„Počkej!“ chtěl říct Koordinátor, ale Inženýr už vypálil dávku. Mířil do plazícího se tvora, ale netrefil. Let elektrického výboje byl neviditelný, uslyšeli jenom slabé syknutí.

Inženýr povolil kohoutek, ale nesundal z něho prst. Stříbrně se lesknoucí tvor se nehýbal z místa. Najednou: cosi udělal a hvízdl. Jim se to aspoň zdálo.

To, co se plazilo, se okamžitě odlepilo od země a jedním skokem překonalo vzdálenost pěti metrů — když to přistálo, svinulo se jakoby do koule, naježilo se, podivně se nadulo, lopatkovitý ocas se roztáhl, postavil se svisle, rozšířil se nahoru i na strany, v jeho lasturovitě prohloubené ploše se něco bledého zablýsklo a rozlétlo se k nim, jako by to unášel vítr.

„Pal!“ zařval Koordinátor.

Kulička ohně, ne větší než ořech, se lehce pohupovala ve vzduchu, odbočila hned na jednu, hned na druhou stranu, ale nesla se stále blíž — už slyšeli její sykot, jako sykot kapky vody, poskakující po rozpálené plotně. Začali střílet všichni najednou.

Tvor, mnohokrát zasažený, klesl, skrčil se, vějířovitý chvost jej úplně zakryl a téměř současně začal ohnivý ořech klouzat ve větru stranou, jako by naráz ztratil ovladatelnost, minul je ve vzdálenosti několika kroků a zmizel jim z očí.

Stříbrný obr se ještě víc vztyčil, objevilo se nad ním něco tenkého a on se potom začal vznášet k otevřené gondole — všichni zaslechli rachot, jak ho dávky zasáhly.

Zlomil se vejpůl a dutě bouchl o zem.

Vstali a rozběhli se k němu.

Za lesem se vynořily dva třpytné kotouče a hnaly se k pahorkům. Zalehli do prohlubně připraveni na všecko, ale stalo se něco zvláštního — oba kotouče, které dokonce ani nezpomalily, letěly dál, až zmizely za hřebeny pahorků.

O několik vteřin později se ozvala tlumená detonace. Obrátili se, nesla se z háje dýchajících stromů, který měli za zády. Rozštípnut v polovině, jeden z nejbližších stromů padl a za třeskotu větví vyrazila z něho oblaka páry.

„Honem! Honem!“ vykřikl Koordinátor. Přiběhl k chlupatému zvířátku, jehož tlapky vyčnívaly zpod příkrovu masitého, lysého chvostu, a míře na ně skloněnou hlavní, zuhelnatil je nepřetržitým ohněm v několika vteřinách. Pak botou rozmetal zbytky a zadupal je do hlíny. Pod dírkovaným mnohoúhelníkem, opřeným na šikmých nohách, stáli Inženýr a Fyzik před stříbrnou masou — Inženýr se dotkl jejího hrbu, vybouleného a pomalu jakoby se nafukujícího.

„Nemůžeme ho tady nechat!“ vykřikl Koordinátor. Rozběhl se k nim. Byl velice bledý.

„Takovou masu neproměníš v popel,“ zabroukl Inženýr.

„Uvidíme!“ procedil Koordinátor a vystřelil ze dvou kroků. Vzduch kolem hlavně se chvěl. Stříbrný trup se okamžitě pokryl černavými skvrnami, saze zavířily v povětří, rozšířil se odporný puch páleného masa, zabublalo to, Chemik se na to chvilku díval se zbělalým obličejem, najednou se obrátil a utekl od nich. Kybernetik šel za ním. Když se Koordinátorova zbraň vybila, natáhl mlčky ruku po ejektoru Inženýrově.

Zčernalé břicho se propadalo, zplošťovalo, kroužil nad ním kouř, poletovaly vločky sazí, zvuk varu se změnil v praskot, jako když prameny olizují dřevo, a Koordinátor pořád tiskl dřevěnějícím prstem spoušť, až se pozůstatky rozpadly v beztvarou hromádku popela. Zvedaje ejektor vzhůru, skočil do ní rovnýma nohama a začal ji rozmetávat.

„Pomozte mi!“ vykřikl chraptivě.

„Nemůžu,“ zasténal Chemik. Stál se zavřenýma očima, na čele se mu perlil pot, popadl se oběma rukama za hrdlo, jako kdyby se chtěl zaškrtit. Doktor zaťal zuby, až zaskřípěly, a skočil do horkých strusek za Koordinátorem, který vykřikl:

„A ty si myslíš, že já můžu!!“

Doktor, nedívaje se pod nohy, jen dupal a dupal. Jistě vypadali směšně, jak tak křepčili na jednom místě. Vdeptávali do země nespálené kousky, zadupávali do ní popel, pak shrnovali hlínu z okolí, užívajíce k tomu pažeb, až zahladili poslední stopy.

„Oč jsme lepší než oni?“ zeptal se Doktor, když na chvilku ustali, zaliti potem, ztěžka dýchajíce.

„On na nás zaútočil,“ zavrčel Inženýr, otíraje vztekle a s ošklivostí stopy sazí z pažby ejektoru.

„Pojďte sem! Už je po všem!“ vykřikl Koordinátor. Ostatní se pomalu blížili. Ve vzduchu se vznášel štiplavý puch spáleniny, v širokém poloměru zuhelnatěly kolem travnaté mechy.

„A co s tím?“ zeptat se Kybernetik, ukazuje dírkovanou konstrukci. Tyčila se nad nimi do výše čtvrtého patra.

„Pokusíme se ji nastartovat,“ zamumlal Koordinátor.

Inženýrovi se rozšířily oči.

„Myslíš?“

„Pozor!“ vykřIkl Doktor.

Tři svítivé kotouče se objevily jeden po druhém na pozadí háje. Odběhli několik kroků a popadali na zem. Koordinátor zkontroloval stav zásobníku a s lokty široce opřenými o drsný mech čekal. Kotouče prolétly mimo a hnaly se dál.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se Koordinátor, ukazuje Inženýrovi pohybem hlavy na gondolu, ležící šest metrů nad zemí.

Inženýr beze slova přiběhl ke konstrukci. Oběma rukama uchopil oporu, vložil prsty do otvorů a rychle šplhal nahoru.

Koordinátor lezl za ním. Inženýr se první octl pod gondolou, pohnul jedním z dolních výstupků, něco tam dělal, bylo slyšet, jak kov řinčí o kov, vtom se vzepřel a zmizel v gondole. Objevila se podávaná ruka, Koordinátor se jí chytil a už byli oba nahoře. Delší dobu se nic nedělo, pak se pět odstávajících plátů gondoly pomalu uzavřelo, aniž se ozval nejslabší zvuk, lidé dole sebou mimoděk trhli a ustoupili.

„Co to bylo, ta ohnivá koule?“ zeptal se Doktor Fyzika.

Oba se dívali nahoru. V gondole se pohybovaly nezřetelné stíny, zamlžené, jakoby zlomené vejpůl.

„Vypadalo to jako malý kulový blesk,“ řekl váhavě Fyzik.

„Ale to přece vypustilo to zvíře.“

„Ano, viděl jsem. Třeba je to jakýsi zdejší elektrický… Pozor!“

Dírkovaný mnohoúhelník sebou najednou trhl a zařinčel, otáčeje se podél své svislé osy, divže nepadl, protože vzpěráky, které ho ze stran podpíraly, se bezmocně rozkročily.

V posledním okamžiku, když už se nebezpečně nachýlil, zas něco břinklo, tentokrát ostrým vysokým zvukem, celá konstrukce se rozpustila v mihotavé víření, slabý vítr ovanul přihlížející. Kotouč se otáčel hned rychleji, hned pomaleji, ale nehýbal se z místa. Začal výt jako motor obrovského letadla, kombinézy mužů stojících nedaleko se zatřepetaly v nepravidelných nárazech vzduchu, ustoupili ještě dál, jedna, pak druhá podpěra se zvedla a zmizela v zářivém víření. Najednou, jako odpálený z katapultu, se velký kruh rozběhl po brázdě, vyskočil z ní a naráz přibrzdil. Ryl a odhazoval zemi s ohlušujícím rykem, přestože se pohyboval pomalu. Když se pak brzy opět octl v brázdě, rozběhl se po ní závratnou rychlostí a v několika vteřinách se změnil v mihotavé světélko pod svahem u lesa.

Když se vracel, ještě jednou vyskočil z ujeté brázdy a opět se vlekl líně, jakoby s námahou, zahalen u země oblakem drcené hlíny, vyhazované do vzduchu.

Zařinčelo to a ze zářivého vichru se vynořila tenká ažura konstrukce, gondola se otevřela a Koordinátor, vykloněn, zvolal:

„Polezte nahoru!“

„Co?“ užasl Chemik, ale Doktor hned pochopil:

„Svezeme se tím…“

„Vejdeme se tam všichni?“ ptal se Kybernetik. Držel se kovové podpěry. Doktor už šplhal vzhůru.

„Nějak se tu smáčkneme. Pojďte!“

Několik kotoučů se mihlo pod hájkem, ale zdálo se, že se o ně žádný nezajímá. V gondole bylo velice těsno, čtyři by se ještě jakž takž byli směstnali, ale pro šest místo nebylo — dva si museli lehnout na prohloubené dno. Známý, nahořklý zápach je nepříjemně zalechtal v chřípí, ihned si vzpomněli na všecko, co se odehrálo, a jejich živelný elán se rozplynul. Doktor a Chemik ulehli — neviděli teď nic. Měli pod sebou člunkovitě spojené, podlouhlé plotny, nad jejich hlavami se ozývalo hlasité řinčení a cítili, že se vozidlo pohybuje. Téměř okamžitě se pláty, na nichž leželi, staly skoro úplně průhlednými a z výše dvou pater uviděli rovinu, jako kdyby nad ní letěli v balóně. Kolem dokola to řinčelo, Koordinátor se horečně dorozumíval s Inženýrem, a oba museli zaujmout nepřirozenou, velmi vyčerpávající polohu při ploutvovitém zvýšení na přídi gondoly, aby řídili její pohyby. Každých několik minut jeden vystřídal druhého, dělo se to za největšího stísnění, Fyzik a Kybernetik si pak museli téměř lehnout na ty, co leželi na samé podlaze.