější a slabší.

„Akumulátory taky?“ zabroukl Fyzik. Inženýr vstal.

„Vypadá to na to.“

Po čtvrthodince vyrazila do nitra, či spíš na. vrchol rakety šestičlenná expedice. Napřed se dostali do chodby a z ní do jednotlivých místností. V Doktorově kabině našli slepou baterku. Doktor rád shromažďoval spousty věcí v denním životě zbytečných. Vzali ji s sebou. Všude nalézali spoušť.

Nábytek upevněný k podlaze se nerozbil, ale z přístrojů, nástrojů, pomocných dopravních prostředků, zásob vznikla jakási neuvěřitelná kaše, v níž se brodili po kolena.

„A teď se pokusíme dostat se ven,“ prohlásil Koordinátor, když se zase octli v chodbě.

„A skafandry?“

„Jsou v tlakové komoře. Těm se teoreticky nemělo nic stát. Ale skafandry jsou zbytečné, Eden má obstojnou atmosféru.“

„Byl tady vůbec někdo?“